Čtyřikrát o umění

1. Co je to vlastně umění?

V dnešní době se o umění mluví možná častěji než leckdy předtím. Uměním rozumíme to, co má spojitost s krásnem. Umění je to, co je krásné. Ne vše krásné je však umění. Západ slunce může být pro někoho krásný, ale málokdo o něm asi řekne, že je to umění. Umění je to, co je krásné a co zároveň bylo vytvořeno člověkem.

Co je krásno, však nelze vyjádřit. K pochopení krásna je nutné již určité “před-porozumění”, bez něhož nelze o krásnu mluvit. To je také kamenem úrazu všech estetických teorií, které mohou jen opisovat výraz krásno jinými výrazy, tedy nevysvětlují, co je krásno, jen pro něj hledají synonyma.

Někdy se mylně směšuje umění s prostou životní výpovědí. Někteří umělečtí kritici se domnívají, že míra upřímnosti umělce je přímo úměrná s mírou “uměleckosti” jeho děl. Takovéto úvahy jsou však ve své podstatě naivní – zapomínají, že zážitky má každý člověk a to, co se dnes často nazývá “umělcova výpověď”, samo o sobě nestačí k vytvoření uměleckého díla. Umění z našeho života vyrůstá, ale není to náš život sám, který je většinou všední a málokdy krásný.

Samo české slovo umění pochází ze slova umět. Tedy umět vytvořit z našeho všedního světa něco, co v sobě zachycuje krásno, co je nějak krásné. Ve starém Řecku se umění nazývalo “techné”, kteréžto slovo znamenalo též řemeslo. Zatímco dnes se často rozděluje na umění a řemeslo ve smyslu skutečné umění a pseudoumění, v antice tento rozdíl znám nebyl. Pokud šli například Řekové do divadla na Oidipa krále, nebylo to pro to, že by v hře hledali odpovědi na nějaké politické, filozofické n. rodinné problémy. Všichni dobře znali zpracovaný mýtus, tedy by se nemuseli s návštěvou amfitéatru obtěžovat. Zajímal je však zážitek z krásna, který nalézali v způsobu ztvárnění hry. Proto též bylo možné vidět stejné představení několikrát, byť děj dramatu musel již každý znát nazpaměť slovo od slova. Kdyby někdo v dramatu hledal jen myšlenkovou závažnost, nebyl by se již obtěžoval s dalšími reprízami. Ale zážitek ze setkání s krásnem, zprostředkovaného ztvárněním známé látky, bylo možné opakovaně prožívat.

Tento moment jistě též do značné míry souvisí s odlišným pojetím času dřívějších kultur a naší moderní společnosti. Dnes za nadvlády lineárního času převládá potřeba přijímat stále nové a nové prvky, tedy i v umění přicházet např. se stále novými příběhy a objevovat něco, co tu – alespoň jak se domníváme – ještě nebylo. Starší společnosti byly často pod silným vlivem cyklického pojetí času. Byly přesvědčeny, že to, co je podstatné, se již událo, a jelikož o tom, co se událo, měli možnost vědět (skrze mýty například), mohli se tím zabývat – nemohli tím však být omrzeni a toužit po něčem novém, neboť se právě zabývali tím podstatným, tedy tím, co je stále platné, tím, čehož hodnota přetrvává.

2. Funkční umění a umění samo pro sebe

Je dobré si uvědomit, že umění se nalézalo v průběhu dějin v různých postaveních a mluvíme-li tedy o umění, měli bychom brát v potaz i historický kontext. V různých dobách bylo umění chápáno různě, nikoli tedy stále stejně.

Dnešní svět zná umění jakožto umění, jehož význam plyne čistě z něho sama, tedy jakožto umění, které nemá jinou funkci než potěšit mysl, duši člověka v době volného času, a to pouze samo ze své krásy. Směr 19.století zvaný lartpourlartismus je vlastně výjimečný jen tím, že fakt, že umění je tu najednou samo pro sebe, vědomě artikuluje. Jinak je tato skutečnost obecně platná téměř pro celou naši moderní dobu, tedy nejen pro období lartpourlartismu. Zřídkakdy v dějinách měl člověk tolik volného času, jako je tomu dnes, a zřídkakdy měl takové možnosti věnovat se jen “krásnému”, které z toho vyplývají.

Odtud pak plyne i odlišné chápání umění v dějinách, a z toho plynoucí nemožnost absolutizovat, když mluvíme o umění, potažmo o krásnu. V dobách mimo současnost totiž platilo, že umění mělo též funkční aspekt. Vedle zpřítomnění krásna naplňovalo též nějaké potřeby – náboženské, ekonomické n. čistě praktické.

Dříve se například jistě kladl větší důraz na estetiku bydlení, prosté domácnosti nevyjímaje – lidé v nich měli zřetelně větší zájem na zkrášlení vzhledu svých každodenních potřeb než dnes. Pohleďme na doby, kdy se dbalo na výstavnost chrámů n. šlechtických sídel, kdy se objednávala hudba k umocnění církevních úkonů n. světských oslav, kdy se najímali portrétisti, aby zajistili reprezentativní výzdobu sídel.

