Nehoda

NEHODA

24. července

Konečně. Po dvou týdnech neúměrné dřiny (alespoň vzhledem k mé tělesné konstituci a zvyklostem) si vyrazím. S (zajistí auto)+ M (příjemný vzhled i vystupování)= vynikající kombinace. To, že sem je poznala, je zatím jediným kladem tohoto léta (po šíleně depresivní zimě a citově nevyváženém jaru). Den volna bude adekvátně vyplněn (noc= alkohol+ kouření+ další nezřízenosti, den= spánek+ odpočinek+ popřípadě mírná či silná nevolnosti+ zvracení- snad ne)

2. srpna

Nemůžu pořád spát, i když už je to týden. Každé ráno si říkám, že víc nateklé oči snad mít nemůžu, ale otoky se zvětšují a zvětšují, že z očí zbyly jenom úzké krvavé škvíry. Lidi si začínají všímat, že vypadám divně. Někteří mi radí abych míň chlastala a pořádně se vyspala, cha, a o co se asi celý týden snažím. Dneska sem ani nešla do práce, prostě to nezvládám, nejsem schopna ani otevřít pusu, natož z ní vypustit něco smysluplného. Mám lidi přesvědčovat, aby zvolili výhodnější volání, ale spíš je přiměju k zamyšlení, jestli má smysl příští ráno vůbec vstát. Praštit s touhle nádeničinou, je to nejlepší  co v mé situaci můžu udělat, další životy na svědomí si vzít nehodlám (do prdele, do prdele…)

S M a S sem zatím nemluvila a doufám, že to tak zůstane. Už jenom z představy jejich hlasů běžím na záchod. Včera sem to nestihla a vyblila se na lino v předsíni, utřela sem to až dneska ráno, ani to moc nesmrdělo. Nebo přicházím postupně o všechny smysly, třeba je to trest, jestli jo, tak pěkně idiotský. Kdyby na mě ve spánku spadla cihla, bylo by to lepší, z polštáře by seškrábli zbytky mozku a pořádně vyprali v dezinfekci, já bych si klidně lebedila na předměstí v rakvi z lepenky. Možná by zavolali našim, možná bych jim měla zavolat já, možná bych si měla zapnout mobil, ale co kdyby někdo volal?

3. srpna

Tak jo, konečně, spala sem půl hodiny. Někdy mezi půl třetí a půl čtvrtou sem určitě usnula. Probudila sem se na záchodě s hlavou v míse, asi mi bylo nějak špatné, došla na záchod a čekala až to příde a přitom usnula. Alespoň myslím, že by to tak mohlo být, v tom stavu polospánku, polomrtva, ve kterém se potácím dnem a nocí, už nejsem schopna pořádně vnímat, co se vlastně děje, všechno mi splývá, skoro nevím co bylo včera, ale co se stalo tehdy mám pořád před ksichtem, jako ty reklamy na cigára co míjíte na dálnici.

Skoro už sem dneska zapla mobil, ale tak sem se u toho zapotila, že mi vlhký prst mimoděk sklouzl mimo klávesnici. Musela sem se pak jít okamžitě osprchovat, nevěřila bych, kde všude se může člověk zpotit, snad i vnitřní orgány se celé orosily. Kdybych mohla vysprchuju se i zevnitř. Zkoušela sem to pusou, ale málem sem se udusila.

4. srpna

Zase sem vůbec nespala. Byla sem si skoro jista, že už to bude jenom lepší, po tom včerejším úspěchu. Dokonce sem si přinesla na záchod polštář, abych byla připravena  a …nic. Sice sem ležela až do poledne, ani ne snad proto, že bych doufala, že přeci jenom, snad, možná, na chvilku…nee, jenom sem neviděla důvod vstávat. Okružní jízda z pokoje na záchod, do koupelny a zpět pozbyla veškerou přitažlivost, taky smysl, přestala sem zvracet, není co, nevzpomínám si kdy sem naposledy jedla, možná včera ráno, možná taky ne, kdyby mě zabili, nemám tucha, jestli tady ňáká lednička vůbec je. No jo je. A je v ní jídlo? Co takle jít nakoupit? Hm, aby to dopadlo jako minule. Vždyť už musím vypadat jako obživlá mrtvola, jako ty příšery co zabíjí sladká Buffy, nebo jak se ta rebeka menuje.  Lidi by přede mnou hromadně naskákali do kanálů a přikryli se deklem, aspoň by se pitomě nevyptávali. I když, pověst alkoholičky je vždycky lepší než… No na nákup se nejde.

