Kroužek flétnistů

KROUŽEK  FLÉTNISTŮ

Sobota večer. Vlastně ještě odpoledne, když se říká pět hodin odpoledne, ne? Tak jo, pět hodin odpoledne, přesně, možná o pár minut víc, míň, jak dou komu hodinky, jak kdo chce. Vlastně je to fuk, autobusy jízdní řády taky moc nedodržujou a Delvita zavírá až v osm. Každý týden dokola: Osprchovat se (aby okolosedící nepadli smradem), trochu se přičísnout, přibarvit (neradi vzbuzujeme soucit, ne nemocní nejsme, děkujeme za optání), dále pohodlné a dostatečně cool oblečení, někdy je problém najít dvě stejné ponožky, ale kdo si takových prkotin všímá, no a je to, skoro… Zbývá nakoupit chlast a cigára. Hlavně v klidu, podobných zbloudilců běhá po obchodě víc než dost. Snaha nalézt kvalitu za rozumnou cenu, s věkem rostou nároky. Radši zaplatit o pár kaček víc, než si pak nad ránem pucovat z nohavice zvratky. Nesmí se to samozřejmě přehánět, pak je fuk, jestli ste pili tuzemák nebo pravý jamajský. OK. Nákupy máme za sebou, je pět (jak už bylo řečeno). Odjezd, pět deset, takže ještě zbývá čas na cigáro, první chutná vždycky nejlíp. Autobus přijíždí, přirozeně později, zaplněný tak akorát. Cesta trvá sotva patnáct minut, pak známé tváře, bouřlivé vítání (odchody bývají značně méně velkolepé). Kdybychom se tady každou sobotu neopíjeli (téměř do bezvědomí), mohla bych říct, že jsme jako kroužek keramiky, kreslení, nebo břišních tanců, taky gymnastiky. Vlastně právě proto, že se společně opíjíme, jsme jako takový kroužek. Zápisně je flaška a když nepřídete, nikdo vám hlavu neutrhne, vaše škoda. Na flétnu jsme chodili hrát v dětství, teď už sme dospělí, máme mnohem lepší záliby, trvalé, co vydrží, prstoklad sme už stejně zapomněli a komu se chce hodiny cviičit nad partiturou, tenhle trénink potěší mnohem víc a nevyjde ani o moc dráž. Když se to veme kolem a kolem, kvalitní nástroj něco stojí a taky přeci potřebujete někoho kdo řekne, že dneska to stálo za prd a do příště si máte projít etudy str. 51- 58, že z vás nikdy nebude člen filharmonie fikaně zamlčí. Ve víně je aspoň pravda. No jo, ale co je to platné, když si ji na druhý den stejně nikdo nepamatuje. Taky nikdo nikdy neřek, jestli je ta pravda už ve dvou decích , nebo až dvou litrech, nebo je to individuální. Spíš tak, znám případy schopné po dvou locích prásknout na sebe i to, že pijí menstruační krev a zajídají ji rohlíkem.Cigarety sice jazyk nijak prokazatelně nerozvazují, ale když už je ta krabička po ruce, tak co bychom se bránili (a na něco se umřít musí). Škoda, že je ještě zima, protože v jarních, nebo spíš až letních měsících se scházíme venku, ovšem to se snažíme konzumaci omezit, páč cesta domů je dlouhá a nikdo nechce zůstat sám v černém lese, nachcaný na šrot. Tady vevnitř zas hrozí, že každou chvíli zavítá rodičovský dozor, tak se snažíme aspoň do půlnoci brzdit. De to ztěžka. Někteří sou do půlnoci tuzí, nebo to kvalitně předstírají a odcházejí spát. To se neobejde bez předem prohraného přemlouvání k setrvání ve společnosti. Vlastně je to stejné fuk, páč teprve po půlnoci začíná ta pravá zábava, pokud se dá kvalita zábavy měřit množstvím vypitého alkoholu, a kdo se o ni chce sám dobrovolně připravit, jeho problém. Tak, první půlku večera máme úspěšně za sebou, stůl i blízké okolí zdaleka nevypadá jako na začátku, z jídla zbylo jen to co se nedá jíst, všude větší či menší louže, skvrny, popel z cigaret, popelníky přestaly existovat. Po půlnoci je hudba čím dál hlasitější, lidi čím dál tím víc uvolněnější, svlečenější, milejší, otevřenější, agresivnější, upřímnější, co komu de. Někdy to někomu de až k nevydržení. Jasně, že se všichni nebaví se všema. Všichni se o to snaží, ale výsledek je, že se nikdo nebaví s nikým, nikdo nemluví, všichni řvou. Nakonec všichni přídou na to, že