Setkání

SETKÁNÍ

 

 

Jak dlouho ještě vydrží pozorovat sklenici s vínem? Tak dlouho jak pozorovala sklenici

s vínem napravo a sklenici s vínem nalevo a druhou od kraje a třetí… A teď, jak dlouho vydrží pozorovat tu čtvrtou od kraje a kdy začne s pátou a šestou, sednou a osmou, až dojde na konec řady sklenic s vínem a zaměří se třeba na… Sklenice s pivem. Začne zprava, nebo zleva, nebo pro změnu uprostřed, a hezky si popořadě všechny prohlídne. Jak jsou krásně lesklé, a kolik v nich ještě zbývá piva, a jak lidi chodí a upíjejí ze sklenic, a jak ve sklenici napravo ubývá rychleji než v té vedle, a že v prostřední už není ani kapička. Kdyby nebyla líná, mohla by si zajít taky, pro pivo. Aspoň by tak měla další sklenici k pozorování. A čas by ubíhal rychleji. Jenže jí se nikam nechce. Musela by se zvednout, z rohu kam snad není vidět, a množstvím židlí a stolů co už dávno nejsou čisté, jestli kdy vůbec byly, se prodírat a zakopávat o masu sálajícího tepla, energie, vzrušení, vdechovat voňavky, alkohol, kouř cigaret, vnímat změť hlasů, zanikajících v řevu reproduktorů a hučení větráků, co odfoukávají vlasy, zvratky, prdy, pochybnosti, zábrany, a možná by i slyšela hlasy, které zná, a i sama minimální pravděpodobnost, že zachytí v tolika frekvencích nějakou známou, jí naháněla hrůzu a vidět snad i obličeje? Bez piva se obejde. Ale kdy by aspoň cigaretka byla. Může někoho požádat, aby jí… S někým mluvit? Nemyslitelné. No co, nějak to tady vydrží, bez piva, bez cigaret. Kolik je vůbec hodin? Kdyby tady bylo aspoň více světla, aspoň trochu světla, aby viděla. V kolik jede vlak? Jedenáct určitě už bylo. A potom až o půl druhé. Takže, jestli je řekněme jedenáct, bude tady muset dřepět ještě dvě a půl hodiny, ne jen dvě, půlhodina cesta k vlaku. Tak dvě hodiny, spousta času, může si prdnout, nebo spasit svět. Co kdyby se šla provětrat, trochu se projít? Nadýchá se čerstvého vzduchu. Ale to by se musela zvednout, z rohu kam snad nikdo nevidí a… Venku je stejně hrozná zima. Toulat se v mínus patnácti, nebo bylo mínus šestnáct? Toulat se v mínus šestnácti nocí, tma jak v prdeli, to určitě, nikam nepůjde. Ještě by cestou ven někoho potkala. A ten by se ptal: A kdes byla? Vůbec jsme tě neviděli. Hledali jsme tě. Nebo by ten někdo řekl jenom: Ahoj. A šel by dál a to by znamenalo: Vůbec nás nezajímá, co je s tebou, nehledali jsme tě. A co by bylo horší? Kdyby ji hledali, možná by ji i našli, v rohu kam možná není vidět. A otvírali by pusy a třeba by z nich i něco vycházelo, a ona by dělala, že je v tom hluku neslyší, nebo by je vážně neslyšela a musela by se pořád ptát: Cože, co jste říkali? Aha. A musela by se i usmát, jako že jo, že rozumí, že je to fajn a oni by jí řekli: Tak tady neseď a pojď s náma, nebo by to taky neřekli, tak se měj, řekli by, my zase jdem. A ona by byla ráda i nerada, že s nima nemusela jít a dělat, že se baví, že odešli… Já se tak nudím, tak hrozně se nudím. Sakra. Chci domů. Dvě hodiny. Dvě hodiny… Hm, v té sklenici napravo už je polovinu upito. A kde je sklenice uprostřed? Úplně ztrácí přehled, co se děje se sklenicemi, měla by se zase zaměřit, na sklenice. Na