6. srpna

Podívala sem se do kalendáře a došlo mi kolikátého je. Dost mě překvapilo, že je pondělí a když sem si to v hlavě srovnala, cvaklo mi, že bych měla zaplatit bydlení, pak sem si vzpomněla, že tady kvůli tomu vlastně včera někdo byl, nevím kolik bylo hodin, ani jestli to bylo dopoledne, nebo večer, pohlaví toho tvora (ale jo byl to člověk) sem taky nestihla zaregistrovat. Válela sem se v posteli, jako ostatně pořád, ten člověk vešel (možná zaklepal), vyštěkl, že mám zaplatit (nepamatuju se do kdy) nebo vypadnout, taky, že si mám vyvětrat. No já si říkala, že se mi poslední dobou hůř dýchá, ale přičítala sem to okolnostem, s nadějí sem si nalhávala, že mé plíce napadla nějaká zákeřná, nevyléčitelná nemoc a do deseti dnů ( nejpozději) je po mně. Tak sem to okno teda otevřela až dneska, oblíkla se ( co nejrychleji, abych třeba náhodou nenarazila na ty hadry) a sjela výtahem dolů, do ubytovací kanceláře. Přišlo mi ale spíše, že sem se octla na výslechu u gestapa, otázky typu, na jak dlouho to tady eště vidím, tj. kolik nocí chci platit, sem fakt nečekala. Ta ženská (ženská v ubytovací kanceláří, co vyřizuje žádosti o ubytování, přijímá peníze, vydává stvrzenky, klíče…) během mé návštěvy (odhadem tak půlhodina, hodina mého bídného života) znatelně zvyšovala hlas, chvílema přímo řvala, taky cenila zuby (nebo sem usnula a byl to sen). Nakonec sme si obě oddechly, když mě vypakovala s potvrzením o zaplacení dalších deseti dnů. Nevím jak sme k téhle době došly, páč deset dnů se mi zdálo tak nepředstavitelných jako před nedávnem sto let. Matně sem si začala v hlavě sumírovat, proč sem sem vlastně přijela, proč bydlím v téhle díře, taky proč sem v tomhle stavu, natáhlo mě, ale udržela sem to částečné díky představě, jak prchám ze zaneřáděného výtahu. Přede dveřma sem zjistila, že nemám klíče, zpátky do výtahu, teď sem to už fakt nezvládla a zřídila to tam tak, že sem se pogrcala ještě jednou, z toho smradu a bordelu kolem, žaludeční šťávy mě pálily i v nose.

Na vrátnici mi řekli, že za pučení náhradního klíče musím zaplatit a předem se legitimovat občanským průkazem nebo jiným průkazem totožnosti. Nechápala sem o čem je řeč a opakovala svou situaci, v pravém oku mi začalo silné škubat (panebože proč zrovna teď), baba za sklem nepřátelsky zostřila zrak a po dalším vyjednávání (tik mi přeskočil nalevo) řekla, že teda pude se mnou nahoru, a milosrdně mi otevře. Jako naschvál si vybrala označkovaný výtah, začala hrozně ječet, snažila sem se ji podpořit a sesmolila něco v tom smyslu, že jako taky nevím kam ten svět spěje, ale nevypadala, že jí můj žalozpěv na dnešní mravy nějak uklidnil. Když sem ji pak přivřela dveře před nosem (bez poděkování za odvedené služby, zahrnující odemčení dveří náhradním klíčem plus má nechutná společnosti) pocítila sem hlad (málem sem už zapomněla jaké to je), hlad (!), našla sem ledničku (přímo přede mnou) a chystala se jí otevřít, ale v tom sem usnula.

