Přivolávač vlků 2

Diana byla šťastná. Ještě nikdo jí nevěnoval tak nádhernou píseň. Představovala si, jak spolu kráčí ruku v ruce po lese, zamilovaně se na sebe dívají a kolem nich běhají jejich děti... Ze snění jí vytrhlo zabouchání na dveře.

 "Dále!" povzdychla si. Do dveří vešel Strouhal, muž, který najal Přivolávače na zabití vlků. "Otče! Jak se máš?" objala ho.

 "Ujde to. Jsi veselá, stalo se něco, o čem bych za ty dva týdny nevěděl?" zeptal se s úsměvem a posadil se. Diana se posadila naproti.

 "V lese jsem potkala jednoho muže. Otče, on mi věnoval píseň!" řekla radostně.

 "A kdo to je? Je bohatý?" zeptal se dychtivě.

 "Nevím, jestli je bohatý, ale ty ho zřejmě znáš. Myslím, že by se ti zamlouval, jako zeť."

 "Vážně? Tak kdo je to?"

 "Říká si Přivolávač!" usmála se. Jejímu otci zhrubly rysy.

 "CO?" vykřikl, až Diana nadskočila. "Ten chudák? Ten ubožák, který neumí ani číst?!" zvedl se a přecházel po místnosti.

 "A ty, ty ses... Ne, moji dceru nedostane žádný Přivolávač! Jestli tě s ním nachytám, zabiju tě!" pohrozil jí a vyšel z domu. Diana vystrašeně hleděla na dveře, kterými její otec odešel. Co udělala špatně?

 "Dnes do půlnoci odvedeš ty obludy a víckrát se sem nevrátíš!" řekl Přivolávači. Přivolávače velmi překvapilo, když ten muž vešel do hostince, aby mu řekl kdy má vykonat práci.

 "Stalo se něco?" zeptal se opatrně. "Další napadení dítěte?"

 "Ne! Prostě odejdeš!" vyštěkl a odešel. Přivolávač se zamračil. Nechápal co se děje, ale už dávno věděl, že lidé z města jsou divní. Lehl si znovu do postele a zavřel oči. Před sebou viděl Dianu. Vystrašenou, když mu v noci spadla na klín ze stromu. Usmál se.

 

 Než zapadlo slunce, šel k Dianinu oknu. Bylo otevřené, což mu vyhovovalo. Vytáhl psaní z kapsy a položil ho na okno.

 "Nechcete mi ho přečíst?" ozvala se za ním. Trhl sebou a nervózně se usmál.

 "Nachytán při činu." zažertoval. Zasmála se.

 "Tak co je v tom psaníčku?" zeptala se. Pokynul jí, aby ho následovala k lesu. Když se posadili, vytáhl niněru.

"Jsi jako růže,
která voní tak sladce,
snad za to Tvůj úsměv může,
že jsi jak vládce
mého srdíčka a já chci splnit
jen Tvá přáníčka

Jsi čistá jako drahokam,
točí se mi z Tebe hlava,
já láskou nevím kudy kam,
když se Tě dotknu, cítím chvění
a vím, že to není snění

S Tebou se cítím tak krásně,
že mám chuť psát Ti básně,
tančit s Tebou ve dne, v noci,
dát Ti co jen budu moci

Láska to je velký zázrak,
jako nové poznání,
lásko má já miluji Tě,
toto je mé vyznání."

zazpíval. Diana položila hlavu na jeho rameno.

 "To bylo nádherné." špitla.

 "Domů!" ozval se ostrý hlas. Z boku šel Dianin otec s několika muži. "Kam jsi dala oči? Chceš snad zaprodat duši tomuhle?" ukázal na Přivolávače.

 "Otče!" okřikla ho.

 "Ticho! Děláš našemu rodu ostudu! Jdi domů!" vyštěkl. Diana se rozeběhla ke svému domu.

 "Je dospělá, má právo..."

 "Nie! Nedám svoji dceru tobě! Zmiz! Vem si ty čokly a vypadni z našeho města!" přerušil ho a šel za svou dcerou. Muži zůstali stát. Přivolávač věděl, že čekají, až zajde do lesa.

 Diana sledovala otce, jak vchází do dveří.