sklenice s vínem třeba, nebo s pivem. Vezme to po pořádku, začne sklenicemi s vínem, sklenice s pivem přijdou na řadu až pak. A hele, v té jedné je nějaká nazelenalá tekutina, možná ji někdo vypije, cha. Ale ne, už se to vylilo, škoda, ale na podlaze je louže, že by někdo uklouzl? Co vůbec dávají v televizi? Bude asi čtvrt na dvanáct, možná trochu míň, nebo víc, vrcholí silvestrovská noc, umělci všeho druhu, nejvyšší kvality, potvrzené cenami a počtem prodaných nosičů, zazpívají až krev tuhne v žilách, zahrají scénku k popukání, zavtipkují na účet rodiny, přátel, konkurence, blýsknou zuby za sto tisíc, vyšpulí rty napuštěné kolagenem, zavrtí zadečkem bez tuku, zamávají do kamery a přenechají prostor dalším skvělým a nedostižným umělcům s talentem i bez talentu, s cenami i bez cen, s tukem i bez tuku, se svědomím i bez svědomí, ti zazpívají hit co je populární už sto let a ještě dalších sto let bude, zahrají scénku, vycení zuby, zatřepou boky, zamávají do kamery, publikum, šílí televizní diváci též, salvy smíchu, slzy štěstí, dlaně odřené od potlesku, extáze. Na podiu světla a flitry, stovky šťastných tváří, zaplacených úsměvů, doma talíř oschlých  chlebíčků a sekt v ledničce, už aby to bylo, pět, čtyři, tři, dva, jedna, šťastný nový rok, hodně štěstí, zdraví a může se jít spát. V této chvíli by to možná uvítala, sedět na gauči, nebo v křesle, cpát se chlebíčky, i když už spořádala zákusek, pohár a taky sekanou s chlebem a okurka nebyla, jenom řezy a ty ona nejí, takže si vzala papriku. Stejná nuda, hnus, k tomu ošklivý vzorek tapety v obýváku a chrápání rodičů z ložnice, výčitky, že to takhle vůbec nemuselo dopadnout, že by nemusela poslouchat debilní vtípky, zlaté hity, pravdivé historky k neuvěření, a když by vypnula zvuk, tikot hodin a hudbu od sousedů, že kdyby chtěla, mohla by se nádherně bavit venku, že by se vůbec nemusela nudit a být tak neuvěřitelné sama a smutná jako se nudí a je smutná právě teď. Je už aspoň půl dvanácté? Ale co až bude půlnoc? Všichni budou řvát, ječet, zpívat, plivat, vyskakovat dva metry vysoko a lít do žaludku svého, cizího, půjčeného, opilého další litry lihu v jakékoliv formě, v jakémkoliv množství, tak dlouho než žaludek řekne dost a všechno to vrátí zpátky a nebo praskne. A budou se smát, chechtat, chichotat, objímat se, ošahávat a olizovat, jako kdyby snad touto chvílí začínal něco, na co čekali celý život. A až dozní poslední výbuch a světla na obloze vyblednou, protože hlavní odstřelovač si pomočil boty, které propouštějí, ulehnou do postelí, závějí, na roztrhaná sedadla ve vlaku, autobuse, vlastním autě, nebo jen tak na zem mezi vajgly, prázdné kelímky, obaly, lahve, střepy, drobky, oschlá vajíčka z chlebíčků, bláto z podrážek i úst, a až se probudí v suchu, v cizích, vlastních blitkách s nutkáním vyměšovat a zvrátit až by vyzvrátili celý svět, nezbude po euforii něčeho nového, na co snad čekali celý život nic. Probudí se a řeknou: Tak zase za rok. Měla si pořídit hodinky s osvětleným ciferníkem, aspoň by věděla na čem je, takhle může jenom hádat. Půl dvanácté? Půl dvanácté a pět minut? Pět minut před půl dvanáctou? Půl dvanácté a…