8. srpna

Spala sem dva dny, dva dny(!), nemůžu tomu uvěřit, cítím se hned o něco líp, dokonce sem i odtáhla závěsy, je tady mnohem útulněji, v té euforii sem zapla i mobil. Co se ozvalo první zmeškané volání sem pochopila, že sem udělala chybu. Mobil ječel v jednom kuse (zmeškané hovory rodičů- 11krát- na střídačku, zmeškané hovory agentury- 5krát, meškané hovory od M- 1krát, SMS od S- 10krát, SMS od M- 1krát, SMS ostatní- 6krát). Musela sem okamžitě zatáhnout závěs, přetáhla sem si peřinu přes hlavu a snažila se usnout.

9. srpna

O spánku nemůže být ani řeč, hlad mám ale pořádný. Ledničku sem sice našla bez problémů, ale nic v ní nebylo (kromě věcí ze kterých by se plíseň dala seškrabovat lopatou). Navlíkla sem si první kalhoty co ležely na zemi (ležely tam jen jedny a byly mi nápadně velké), umyla si škvíry místo očí, vypucovala centimetrový povlak ze zubů, rozčesala si vlasy. Ještě než sem zabouchla dveře třikrát sem zkontroloval, že mám klíče, ale v přízemí zjistila že chybí peněženka, když sem procházela kolem vrátnice civěla sem do země, co kdyby babu napadlo vymáhat dluh čítající 50 Kč (+ kontrola totožnosti), která sem ji minule nebyla schopna poskytnout. Ale nikdo nezařval: stůj nebo střelím, ani: ruce za hlavu a nohy od sebe, takže sem mohla v klidu pokračovat …

Měla sem svůj plán. Vletět do nejbližšího krámu, rychle nakoupit to nejnutnější a zpátky. Nejbližší obchod se měl nacházet někde mezi paneláky na sídlišti, kde paneláků je tolik a obecné známo, že všechny vypadají k nerozeznání stejně. Z toho vyplývá, že sem nejbližší obchod mezi paneláky nenašla a musela nasednout na autobus a kodrcat se až do obchodního centra.

Vždycky sem si myslela, že mám obchodní centra ráda (všechno pohromadě za výhodné ceny), dnes bych je vyhodila do vzduchu. V naprosté panice sem obíhala regály a vzpomínala jaká rýže se nerozvaří a který toaletní papír neškrábe( jako by na tom záleželo). Oddělením pro motoristy sem prolítla se zavřenýma očima, přesto sem zaregistrovala obrovskou ceduli s nápisem SLEVA nad pyramidou pneumatik. V žaludku sem ucítila známý pocit, chvíli sem se opřela o regál s kuchyňským náčiním. Počkat až to přejde, dokoupit ještě jogurty, mlíko, na jabka se můžu vysrat, hlavně abych byla pryč, honem do metra, nerozhlížet se, zavřít oči, na nic nemyslet, na nic nemyslet, nemyslet, ne…

11. srpna

Přečetla sem si došlé zprávy. Nejdříve tu od M. Psal, jak se mám a že bychom se mohli někde sejít. Čekala sem všechno, ale tohle teda ne. Srdce mi na chvíli začalo bít normálně, iluze normálnosti, jak to bylo kdysi, sekundu sem uvěřila, že je to všechno pryč, že se vlastně vůbec nic nestalo, že se mám tak, jak sem se mívala a že se klidně můžem večer sejít na pivo a povídat si o kravinách, které se nám zdají důležité. Věřila sem do té doby, než sem přečetla první zprávu od S. Na zádech sem ucítila lepkavý pot. Píše, že nemůže spát, že je mu blbě, že na to nemůže přestat myslet, že se asi brzo zblázní. Ze všech těch strohých sdělení řve strach, mezi řádky namačkaných písmen, strach, strach, strach, mám strach, píše v poslední zprávě, má tu odvahu, měli bychom se sejít. Teď to nezní jako nabídka k posezení u pivka, spíš  výzva k sebevraždě. Proč sejít, co se změní, co si řeknou, budou o tom mluvit, nebo na to jenom myslet a tvářit se, že na to nemyslí? Měla by se sebrat a jet domů. Na co tady sakra ještě čeká? Až přijdou a budou se ptát. Až se probdí k smrti?

