Nádech z prázdnoty

Bojíš se někdy toho, že se zítra probudíš a vše bude jiné ? Že nic nezůstane na svém místě, že slunce bude svítit jinak, ranní káva změní svou vůni. Čas bude plynout jinak. Nepoznáš vzduch který dýcháš. Bojíš se otevřít oči. Chceš procitnout, ale ne a ne. Nejde to. Proč to nejde? Pomalu zjišťuješ, že to není přelud, noční můra, ale že je to realita. Realita z které se nedá vyprostit tak jako ze spánku. Co je ? Co se stalo ? Co se změnilo ? Snažíš se na to přít, ale nejde to. Nedá ti to, ptáš se kolemjdoucích na ulici. Ale oni tě přehlíží. Slepě do tebe vráží, jakoby tě neviděly. Jakoby jsi neexistoval. Jakoby jsi nebyl lidskou bytostí jako oni. Jako je každý z nich. Z těch co se na ně díváš. Nechápeš to. Máš zmatek v hlavě. Proč? Ptáš se sám sebe. Ptáš se a nedostává se Ti odpovědí. Proč ?!?! PROOOOČ ?!?! Hlasitě křičíš, ale nikdo se ani neutočí.. Jsou slepý, jsou hluší. Co se to se světem děje ? Se světem nic. Pomalu ti to dochází. Svět se nezměnil. Ale s tebou se něco stalo. Ale nechápeš co. Díváš se kolem sebe. Padá sníh. „Asi je zima.“ napadá Tě. Ano, poslední co si pamatuješ je prosincový večer. A pak? Pak už nic. Ale, proč ti není zima když jsi jen v noční košili? Proč necítíš chlad dopadajících vloček na své kůži ? A proč se Ti nedělá dým u úst když dýcháš ? Ale, ty nedýcháš. Pomalu do sebe zapadají kousky skládačky, vzpomínáš pár posledních okamžiku. Je to zvláštní, jakoby jsi byl duch. Nikdo Tě nevidí, neslyší. Nic necítíš. Tak takhle vypadá smrt ?

---