Osudu neutečeš

Ráno připravilo všem mužům v táboře nemilé překvapení. Hlídač byl poznamenaný velikou krví podlitou boulí na hlavě a stan, který měl hlídat, byl prázdný. Jediné, co zbylo, byly přeřezané provazy a vězeň... byl pryč.
Ke všeobecnému zděšení však zmizel i král. Nikde po něm nebyla ani památka, stopa po boji nebo krvi.
Králův místodržící se okamžitě jal hledat viníka čili strážné, kteří svoji hlídku prospali a neměli tudíž sebemenší ponětí, co se mohlo stát.
" Za neuposlechnutí rozkazu půjdete na šibenici, je vám to doufám jasné. Vězeň je pryč, král je nejspíš mrtev a to jen kvůli tomu, že jste chrápali, když jste..."
" Bene!" ozval se za ním silný hlas.

Místodržící Ben se okamžitě otočil. "Můj pane," uklonil se svému pánovi, který se náhle objevil mezi nimi. "My jste mysleli, že jste... jste..."
"Jak vidíš, tak nejsem," odvětil mladý král. 
" Pane... vězeňkyně... ona... ona utekla. Musíme se za ní pustit. Máme tvé svolení?" Mladý král pohlédl na pokorně skloněného muže a poté mu pohled sklouzl hluboko do lesa... do nedávných vzpomínek....
**********
Jeskynní chodba byla naprosto ztichlá a tmavá. Jen občasné kapání vody se ozývalo tichem jako slabé údery gongu. Uprostřed tunelu se rvali podivní zdejší tvorové, přivyklí krutým podmínkám, a pokoušeli se navzájem zabít a sežrat toho druhého.
Jejich urputný boj však přerušil zářivý kotouč světla, který se vynořil zpoza rohu. Tvorové se urychleně schovali před tou září, která jim připadala jako ničivé vlna. Nebylo to však nic jiného než obyčejný oheň.
Pochodeň ozářila potemnělou chodbu. Společně se světlem se vynořily se i dvě vysoké postavy. Mladý muž okolo dvaceti let s černými vlasy staženými do ohonu a asi stejně stará hnědovláska se trousili přítmím a snažili se nezakopnou o ulomené kusy skal válející se jim pod nohama. Oba u sebe měli zbraně. U dívky to byl meč, připevněný na zádech a muž byl obtěžkán lukem a toulcem.
„Vrať se, vrať se...“ ozvalo se náhle od nikud.
Muž sebou polekaně škubl a otočil se i s pochodní za šepotem. Nikdo je však nesledoval. Nikde neviděl ani živáčka. Pomalu se otočil zpět.
„ Vrať se, vrať se…“zazněl opět šeptavý hlas.
Mladík se opět s hbitostí dravé šelmy otočil za hlasem.V záblesku rozkmitaných plamenů se zaleskla úzká koruna na jeho hlavě. Byl to slabý proužek nejčisčího zlata, vyložený několika drahými kameny a na čele nesl znak slunce. Znak královského rodu... znak jeho rodu.
„Co je Petře?“zeptala se ho dívka. I ona měla vlasy propletené zlatým řetízkem se znakem, stejně jako její bratr.

Nevnímal ji.

„ Petře?“domáhala se a chytila ho za rameno. Vyděšeně sebou cukl a vyvalil na ni oči. „ Co je ti?“ zeptala se starostlivě.
„Vrať se, vrať se...“
„ Ty... to neslyšíš?“ zeptal se jí udiveně. Dívka se zaposlouchala, ale neslyšela nic víc než kapky vody. „ Co mám slyšet?“
„ Vrať se... Petře… vrať se…“
Muž to nechápal. Jeho sestra měla smysly mnohem lepší než on, ale pokud ona ten hlas neslyší tak... může to znamenat jen jednu věc. Vládkyně zdejší říše volá zpátky jeho. Chce mluvit s ním a ne s jeho sestrou.
„Tak co se stalo?“domáhala se svého mladá žena.
„ Nic, nic, jen...“ řekl zamyšleně a odmlčel se. „Musím se vrátit zpátky. Zapomněl... něco jsem tam zapomněl.“
„ Půjdu s tebou,“rozhodla se hned.
„Ne!“
Dívka se zarazila a její tvář trochu znejistěla.
„To nebude nutný,“ řekl jí bratr a snažil se mluvit mile. „Víš co? Radši se vrať zpátky do tábora. Byli jsme tu dlouho a muži už budou určitě nevrlí. Já hned přijdu,“dodal.