„Ahoj,“ docela tiché do rytmu kovové hudby, snad se jí to jen zdálo, ve změti opilých slov, pomatených výkřiků. Otočila hlavu, jen trošičku, jenom aby se mohla přesvědčit, že to nepatřilo jí, že neuvidí nikoho, koho vidět nechtěla, že jen někdo další našel někoho dalšího, koho hledal a koho najít chtěl. „Nudíš se?“ Tmavé vlasy s nádechem do zelena, jak na ně blikají světla z podia, oči, obličej skryté za clonou kouře a tmy. Měla by ho znát? Určitě ne. Mluví vůbec k ní?

„Jo,“ sotva slyšitelné, naklonil se blíž. „ Ano nudím,“ zopakovala. Proč ho to zajímá? Jestli ho to vůbec zajímá. Co je mu do toho? Ať ji nechá na pokoji a jde zpátky odkud přišel.

„To jsem si myslel.“ Co je komu potom, co si myslel. Co je jí po tom co si myslel. To se jí chce vysmívat, nebo co? Slečno, vy máte tak hezké oči, neviděli jsme se už někde? Ne? Ale mně se zdá, že už jsem vás někde viděl, opravdu ne, jen si vzpomeňte. Nebo už se to tak dneska nedělá? Měla by něco říct, bla, bla. Ale když jí nic nenapadá, když nemá náladu vůbec něco říkat, když by nejraději byla milion kilometrů odtud, seděla by na gauči, nebo v křesle, cpala by se chlebíčky… Sakra!

„Proč?“ Co proč? Mohla vymyslet něco lepšího, inteligentnějšího… Co na tom záleží.

„Díval jsem se na tebe, támhle z toho rohu.“ Kývl hlavou.

„Proč?“

„Jenom tak.“ Tak co kdybys v tom pokračoval, táhni zpátky do rohu. „Můžu si tady sednout?“

„Bránit ti nebudu.“ Proč?

„Ale jestli ti to vadí…“

„Je mi to jedno.“ Vadí jí to, vadí, vadí. Ale vyhodit ho? Může si sednout kam se mu zlíbí, proč by mu to zrovna ona měla zakazovat. Ale ptal se, jestli… Vadí, vadí, vadí…

„Dáš si?“ Strčí jí pod nos krabičku cigaret.

„Ne, děkuji.“ Ticho. Díky Bohu. Žádné: Jak se bavíš, s kým tady jsi, líbí se ti hudba a jak se vůbec jmenuješ, já jsem… Ticho. Znervózňuje ji. Nutí ji na něj myslet. Na to, že sedí vedle ní, kouří a mlčí. Vnímá jeho přítomnost, koutkem oka, vidí kouř z cigarety, rukou pohybuje v rytmu hudby. Na co myslí? Teď se na ni podíval. Co vidí? Nebyla moc zlá, odměřená, studená? Co když chtěl, v té samotě uprostřed všech těch lidí, aspoň na chvilku nebýt sám a uviděl ji a řekl si: Co když v té samotě uprostřed všech těch lidí chce aspoň na chvilku nebýt sama? Ale ona chce být sama. Vždyť může odejít. Ale kam? Do rohu odkud přišel on, do dalšího rohu, rohů tady není zas tak moc. Co když jsou všechny ostatní rohy obsazené?

„Ty někam jdeš?“ Ona někam jde?

„Chci se projít, na čerstvém vzduchu.“ V mínus šestnáctí.

„Taky bych šel, nebo za chvíli usnu, můžu s tebou?“

„Když chceš.“ Co to říká? Stačilo říct jen ne, ne.

„Tak chvilku počkej, zajdu si pro bundu.“

„Počkám před vchodem.“ Nasadila si čepici, rukavice, šálu ztratila v kupě hader na židli, kam ji po příchodu hodila. On patrně taky v další podobné haldě šatstva, kterých je tady plno, hledá svou čepici, šálu a rukavice. Proč na něho vlastně čeká? Chtěla sedět v rohu, kam není vidět, pozorovat sklenice, čekat na půlnoc, čekat na to, až bude moct odejít, čekat na vlak, čekat… Místo toho mrzne venku a čeká na něj. Ještě může utéct, zmizet, ztratit se , ať se prochází sám, nebo se vrátí do rohu… Už jde. Nemá ani rukavice, šálu…

