Kdo mě koupí, neprohloupí

First, when there's nothing but a slow glowing dream That your fear seems to hide deep inside your mind All alone I have cried silent tears full of pride In a world made of steel, made of stone Well I hear the music, close my eyes, feel the rhythm Wrap around, take a hold of my heart What a feeling, bein's believin' I can't have it all, now I'm dancin' for my life Take your passion, and make it happen Pictures come alive, you can dance right through your life (What a feeling, Flashdance)

Budík zazvonil hříšně brzo.

 

Rozespale jsem zamžourala na číslice svítícího ciferníku a oklepala se. Které trdlo mohlo naprogramovat vstávání na pátou hodinu ranní?!

 

Mátožně jsem se posadila a bolestivě zazívala.

 

Kde to jsem? A co je vlastně dnes za den?

 

Zmateně jsem se podrbala ve vlasech, načež jsem se s vypětím všech sil vyhrabala z vyhřáté postele.

 

Byla ještě tma, ale nerozsvítila jsem. Po hmatu jsem došla do koupelny a zaječela úlekem, když jsem se v jejích dveřích srazila s mamkou.

 

„Co tady blbneš?“ byla jsem po chvíli konečně schopná promluvit a pro jistotu také opožděně rozsvítit.

 

„Já?“ vyjekla podrážděně a já poznala, že na tom není o nic lépe než já.

 

„Kdo jinej,“ zamumlala jsem a protáhla se dovnitř. Pomalu jsem se probírala.

 

„Proč vstáváš tak brzy?“

 

Hryzla jsem se do spodního rtu a zamyšleně nakrčila obočí.

 

To je zatraceně dobrá otázka…

 

„To se tolik bojíš?“ položila mi starostlivě ruku na rameno a já se konečně plně probudila. Teď už jsem s plnou platností pochopila, proč mě tak bolí břicho. Dneska přece dělám přijímačky!

 

„Uvidíš, že to zvládneš. Seš chytrá holka.“

 

„Dík,“ vydechla jsem namáhavě a šla si vyčistit zuby.

 

Neuvěřitelný. Už se mi začaly klepat ruce.

 

„Půjdu udělat snídani. V kolik tam máš být? V osm?“

 

Neurčitě jsem přikývla a kupodivu se s tím spokojila. V osm…to znamená, že mám ještě tři hodiny. Vlastně dvě a půl, musím odečíst cestu.

 

Rychle jsem dokončila ranní hygienu a pelášila zpět do svého pokoje. Otevřela jsem skříňku s učením a vyhrabala z ní sešit Matematiky a Českého jazyka. Ačkoli jsem  totiž v předchozích dnech pilně docházela na všemožný doučování a dělala možný i nemožný úlohy, teď jsem jakoby kouzlem měla naprostý okno.

 

 

 

Soukromá obchodní akademie mě přivítala celou rozechvělou a naprosto vynervovanou. Hrozný ústav.

 

Nevelká, avšak velice moderní budova, natřená na sněhově bílo, pokrytá krvavě rudou střechou. Před hlavním vchodem byly postaveny dva tlusté sloupy, jako nějací strážci.

 

Vnitřek byl vybaven zbrusu novými skříňkami a lavičkami.

 

Chvíli mi trvalo, než jsem našla třídu, ve které jsem měla prokázat svou inteligenci.

 

Nejistým krokem jsem vešla dovnitř a snažila se moc nerozhlížet. Přesto jsem si nemohla nevšimnout dvou, do očí bijících věcí. Tou první byl fakt, že je tu všehovšudy asi šest lidí a druhou zvláštností se pro mě staly lavice. Nebyly rozestavěny jako na ZŠ, vždy po jedné za sebou. Tady byly dvě spojené, tudíž se sedělo po čtyřech.

 

Zvláštní, ale docela  se mi ulevilo. Pokud se sem dostanu, bude se mi bezvadně opisovat.

 

            Našla jsem si vcelku pohodlné místo v poslední lavici u okna a čekala.

 

 Hlavou mi nyní vířila jedna jediná myšlenka – že písničku What a feeling z filmu Flashdance, která hrála cestou sem v mámině autě, nebudu chtít hezky dlouho slyšet.

 

 

NAZDAR ADO. PODRZ SE. VZALI ME! MISU TAKY. A JAK TY?

 

 

SMS jsem dočetla se smíšenými pocity. Cítila jsem obrovskou radost, že obě kámošky se dostaly na vysněnej gympl, ale zároveň mnou jímal strach. Asi před třemi hodinami jsem dorazila domů, táta mě vzal totiž na oběd. Těžko říct, zda slavnostní, nebo smuteční.

 

Za tu dobu jsem do tý proklatý školy volala dvakrát, ale pokaždé se stejným výsledkem – písemky dosud nebyly opraveny. Zavolejte později, nebo se podívejte na internet.

 

Mobil opět zavibroval.

 

 

TAK ME PRIJALI!!! CO TEBE?

 

 

No prima. Tak Dita se právě stala studentkou pardubického gymnázia.

 

„Martino! Pojď sem, hned!“ zaslechla jsem najednou volání táty. Zdálo se mi to jenom, nebo zněl naštvaně? U táty těžko říct…

 

Schody do rodičovské ložnice jsem vyběhla po dvou a ještě celá udýchaná jsem stanula před tátou, pohodlně si hovícím v houpacím křesle před počítačem.

 

Než jsem se stačila vzpamatovat, chytil mě za ruku. „Gratuluji,“ pronesl obřadně a vřele se na mě usmál.

 

Vykulila jsem oči. „Vzali mě?“ vyjekla jsem nevěřícně a nebýt tak napjatá, začala bych se smát tónu vlastního hlasu.

 

„Vzali.“

 

Cosi nepředstavitelně těžkého ze mě rázem spadlo a já se začala řehtat jak pominutá. Znovu jsem si vybavila obraz moderní budovy a poprvé mě napadlo, že vlastně není zas tak hrůzostrašná.

 

Taky bych si mohla pustit soudtrack z Flashdancu, dlouho jsem ho neslyšela.

 

A kde mám ten mobil? Musím napsat holkám.

---