Telefon zuřivě vřeští. Matka. Už dneska volá podruhé, nejspíš je šílená strachy (kerá matka by nebyla), ale já s ní nemůžu mluvit. Co jí asi tak sakra mám říct? To co chce slyšet. Sem v pořádku, neměla sem čas ti zavolat, jo pracuju, jo líbí se mi tady, ne nevím kdy přijedu domů, jo je tady hezky, ne neprší. Tak jo, nadechnout se a do toho. Ahoj mami, neměla sem čas, promiň, sem v pořádku, neboj…

12. srpna

Ve tři ráno někdo tluče na dveře. Okamžitě mě napadne, že mě chtějí vystěhovat, páč sem nezaplatila, nebo chtějí náhradu škody za znečištěný výtah, tak sem se zařekla, že neotevřu. Ale byl to S. Poznala sem to, když po půl hodině bouchání, začal kvílet, ať sakra odemknu, že je to on. Kdyby se ohlásil hned, nezačali by se okolní sousedé zajímat, co je to za randál. Chvíli sme se spolu handrkovali přes dveře, lhala sem, že už dávno spím, ať přijde až ráno (nebo nejraději nikdy), ale potom co začal nepřiměřené zvyšovat hlas, sem byla nucena ho přece jen vpustit.

Vypadal příšerně, asi jako já. Líčil co v poslední době prožívá (jako kdybych to sama neznala) a že neví jak dál. Řekla sem mu, že v tom mu rozhodně nepomůžu a jestli nechce něco k pití. Málem mě zapíchl pohledem. Myslela sem čaj, nebo tak, upřesnila sem a v duchu ho mlátila paličkou na maso do spánku. Řek, že nic nechce, a už vytahoval telefon, že musíme zavolat M, aby jako byla parta kompletní. Řekla sem mu, že je noc a nic takového nepřichází v úvahu. Stejně za to všechno může on, vyštěkl S. Chvíli sem nevěděla co říct, chvíli sem nechtěla nic říct. To není pravda. Ale je, prase vožralý. Nejraději bych si narvala špunty do uší až k mozku. Šoural se miniaturní předsíní pořád dokola a cvakal něco na mobilu. Prosím tě, di pryč. Vykopat ho nemůžu, řval by na chodbě a už tak toho bylo dost. Za hodinku je tady. Tos ho musel budit. Kurva, já taky nespím a on si bude chrápat, ne? Aspoň si sedni. Seděli sme na posteli a mlčeli. Nedá se říct, že bychom na něco myslela, alespoň já se cítila jako po výplachu mozku (jestli něco takového provádějí). Za dvě hodiny přišel M. Dost se nás lekl. On vypadal normálně. Řekl, jestli nemám kafe. Nic takového sem neměla, tak udělal čaj. Udělal si ho sám, protože sem neudržela konvici v ruce. S vypadal, že každou chvíli skočí M na záda a zakousne se mu do krku, překvapivě to neudělal, jen dál civěl do prázdna. Co je mu? Se ptáš? Cos udělal s tím autem? S neodpovídal. Přála sem si, aby spal s otevřenýma očima. Kdybys ho chtěl prodat, není problém, hlavně ho pořádně umyj, pořádně rozumíš, ale tos už snad udělal, ne? S mlčel. Ta bojovnost se kterou sem přišel byla fuč. Se připosral strachy, nebo co? Co je mu? Co myslíš, je z toho úplně v prdeli. A ty? Chytil mě za ruku. Co já? Nevšimla sis jestli o tom nepsali v novinách? Si snad dělá srandu. Nevím. Já myslím, že ne, aspoň co sem stihnul projít, myslím že ji vůbec nenašli, ani ji nenajdou, boudou hledat, ale nenajdou… Třeba jo. Měl sem strach, že