Štěstí

            Štěstí

Šel jsem stejnou cestou, jako každý den. Potkával jsem stejné tváře, kolem se míhala auta a celé město bylo takové, jako jindy. Když jsem  míjel park, spatřil jsem tam malého chlapce, kterého jsem nikdy dřív neviděl. Něco hledal. Na hlavě měl čapku a v ruce černou koženou tašku. Druhý den jsem ho tam viděl zase. Třetí den tam opět byl, s hlavou sklopenou do trávy. Už ale nebyl malý. Vyrostl. Zvědavost mi nedala a zeptal jsem se ho, co hledá:

„Štěstí,“ odpověděl mi.

Chvíli jsem se na něj díval a těšil se, že mi ještě něco řekne. Neřekl mi nic. Jak jsem ho tak pozoroval, uvědomil jsem si, že chci zůstat s ním.

„Můžu hledat s tebou ?“

Zase se na mě podíval a tentokrát se i usmál.

Začal jsem hledat štěstí. Hledal jsem v trávě, prozkoumal jsem seschlou túji a podíval jsem se dokonce i za roh. Nikde jsem ho neviděl. On ho taky nenašel.

„Jak se jmenuješ?“

„Jsem Oliver Twist.“

„Oliver Twist?“

„Narodil jsem se jednou v noci, když zemřel Salvátor Dalí. Žil jsem v jeho obrazu, ted´už tam ale nejsem, jsem tady. Jsem jako ty. Stejný jako ty. Člověk. Stejně jako ty, ale nikdo na světě není stejný jako já.“

Najednou jsem nevěděl, co mám říct a tak jsem radši mlčel.

„Ty mi nevěříš ? Podívej…“

Otevřel tašku a vytáhnul z ní přesýpací hodiny. Když je otočil, začal se z horní baňky přesýpat písek do té druhé.  Díval jsem se na ten zvláštní jev a čas ubíhal a ubíhal tak pomalu, až se skoro zastavil a nakonec úplně. Chvíli stál jen chvíli, abych mohl ochutnat, jaké to je a pak se zase rozběhl, nikam nespěchal, nespěchal, ale stejně vypršel.

„Musíme už jít. Musíme hledat naše štěstí.“

Prohledali jsme celý park, okolní ulice a nenašli jsme ho. Hledali jsme nahoře i dole, a pořád dál. Byl už skoro večer, a my jsme došli k vysoké věži.

„Co když je schované tam nahoře?“

Za těžkými rezavými dveřmi byla tma. Za ní točité kamenné schody. Jak jsme stoupali nahoru, Oliver je  počítal. Jeden, dva, tři. Sto…

 Štěstí nebylo ani ve věži. Rozplakal se. Tisíc světel okolo a všechna se leskla v jeho očích. Na nebi vyšly první hvězdy.

„Co když je tam nahoře ?“

Zvon začal odbíjet. Jeden, dva, tři. Sto. Vteřiny. Minuty. Čas zase neutíkal. A pomaleji a ještě víc, až se zase zastavil, a Oliver našel svoje štěstí a padal  a padal a dopadnul na studenou kamennou dlažbu.

Čas se zase rozběhl, ale On už tu se mnou nebyl.