„Nečekáš dlouho?“

„Ne. Nemáš rukavice.“

„Někde se ztratily.“

„Já ztratila šálu.“

„Moji šálu někdo polil pivem, teď leží v popelníku.“

„Ony tam nějaké jsou? Pak nechápu proč je podlaha plná vajglů.“

„To ti můžu lehce vysvětlit. Popelníky jsou sice k dispozici, ale při množství vykouřených cigaret se brzy naplní až po okraj, takže už není možné do nich odkládat další, takže někdo pořádkumilovný a velice nápaditý vezme popelník  a jeho obsah vysype na zem. A popelník je opět přípraven přijímat další a další nedopalky, a všechny úzkostlivé slečny a pořádní mládenci mohou být klidní, že jejich dokouřená cigareta nepřijde nikam jinam než na místo k tomu určené.“

„Hezká teorie.“ Možná, že to není  až takový kretén.

„Omyl, žádná teorie. Viděl jsem to na vlastní oči. Z rohu člověk vidí věcí.“

„No, třeba sklenice.“

„Sklenice? Jako flašky?“

„Ne, prostě sklenice, od piva, od vína. Pozorovala jsem je celý večer.“

„A na cos přišla?“

„Průzkum jsem díky tobě nedokončila, ale v podstatě se dá říct, že bývají většinou ze skla, ovšem ani umělohmotné nejsou výjimkou a osobně bych se přiklonila spíše k jejich užívání, odpadá tak nebezpečí poranění v důsledku neopatrné manipulace. Takže to bychom měli použitý materiál…“ Nemluví moc? „… Nyní přichází na řadu výtvarné pojetí, některé jsou vysoké, jiné nízké, mohou být široké, úzké, nahoře rozšířené, vroubkované, dokonce i malované a často se v nich vyskytuje tekutina, různé barvy, hustoty i složení…“ Měla by přestat. „… Ovšem je možno v nich zahlédnout i nedopalky, sirky, útržky kapesníků, vylámané zuby, nože…“

„To je fakt?“

„Zbraně nejsou zakázány.“

„To jsem nevěděl.“

„Už to víš.“ Sklopila oči.

„Proč jste tak smutná, slečno?“ Ještě před chvílí jste se smála. A slečno, vy máte tak hezké oči. Neviděli jsme se už někde? Vzpomeňte si. Opravdu ne?

„Kam půjdem?“ Přerušila to.

„Kam budeš chtít.“

„Já nevím. Doprava, doleva.“ Je jí zima. Až teď si to uvědomila. Kolik je hodin? Za pět minut dvanáct. „Je za pět minut dvanáct,“ řekla, „o půl druhé mi jede vlak, mohl bys mě doprovodit na nádraží. Půjdeme pomalu, doprava, doleva, možná i zabloudíme a akorát to stihnu.“

„Pojedeš o půl druhé?“

„Hm, původně jsem sice chtěla, jestli jsem vůbec chtěla, ale už …. Jo pojedu o půl druhé.“

„Pojedeš sama?“

„Pravděpodobně.“

„Takže nejsi odtud?“ Už je to tady? Otázky. Odpovědi.

„Ne.“ Příliš strohé, odmítavé, aspoň dost jasné.

„Nedala by sis cigaretu?“ Pochopil, nebo se spletla, nebo by ho to ani nenapadlo?“

„Už ses mě jednou ptal.“

„Ptám se znova. Chceš?“

„Já nevím.“

„Já taky ne.“

„Tak jo, jo, vlastně chci.“ Ticho. Cvaknutí zapalovače, závan tepla, známá vůně, kouř, praskání sněhu pod nohama. Určitě se ještě ochladilo. Tuhne jí brada, nos, ještě že neztratila rukavice. Jak je to vůbec na nádraží daleko? Patnáct, dvacet minut, ne určitě víc než půl hodiny, vždyť když šli od vlaku…

„Nejsou vidět hvězdy.“ To ho zajímají hvězdy?

„Já vím.“ Dívala se na oblohu když odcházeli. „Dívala jsem se na oblohu, když jsme odcházeli.“

„Počkej.“ Zastavil se.