Sestra ho chvíli zkoumala pohledem... Lhal jí.Věděla a to velmi dobře. Už jen kvůli tomu, že neuměl lhát, už jen proto, že kromě oblečení a zbraně sebou nic neměl. Nic si tam nemohl nezapomenout. Ani mu nešlo o jeho muže, kteří na ně čekali. Jenom nechtěl, aby šla s ním. Trochu jí to ranilo, byla přece jeho jediná sestra, dokonce dvojče, a nebylo to tak dlouho, co se jeden bez druhého nehnuli ani na krok, ale teď...?
Něco v jejím nitru jí však říkalo, ať ho poslechne. Znala Petra, svého bratra a krále, už dlouho na to, aby věděla, že ke svému jednání má jistě závažné důvody. Váhavě přikývla. „Dobře, nějaké rozkazy?“
„ Utábořte se pod Převislou skálou. Přenocujeme tu a ráno budeme pokračovat v cestě do Kristoku.“ Opět přikývla a otočila se k odchodu. „ Katko?“ zarazil jí ještě.
„ No?“
„ Chceš?“ nabídl jí pochodeň. Dívka se na něho usmála a ukázala si na oči. „ No jo, já zapomněl.“ Pořád si nemohl zvyknout na fakt, že jeho sestra dostala do vínku smysly hodné dravců. Dokázala i ve tmě vidět jako za denního světla.
Katka se otočila a zmizela ve tmě.
Petr se vydal stejnou cestou zpět. S každým krokem se mu rozechvívala kolena a zvyšoval tep srdce. „ Co mi ještě chce? Vždyť je to pět minut, co jsme odešli. Proč se mnou chce mluvit bez přítomnosti Katky? Příčí se mi to. Vždy nám přeci říkala všechno dohromady.“
Dorazil zpět k dubovým dveřím, ze kterých před chvílí s úlevou vyšel. Pochodeň zavěsil do držáku, zbraně (luk, šípy a dýku) nechal podle zvyku na zemi a čekal dokud se brána neotevře. Dočkal se brzo. Zhluboka se nadechl a vkročil dovnitř.
Prostorný jeskynní sál byl chladný stejně jako okolní tunely, ale tato místnost nevyhlížela tak ponuře a nepřátelsky. Vykročil vstříc vládkyni sedící na vyvýšeném trůnu na druhé straně sálu. V přiměřené vzdálenosti si klekl na jedno koleno a poklonil se. Zůstal klečet se sklopenou hlavou.
„ Volala jste mě paní?“hlesl. Jen mírně zvedl oči a zase je rychle sklopil pryč. Překvapilo ho, že tu nikdo není. Vždy byly přítomny alespoň mladé sloužící, ale teď byli jedinými obyvateli sálu on a Paní Skal.
„ Ano,“ řekla svým pevným a přesto milým hlasem zdejší vládkyně. „ Jsem ráda, že ses vrátil.“ Zvedla se ze svého trůnu a po několika stupínkách sešla až k němu. Viděl pouze bosá chodidla, jak se k němu přibližují. Nedokázal to pochopit. Jemu šla málem od pusy pára a ona si tu chodí bosa. „ Vstaň,“ pokynula mu.
Poslechl.
Pomalu zvedl oči a přejel jimi osobu, která stála před ním. Žena byla možná stejně vysoká jako on. Dlouhé úzké stříbrné šaty obepínaly její štíhlou postavu a podtrhovali její křivky. Vlasy barvy krápníků jí spadaly na ramena a mírně zakrývaly její ostré rysy v tváři. I přes to, že v této říší vládla už několik století, byla její pleť jemná a hladká, až na pár vrásek od starostí.
Mladý muž přejel fascinovaným pohledem ženin vzhled a zahleděl se jí do očí. Svůj pohled však velmi rychle uhnul stranou.
Nedokázal to. Nedokázal unést pohled jejích očí. Těch hlubokých, přísných a přesto neskonale milých studánek šedé barvy, které při pohledu hladily po duši a přesto studily jako střípky ledu. Nedokázal to jako všichni ostatní. Znal pouze jednu osobu, která dokázala vydržet ten hluboký pohled vidící až na samé dno vaší duše.
Katka neboli Katrin jak jí většina lidí nazývala. Jeho sestra. Pouze ona dokázala vydržet její pohled.
„ Zřejmě se ptáš, proč jsem tě zavolala zpět,“začala žena klidně a poodešla od hosta.
„ Ano, jsem velice udiven, proč jste se mnou chtěla mluvit, vždyť jsme odtud před chvíli odešli,“ odvětil.
„ Správně si řekl to – my,“ usmála se.
Zvedl k ní zrak, ale opět ho sklopil. „ Proč jste nechtěla, aby u našeho rozhovoru byla má sestra?“
Žena přešla ke kamenné nádrži a lehce začala prsty přejíždět po hladině vody a pohrávat si s drobnými kamínky.
