PROVAR S MEDITACÍ V CIVILIZACI

Medituju. Dlouhé hodiny sedím bez hnutí
a vnímám pohyby hvězdných perutí,
jejichž každé mrazivé mávnutí
v prázdném kosmickém éteru donutí
planetární gravitaci měnit se podle vanutí
vyvolaného svištěním těch perutí.

Medituju. Dlouhé dny pozoruju fantastické světy
na vnitřní straně mých očních víček.
Cítím vonět neviditelné a nereálné květy,
udupávané baletními kroky princezniček
obutých do starých zašlých zšedlých cviček.
Jsou to jen přeludy, kterým se od perliček
dokonalých zubů odráží světlo svíček,
kterými zapaluju konce vonných tyčinek.
Hm, tak krásně voní! Už cítím jejich učínek,
který mě zbavuje iluzorních slečinek.
A za to Buddhovi vyslovuju nekonečný vděk!
Mám čistou mysl, nemám žádný věk
a omývám se vlnami oceánu čistých myšlenek!

Medituju, ale nějaké zvuky mě otravují
a nějaké stíny mé soustředění narušují.
Už nemedituju! Někdo zavolal policii!
Někdo asi nemá rád lidi, kteří meditují!
Nějakej dementní soused si asi vsugeroval,
že jsem se sám ve svym bytě přefetoval,
tak cinknul fízlům, ať mě zkontrolujou
- a ty kurvy mě teď non-stop buzerujou!

Už nemedituju a jsem zase zpátky mezi váma,
i když se ze mě nestal žádný český láma
a místo osvícení jsem získal jenom trauma!
A tím definitivně skončilo mé meditační drama.