Přivolávač vlků l

 Přivolávač se díval na Polárku a myšlenkami se toulal ke svému rodnému kraji plného koní, vysoké a vlků. Ano, vlci. To byl jeden z důvodů, proč odešel. Oni vycházeli s vlky dobře, ale ti, co ho povolali, měli s nimi problémy. Došlo k několika útokům na děti. Odešel od svých sourozenců o které se staral, aby vydělal několik peněz.

 "Zítra už tam budu, Makuji." zašeptal směrem k Polárce. Věděl, že ho jeho vlčice doma slyší. Prohrábl své hnědé vlasy a zavřel oči.

 Voják si prohlédl Přivolávače.

 "Stůj!" přikázal mu.

 "Jsem očekáván. Pusť mě do města. Mám vás zbavit vlků." řekl klidně.

 "Dobrá, vejdi!" vyštěkl voják a otevřel bránu. Přivolávač vešel a zamračil se. Město bylo plné lidí, kteří nakupovali a hodně nahlas mezi sebou mluvili. Prodavači snad i přespříliš chválili své zboží. Neměl rád hluk. Zamířil k hostinci a tam se zeptal na muže, který ho povolal.

 "Starej pán Strouhal? Tak to musíš mít doprovod. Můj syn tě doprovodí." řekl hostinský nevrle. Malý špinavý sedmiletý chlapec doprovázel Přivolávače až k domu, který byl ohraničený železným plůtkem. Chlapec chtěl odejít, ale Přivolávač ho zastavil.

 "To je jenom pro tebe." podal mu zlaťák. Chlapec se radostně uklonil a běžel pryč. Přivolávač prošel brankou a zabušil na dveře. Otevřel mu dlouhovousý muž s dýmkou v ústech.

 "Vy jste ten Přivolávač?" zeptal se nasupeně. Přikývl. Muž mu naznačil, aby vešel. "Zbavíte nás těch oblud?"

 "Ano, ale vlci se snaží uživit. Vezmu je sebou do mého kraje. Tady se neukážou." řekl Přivolávač.

 "Uživit? Vy severní lidé jste divní. Dostanete zaplaceno, jestliže se tu týden neukázou."

 "Nemůžu tu být týden, moji sourozenci..."

 "Chápu!" přerušil ho muž. "Ale jsem to já, kdo vám platí!"

 "A vy jste jistě zapomněl, že jsem jediný Přivolávač vlků. Jestli nejste spokojen, mohu odejít." zamířil ke dveřím.

 "Dobrá! Máte tři dny!" ustoupil muž. Přivolávač se usmál. Znal městské lidi. Vyšel ven a zamířil znovu do hostince. Tentokrát zažádal o pokoj. Hostinský nebyl moc rád, že by měl mít pod střechou člověka, kterého poslouchají vlci, ale za pět zlatých mu jeden pokoj dal. Přivolávač si ihned lehl na postel. Večer se chtěl porozhlédnout po okolí.

 Voják se zamračil. Tenhle člověk ho už pouhou existencí vytáčel.

 "Kam si myslíš, že jdeš?!" zavolal na něj.

 "Ven. Pokud nechceš mít problém s vlky, tak mě pusť. Za úsvitu se vrátím." odsekl Přivolávač. Tohle město mu začalo lézt na nervy. Voják s brbláním otevřel bránu. Přivolávač vyklouzl ven a zamířil rychlým krokem do lesa. Napínal uši, aby mu neunikl sebemenší zvuk. Zastavil se. Byla tady smečka. Zůstával klidný. Vlci se už ukázali. Přivolávač si sedl na zem a zahleděl se na oblohu. Vlci kolem něj kroužili a začali vrčet.

"Dotek tvých vlčích řas,

zvěčňuje ten nádherný čas,

kdy vlčata radostně pobíhají

a smečky vlků volnost mají."

zazpíval. Vlci přestali vrčet. Přivolávač se pousmál. Věděl, že čekají na další jejich posvátná slova.

 "Jarní tání bílého sněhu

dává mi volnost běhu,

dotek tvých vlčích řas,

zvěčňuje náš společný čas.

 

 Jako by to čas znal,

se smečkou se smál

a dál vlčat hra

nikdy neprobudí ze sna."

Vlci si sedli a poslouchali. Vůdce zavyl. Náhle nad Přivolávačem začaly praskat větve. Než stačil odskočit, dopadla mu na klín dívka. Bylo jí skoro osmnáct. Celá rudá mu pohlédla do zamračené tváře.

 "Já..."

 "Nehýbejte se!" sykl na ni. Vlci zavrčeli. Vůdce smečky přišel blíž k Přivolávači a pohlédl mu do očí. Přivolávač sklopil zrak. Smečka zamířila do lesa.

 "Mám sto chutí vás proplesknout!" procedil vztekle. "Výlety pubertálních holek z města nejsou bezpečné!"

 "Měla jsem zamířeno do města, ale pak jsem zaslechla vytí a... No, přišel jste vy." sklopila oči a vstala z něj.

