Poetova spása

V tónu rozladěném
po probdělé zmáčené noci
probudil se básník,
s jehož rozespalým vzezřením
vstal zpod země tlející
též předčasné pohřbený
něhy a Lásky pocit.

Vydatným deštěm,
jenž proudem svým
strhl by i hrady nedobytné,
naplněna býti chtěla.

Naplněna
a opět polidštěna
tou,
jež něhou svou
ďábla by zkrotila
a přeměnila jej
zpátky na anděla.

Pocit štěstí podlomený
pohromadě soudržný
v místech pod žebrem levým
a někde v místech nad koleny
nezemřel dosud.

Naopak,
v bujných žilách
a svalech touhou napnutých
beze smyslu proudí.

S neurčitostí sobě vlastní
dál proplouvá
s citem a vášní
v rukávu,
dokud ideály vykreslené
čísi vinou
za oběť nepadnou
a v bolestech se zhroutí…