je lepší si lapit oběť hned na začátku a té se držet. Co se našeho spolku týká, pozice jsou dány předem, ze zkušeností minulých seancí. Každý už ví, s kým se mu nad ránem nejlíp intelektuálně rozmlouvá. Možné je i to, že jedinec začne s někým a skončí s jiným, tito jedinci sou často velmi odolní a první oběť jim jednoduše nestačí, padne před půlnocí a je nutné si hledat novou, výkonnější, či jednodušeji řečeno, ne tak ožralou, společensky unavenou, dalo by se říct. Během večera, noci, probíhá paralelné několik í, hádek, vypukají a utichají, málokdo si pamatuje jejich příčinu, ale všichni vědí, že de o neodkladnou problematiku zásadního významu. Minule se dva porvali, protože jeden nemohl pochopit, jak může druhý konzumovat vejce natvrdo. Nad krvácejícími nebožáky (nebo to bylo rozlité víno) se rozběhla debata o způsobu vaření vajec a jak kdosi za boha nemůže vejce na hniličku uvařit, páč mu pokaždé vyjde vejce tvrdé jako kámen. S tím jsme vydrželi až do rána. Naprosto zabitý večer, jako dneska. Řeší se jestli je rok opice, nebo hada, o mně za mně třeba kočkodana, ostatní nechápou a osočují mě z flegmatismu, upíjím brčkem pivo a čekám až můj močový měchýř bude naplněn k prasknutí a budu ho muset jít vyvenčit. Chodím ho venčit pravidelně, páč se můžu bez vyptávání vypařit a trochu si provětrat hlavu. Někdy tahle zjišťuje, že sem úplně namol, když třeba v podřepu nemůžu zaostřit na jediný bod. To pak chvíli piju jenom colu, vodu, co je po ruce. Když jsem zase schopna zaostřit, pokračují dál v maratonu s názvem chlast. Zcela nelogicky se snažím dohnat, co jsem nahrazovala colou, takže brzo nevím, která bije. Svět je najednou úplně šílený, ale tak jinak, než normálně. Člověk se dovídá věci, které ani slyšet nechtěl, sám takové věci taky říká. To má za následek ostřejší slovní výměny. Na konci se vždycky konstatuje, že došel chlast, taky cigára. Otázka co s tím, se řeší pořád stejně dlouho a pořád stejným způsobem. Někdy se něco sežene, někdy ne a nálada značně upadá. To se pak de spát. Když se něco sežene, spát se nejde, alespoň dobrovolně, tzn. nepočítaje ty, kteří usli samovolně u stolu, taky pod ním. Pomalu ale jistě se dostáváme do poslední fáze. Mnozí nejsou schopni artikulovat, což komunikaci značně stěžuje, ale je to fuk. Každý blábolí svoje, taky se tomu zasměje, spokojenost na všech frontách. Na stole by ste suché místo hledali mikroskopem, popel z cigaret  pokrývá značnou část podlahy, vrátit flašky od piva, sme milionáři. Svítá. Někdo vstává, druhý ulehá, návštěvu kostela znovu odkládá na příští týden (to už si dá fakt pozor). Neděle. Většina z nás ji stráví v posteli nebo na záchodě, kdekdo tvrdí, že si vyjede na kole nebo si zajde zaběhat, aby si pročistil mozek. Zní to hezky, ale představit si to nedokážu. Kdo včera moc nepil, hází opovržlivé pohledy. No bóže, tak ses jednou neztřískal ty prase, zato minule by ses moh ve zvratkách koupat. Ale příště bychom mohli vyrazit někam na hory, do přírody. Jasně, tam vyrážíme půl druhého roku, ale příště určitě, všichni přitakáváme, to víš, že jo, věříme tomu, ale za týden nám do toho vleze něco nepřekonatelného, co se prostě nedá obejít. Tahle seance postpubertálních zvířátek. Přes týden se hlavu zasírat co, kdy, kde a taky proč, předstírat inteligenci, v sobotu do sebe narvat co nejvíce toxického svinstva, v neděli to svinstvo ze sebe dostávat, aby to v pondělí mozeček zvládnul. Ale na jaře na ty hory fakt vyrazíme. Bude teplo, hezky, spát se dá i venku, vždyť je to dobíjející pořád chlastat na tom samém místě, musíme trochu poznat svět, alespoň okolí, jasně, tak na jaře, a na jaře se řekne v létě, v létě že je moc teplo, na podzim zas prší, v zimě zima, mráz , sníh studí, tak na jaře, ju? Tak dobré ráno, Dobrou noc. Dobrou…