„Co je?“

„Hvězdy. Vidíš?“

„Tohle?“

„Hm, už je to tady.“

„Dost slabá náhražka.“

„Jsou aspoň barevné.“

„Tobě se líbí?“ Zavrtěl hlavou.

„Ty opravdové víc.“ Ticho. Ohlušující řev, svistot, bouchání… „Na co myslíš?“

„Na nic.“ Bez přemýšlení, jako kdyby to nebylo podstatné, kdyby tomu věřila.

„Na nic? To jde?“

„Možná jo, když se ti nechce.“

„Slyšíš vítr?“ Ne neslyší. Jen dozvuky ohňostroje, palby na bezbranné nebe.

„Ne.“ Možná na něco myslela?

„Jenom poslouchej. Počkej, slyšíš?“

„Ne,“ možná je hluchá, „možná jsem hluchá.“

„Zavři oči.“

„Proč?“

„Zavři oči, z čeho máš strach? Zavři je.“ Položil jí dlaně na víčka.

„Teď, možná trošičku.“ Úsměv ztuhlou pusou. „Není ti zima na ruce?“ otevřela oči.

„Trochu.“

 „Já ti půjčím rukavice.“

„To by zas byla zima tobě.“

„Já to na chvíli vydržím.“

„Tak dík.“

„Hrozně smrdí.“

„Cože?“

„Jsou načuchlé vším tím smradem co byl uvnitř, vlasy taky, úplně všechno.“

„Mně to nevadí.“

„Mně jo.“ Ten zatuchlý smrad se dostane do každičkého póru, vzpomínka vykouřených cigaret, rozlitého vína, prázdných vět…

„Mělas chuť utéct, co? Sám jsem se divil, že čekáš.“

„Taky jsem se divila.“

„Vadilo ti to moc?“

„Co jako?“

„Že jsem tě…vyrušil. Nemohlas pokračovat ve výzkumu. Co když jsi přehlédla nějakou důležitou formu pivních sklínek, převratný objev, který by změnil pohled na pivní sklínky od základu.“

„Měla jsem chuť tě zabít.“

„Proč jsi to neudělala.“

„Bojím se krve.“

„Ale vážně, proč jsi mi neřekla, že ti vadím.“

„Nevím.“

„Nevíš? Chceš někoho zabít, protože tě otravuje a neřekneš mu to. To bys mně radši zabila, než bys mi to řekla. Stačilo říct, vypadni, nic víc.“

„To nejde, takhle to říct.“

„Proč?“

„Ty bys to řekl, řekl bys mi to?“

„Ty bys za mnou nikdy nepřišla a já bych tě taky nikdy nechtěl vyhodit.“

„Ale kdyby, kdybys ty byl mnou.“

„Poslal bych se do prdele.“

„Měla jsem blbou náladu, řvát po někom ať neotravuje, na to jsem fakt neměla sílu.“

„Mělas blbou náladu?“

„Měla.“

„Už nemáš?“ Nemá?

„Je to lepší.“

„Takže vás smím doprovodit k vlaku, slečno?“

„Jistě, pane.“

„Zase se smějete slečno, to mě těší, ještě před chvílí jste se mračila.“

„A pane neviděli jsme se už někde?“

„Nemám tušení, slečno.“

„Nevíte? Jen si vzpomeňte.“

„Myslím, že ne.“

„Opravdu ne? Já bych řekla, že už jsem vás určitě někde viděla.“

„Bohužel, slečno, je mi líto. Máš úplně zmrzlý nos.“

„Je mi taky ukrutná zima.“

„Tím mi chceš taktně naznačit, že bych ti měl vrátit rukavice.“

„Pochopils to správně, ale ne jen si je nech , na nos bych je stejně nenarvala.“

„Ale jo, já ti je dám.“

„Už jsem stejně tady.“

„Už?“

„Už bys mi je musel i tak vrátit.“

„Ještě máš spoustu času.“

„Nebojím se sama v čekárně.“

„Víš jak takové večery končí?“

Dáš mi svoje telefonní číslo…

Dáš mi rukavice…

Byla by mi zima…

Tak se měj…

Ahoj…

 

 

 

 

 

 

 

 

---