odjedeš domů. No jo, proč sem vůbec nejela? Děláš někde? Proč sem nejela? Ne. Nic si nesehnala? Snad ne kvůli němu, hajzl, jak o tom sakra může takhle mluvit, kde bere tu jistotu, že ji nenajdou. Ne. Mělas říct, já bych ti něco dohodil, když ses neozvala, tak sem fakt myslel, že seš už doma, dostalas přece moji zprávu, ne? Ne. Ale  já ti psal. Nic sem nedostala. To je divný. To se někdy stává. Taky sem ti volal, tys měla vypnutý mobil? Asi byl vybitý. Hm. Nemá smysl mu nic vysvětlovat, nepochopil by to, je očividně úplně v klidu, pro něj je to vyřízené, hotovo a jede se dál. Vždyť je to sakra šílené. Sme parta dědiček co ukradla pytlík arašídů v obchoďáku a teď se bojí je sežrat. Ale dědičky se nezavírají do vězení, jíst arašídy není trestné, sakra, idiocie se rozšiřuje, zítra budu chroupat šutry a zapíjet je kyselinou. Tak sme to udělali no, stalo se, kvůli tomu se navzájem nenávidíme, obvinujeme, kvůli tomu je S magor a já vlastně taky. Oběsit se, zastřelit, nebo se přiznat? A M? Za tou dokonalou fasádou všednosti děsí. Na deset metrů je cítit deodorantem, dokonale oholen, není na něm smítko prachu, manikúra, zubní hygiena, snad si začal i trhat obočí. Musel si drhnout ruce celé hodiny, aby to smyl, ale zapomněl, že i kdyby si je rozškrábal do masa, čisté už nikdy nebudou. Ale snaží se, hraje divadýlko, to mu vždycky šlo, za tu krátkou dobu co ho znám.Taky zhubl, i když bezpochyby denně navštěvuje svou oblíbenou posilovnu, nemůžou se ho tam zbavit, se vsadím. Přestal pochodovat po pokoji, sedl si vedle S, pije čaj, nic neříká, nic neříkají. V pokoji se mísí deodorant se smradem nemytého těla vycházejícího ze S a mé maličkosti, dohromady vražedná záležitost, jako my tři. Začíná se rozednívat. Za rozbřesku upíři zase umírají, spíš jen usnou, odpočívají na další krvavé hody…, asi bych se neměla tolik koukat na televizi, měla bych se zas jednou umýt, svědí mě celé tělo, za nehtama mám ještě hlínu a taky krev (dyť sem na ni ani moc nešahala), sem unavená, zesláblá, moje duše, svědomí odjelo na dovolenou (Kréta by se mi líbila nejvíc) , vnímám jenom tělo, bolí, není to nepříjemné, mohlo by bolet víc, začíná se mi točit hlava, musím odsud pryč, pryč, nenávidím je, nenávidím je, je mi zle, musím to vydržet ještě chvilku, chvilku než sebou prásku o zem, před očima mlha, chvilku,vypadněte, oba, civí na mně jak na zjevení,  vypadněte, zmizte, kšá, vypadněte, vypadněte, vypad…,vy…

13. srpna

Probudila sem se na podlaze v předsíni. Venku už byla zase tma, mohlo být tak krátce po půlnoci. Sedla sem si a opřela se o ledničku, zapálila si cigáro, první co sem od té doby udržela v ruce, pak sem z mobilu vymazala čísla M a S, pomalu si sbalila všechny věci, uklidila, počkala do rána až otevřou ubytovací kancelář, vrátila klíč. Celou cestu k nádraží sem se ohlížela, jestli nejde někdo za mnou (To přejde). Jízda vlakem ubíhala příjemně, slunce svítilo, ale nebylo vedro, slabě foukal vítr.