 "Jestli se tu objeví, zabiju ho! Diano, proč si nechceš vzít někoho z města?" zeptal se.

 "Ty tupce si nevezmu!" vykřikla. "Jsou jako hyeny, které se perou o svojí kořist! Hoď jim plesnivé maso a snědí ho s velkou chutí!"

 "Diano! Jestli..." nedopověděl. Otevřeným oknem se linula melodie doprovázená zpěvem.

"Není snadné se loučit,
s člověkem, kterého miluji,
není snadné se loučit,
nikdy na tebe nezapomenu, slibuji.

Znám tě již dlouho ve zlém, v dobrém,
prošli jsme ruku v ruce mnoho cest,
něco se stalo, já srdce zalité mám bolem,
já musím odejít, aby zůstala Ti čest.

Není snadné se loučit,
s člověkem, kterého nade vše miluji,
není snadné se loučit,
vždy tě budu milovat, slibuji."

 "Co to bylo?"

 "Přivolávač. Odehnal jsi ho, navždycky!" vzlykla. "Odejdi..." řekla. Když se nepohnul, pohlédla na něj.

 "Zmiz! Už nikdy s tebou nepromluvím!!!" hodila po něm vázu. Rychle vyšel ven. Diana se dala do pláče. Měla pocit, že se jí srdce roztrhlo. V mysli se jí ozvala melodie.

"Nebe své slunce ztratilo,
teď čekám přeháňky, průtrž mračen,
Tvůj úsměv i ocel zlatilo
bez Tebe žalem jen můj stín je vláčen.

Nebe blesky křižují,
náboj elektřiny mým tělem probíjí,
hříšné duše svědomí zpytují
a kapky slaných slz smáčí křídla motýlí.

Loučím se s Tebou básní prostou,
loučím se s Tebou a na rtech rým,
v mém srdci růže více neporostou,
Tys odešel ... a navštívil mě splín..."

vzlykla.

 Přivolávač shromáždil vlčí smečku. Díval se směrem k městu a přemýšlel. Má odejít nebo vzít sebou Dianu? Sedl si. Vedle něj zakňučel vlk a přitulil se k němu. Přivolávač ho podrbal na hlavě.

 "Je to váš domov." zašeptal. Vlk se olízl. "Vyrval mi ji čas, láska zůstává v nás..." zarecitoval. Ne, tohle nemohl dopustit. Zvedl se a vydal se k městu. Vlci ho následovali. Ani si neuvědomil, že běží. Voják u brány vyděšeně vykřikl. Na víc se nezmohl, protože na něj skočil jeden vlk. Přivolávač otevřel bránu a vběhl do města.

 "Diano!" volal. Lidé rozsvěceli a dívali se, co se děje. Několik jich vykřiklo, když uviděli vlky. Aniž si to uvědomil, dal vlkům možnost bojovat za svůj domov, za svá mláďata. Přivolávač vběhl do Dianina domu.

 "Přivolávači!" vykřikla a padla mu kolem krku. "Bože!" vykřikla. Ohlédl se. Vlci napadali lidi, kteří se snažili dostat pryč. K nim do domku vběhl chlapec hostinského.

 "Vlci! Jsou nádherní!" usmíval se. Uvědomili si, že zřejmě běžel bočními uličkami, jinak by viděl boj mezi vlky a lidmi. Diana ho přitáhla ke stolu a Přivolávač zabouchl dveře.

 "Proč ti lidé křičí?" zeptal se.

 "Vlci bojují o svůj domov." řekl Přivolávač. Chlapec přikývl a dlouze zívl.

 "Uložím ho." řekla Diana. Hlas se jí chvěl a bylo na ní vidět, že se bojí toho, co je venku.

 

 Všichni tři se podívali dolů do údolí. Několik smeček vlků se prohánělo a zelené trávě spolu s liškami a psi.

 "Jsme doma." řekl Přivolávač. Jako na povel se rozeběhli dolů. Od vlků se oddělila šedá březí vlčice.

 "Smečka se rozrůstá!" zavyla.

 

 

Konec

 

Já, jen já!

Každý říká víc "já" než "ty" nebo "tobě", proč lidi myslí nejvíc na sebe?

 

 

---