 "Hlídají les, budeme tu muset zůstat do rána." sebral ze země větev, která spadla spolu s dívkou. "Rozdělám oheň. Najděte nějaké kameny."

 "Ano." přikývla. Kolem nich bylo kamenů dost. Za chvíli oheň radostně plápolal.

 "Jak jste se sem vůbec dostala?" zeptal se.

 "Šla jsem pro nějaké bylinky, ale nějak mě přepadla tma a vlci." odpověděla. "Nechcete mi říct vaše jméno?" zeptala se po chvíli.

 "Prostě mi říkejte Přivolávač."

 "Ach! Vy tedy... Já jsem Diana." usmála se. Přivolávač pohlédl na Polárku. Dianu trochu zamrzelo, že jí úsměv neopětoval.

 "Co tam vidíte?"

 "Polárku. S Makuji se na ni díváme každou noc."

 "Vaše žena?" hlesla. Zasmál se.

 "Makuji? Snad až se stanu vlkem. Je totiž vlčice." odpověděl. Chvíli bylo ticho.

 "Vy jste těm vlkům zpíval." řekla.

 "Všimla jste si?" zeptal se ironicky.

 "To je vaše tajemství úspěchu?" dělala, že si toho tónu nevšimla.

 "Ne. Jde o to, co do té písně vložíte. Své city." pohlédl do ohně.

 "Nemohl... nemohl byste mi něco zazpívat?" zeptala se. "Máte příjemný hlas." dodala, když se na ni podíval. Přivolávač mlčel. Diana si to vysvětlila jako nesouhlas a lehla si blíž k ohni. Překvapilo ji, když ho uslyšela zpívat.

 "Tvář plnou kouzel jsem tvou znal,

však tu dálka a čas vzal,

když jsem tě hladil po tváři,

oči dostávaly jiskrnou záři.

 

 Doteky tvých rukou něžné,

líce barvy krásy sněžné,

odtrhl mě od tebe čas,

ale já vrátím se k tobě zas!"

Diana poslouchala ozvěnu té něžné písničky. Nikdo už nepromluvil.

 

 Přivolávač ponořil hlavu do vody a po několika vteřinách jí vytáhl. Ztěžka se opřel o stolek. Nemohl se soustředit. Nemohl se soustředit a ani jasně uvažovat.

 "Přece mě nerozhodí nějaká bledule z lesa?" vykřikl. Vzpomněl si na píseň, kterou jí zazpíval před spaním. Smutně se usmál. Venkovan a městská holka. Ani jeden by nemohl žít na půdě toho druhého. Ráno Dianu doprovodil na okraj lesa. Tam prohlásila, že bude čekat na svůj doprovod z města. Ačkoliv to nechtěl přiznat, byl naštvaný. Vydrbal si hlavu ručníkem a pohlédl z okna. Usmál se. V hlavě se mu zrodila píseň.

 Diana právě vstoupila do svého pokoje. Z okna viděla les, který nevykazoval žádné známky, že by tam byli vlci. Přešla ke stolku a rozkládala bylinky. V hlavě slyšela Přivolávačovu písničku. Usmála se. Líbil se jí, ale trochu jí urazilo jeho chladné chování. Ozvalo se ťukání na okno. Přešla k němu. Bylo tam zavěšené psaní. Rychle otevřela okno a přečtla si dopis.

Myšlenku zasadím
jen a jen pro Tebe
a budu o ni
pečlivě dbát...

Živit jí něhou
a láskou jako chlebem,
křišťálovým citem
jí zalévat...

Poroste jako strom,
pevný kmen, větvoví,
tichem se rozezní
melodie...

Každý list má svůj tón
vemlouvavě srdcový...
Pro Tebe hraje...
a pro Tebe žije!

***

Ze snů jsi se vynořila
hlavu láskou naplnila
představami o Tvé kráse
posedlý jsem Tebou, zdá se.

Hledám stále, kudy chodím
jen omyly potkávám
obraz Tebe před očima
tak, jakou Tě ze snů znám.

Najdu Tě a zase ztratím
stále mi je unikáš
jako písek mezi prsty
mé naděje pohřbýváš.

Chybí mi Tvé něžné ruce, vůně vlasů
krása duše plné jasu...

Usmála se. Že by nebyl tak chladný? Náhle uslyšela hudbu. Niněra. Přiskočila k oknu, ale nikoho neviděla. Uslyšela jeho hlas. Zpíval její dopis. Diana si jej přitiskla k hrudi a zatočila se. Cítila se šťastná!

 Přivolávač dohrál poslední tón a zvedl se. Když se otočil, spatřil za sebou smečku. Tlamy měli pootevřené, jako by se smáli.

 "Co je? Hybaj do lesa!" rozhodil rukama. Vlci ale jen poodběhli. Zasmál se a naposledy se podíval k jejímu oknu, než odešel.

 

 

 Pokračování příště...

---