Myšlenka, že umělec má být zcela nezávislý na společnosti, jejích zájmech a objednávkách, a že musí být živen z obecních peněz, aniž by se jeho díla zaplatila zájmem ostatních, je známá až z naší moderní doby. Zatímco nyní je umělec vydán jen napospas sám svým vnitřním požadavkům, dříve jeho konání více ovlivňovaly nároky společnosti.

3. Objektivní, nebo subjektivní?

Velký otazník se vznáší nad problémem objektivity a subjektivity, který se netýká jen oblasti umění, ale platí v obecně pro cokoli v lidské společnosti.

Neřešitelným problémem je posuzování umění – zda je či není něco umění, nakolik “umělecké” dané dílo je n. otázka, zda je něco “kýč” (což je podobně magické slovo jako slovo umění). Je těžko představitelné, že by někdo mohl oprávněně jiného člověka poučovat, nakolik je jeho zážitek z určitého uměleckého díla opravdový n. že není ono dílo hodnotné, byť ho dotyčný za hodnotné považoval.

Na druhou stranu existují určité obecné hodnotové vzorce, které do značné míry ovlivňují obecné povědomí společnosti o jejích hodnotách, včetně umění. Zdá se, že existuje jakási jemná hranice mezi objektivním a subjektivním, kterou je téměř nemožné přesně zachytit. Jako většina případů, kdy se řeší významné otázky, tedy i tento končí nejednoznačně, “někde mezi”, což je nakonec asi nejlepší způsob řešení.

 

4. Slovo “umění” a náš jazyk

Samo slovo umění je jedním z oněch zvláštních slov, které v nás vyvolávají již určité představy, aniž bychom byly seznámeni s jejich přesnou n. alespoň přibližnou definicí. Ne všechna slova mají takovouto moc. Málokdo, kdo není sběhlý v příslušném oboru, ví, co znamenají slova jako fluktuační pásmo, oxidy, tektonické desky n. etologie, a málokomu na tom záleží. A obvykle mají takováto slova své přesné definice.

Zato se slovem umění se setkal téměř každý, aniž by byl umělcem n. znalcem umění, a přitom vlastně nikdo – ani umělec či uměnovědec – nedokáže přesně říct, co vlastně toto slovo znamená. Téměř každý však má k onomu slovu nějaký vztah, téměř každý má již své “před-porozumění”, co je umění.

Kdyby nám tato skutečnost připadala nemyslitelná, asi těžko bychom pochopili, proč se mnozí dokáží tak dlouhou dobu bavit o jediném slovu, o tom zda něco je n. není umění, tedy jestli něco patří n. naopak nepatří do oné škatulky, vymezené oním magickým slůvkem. Proč si namísto toho neujasní definici umění n. nezavedou jiná slova.

Že nějaké slovo může mít takovou moc, není ani trochu nezajímavá záležitost a dost dobře ji nelze přejít slovy, že přece nejde o nějaké slovo, ale o to, co toto slovo vyjadřuje. Některé teorie nám říkají, že na jednu stranu zde máme životní skutečnosti, které prožíváme, na stranu druhou pak slova, jazyk, jehož pomocí se je pokoušíme popsat, tedy zaujmout ke skutečnosti jistou distanci a použít slova jakožto prostředníky mezi našimi vlastními zážitky a ostatními lidmi, jimž chceme tyto zážitky sdělit. Ale říkají nám tím tyto teorie všechno?

Jednak je otázkou, zda lze jednoznačně oddělit prostředky od účelu, cíl od cesty, tedy jazyk a jazykem vyjadřovanou skutečnost. Když jazyk není totéž co skutečnost, pak skutečnost artikulovaná jazykem je již změněná skutečnost. Něco z ní zůstalo, jinak bychom se nikdy nedomluvili, něco z ní však vyprchalo, neboť jinak by veškerá skutečnost byla jen slova. Tedy řečí dochází již k určitým posunům.

Druhým problémem pak je to, že člověk jen stěží dokáže oddělovat slova a skutečnost, kterou slova popisují, jako dvě na sobě nezávislé entity. Když mluvíme o něčem, zároveň si toto něco vždy i představujeme a náš zážitek z takovéto mluvy je pak vždy širší než jen ten, který popisují slova. Ovšem i když slova slyšíme, většinou si u nich již vždy něco představujeme, nedokážeme tedy brát slova jen sama o sobě.

A nakonec - může se i stát, že slova sama se nějak “utrhnou” a začnou žít vlastním životem. Sama podněcují fantazii, bez ohledu na naši vlastní dosavadní zkušenost – mohou v nás vyvolávat nové zážitky, které nepramení ze znovuobjevení naší dosavadní zkušenosti, ale dávají vzniknout zcela novým představám. Tento fakt o moci slov se asi nejvíce odráží v jednom z proudů umění, sice v literatuře. Literatura jakožto umění vyprávět příběh nám ukazuje příběhy, kterým dokážeme rozumět, které dokážeme prožívat a pod nimiž si dokáže představovat všeliké věci – ale tyto příběhy se přitom nikdy neodehrály.

---