„Proč putujete přes Minomarský les?“zeptala se po chvíli.
„ Putujeme do Kristoku, je to poslední místo, kam musíme než se vrátíme domů a tudy vede cesta,“objasnil jí.
„ To je sice pravda, ale cesta vede také Úzkou dolinou,“odmlčela se a udělal několik kroků zpět k muži. „ A přes Dolinu je cesta kratší, příjemnější i bezpečnější. Proč jste se rozhodli pro tuto variantu a táhnete své muže unavené válkou takovou oklikou? Jsi král a vojevůdce, na svůj věk velice zkušený, a proto se mi nesnaž namluvit, že jsi to nevěděl.“ Mlčel. „Tedy jinak. Kdo měl nápad jet tudy?“
„ Katka,“hlesl muž. Bylo mu jasné, že žena to ví a už z dřívějších dob se naučil, že lhát jí, je skoro sebevražda. Znal stezku přes Dolinu a věděl i o tom, že je pro ně tisíckrát výhodnější, ale nakonec podlehl naléhání své sestry a vydali se delší cestou.
„ A ty víš, proč tolik stála o cestu přes les?“optala se vládkyně klidně.
„ Ne,“odpověděl po pravdě.
„ Přemýšlej.“
Přemýšlel, ale nic ho nenapadlo.
„ Napovím ti. Cestou přes Minomarský les s velkou pravděpodobností budete míjet Tramský hrad. Sídlo, kde se Dartmorgan skrýval za časů své krutovlády a kde se nejspíš skrývá i nyní.“ Odmlčela se. „ Nyní už tomu rozumíš?“
„ Ne,“odpověděl opět záporně. Opravdu nedokázal pochopit, co má na mysli.
„ Vysvětlím ti to. Je to už mnoho let, co Dartmorgan získal svoji moc. Pro mě to není až zas tak dlouho, ale to je teď jiná věc. Důležité je, že jako první oběti padli vaši rodiče, vaše město, vaše zem a málem i vy. Zachránila vás pouze náhoda, ale tenhle příběh už si musel slyšet tisíckrát.
Když jste, ty a tvá sestra, dospěli, byli jste okamžitě uvrženi do krve, boje a války, která tuhle zemi pohlcovala už od vašeho narození. Díky vám tahle válka skončila a konečně zase nastal mír. Za to vám jsou vděční všichni. Všichni v této zemi. Dokázali jste něco, co se nepovedlo mnohým i zkušenějším, před vámi. Dokázali jste svrhnout Dartmorgana a udělat z něho jenom starého, bezmocného starce bez kousku moci,“odmlčela se a snažila se zachytit mužův pohled. „ Ale někomu to zdá se nestačí.“ Čekala na jeho reakci, ale on se ani nepohl. „Tvá sestra přislíbila pomstu a nehodlá se jí vzdát. Proto putujete tudy, proto určila delší cestu. Chce se s ním naposledy setkat a zabít ho, i přes zákaz , který vydala rada starších, že ho necháme někde v klidu dožít. Už tomu rozumíš?“
„ Ano, ale pořád nechápu, kam tím míříte, má paní," zvedl zrak, ale když zjistil, že ženě stojí těsně před ním zase ho rychle sklopil.
„ Katrin, přísahala pomstu a nevzdá se jí, dokud to nesplní. Ale mám strach o jednu věc. Dartmorgan už sice nemá žádné síly ani schopnosti, ale přízrak Posedlosti, který z něj udělala to, co byl, v něm stále zůstal a…“chvíli mlčela. „ A pokud ho Katrin ve vzteku zabije mohla by ta Posedlost přejít na ni.“ Muž k ní vytřeštěně zvedl hlavu. Poprvé se jí zahleděl do očí. „ A kdyby ona získala moc, kterou měl Dartmorg za své vlády bojím se, že by s námi byl konec,“hlesla a dívala se muži do vyděšených očí.
„ Ale proč máte strach? Katka by nikdy nikomu neublížila,“ ohradil se.
„ Asi tě zklamu, vím, že svoji sestru bezhlavě miluješ, ale v tomhle tě musím zklamat,“řekla žena pomalým, klidným hlasem. „Má v sobě víc nenávisti a bolesti než si dokážeš představit. A pokud by získala jeho moc, tak by tohle všechno tisíckrát znásobilo. Ona je mocná už teď a s mocí, kterou by ještě získala by to byl konec nejen tvojí obětavé sestry, ale také celé země i říše. S jejími schopnostmi by dokázala zničit všechno, co jí i tobě bylo drahé a o co jste tak dlouho bojovali. A z téhle doby temna už by nebylo návratu.“
„ Nevěřím vám,“ zakřičel muž z plných plic. Potom toho litoval, myslel, že z něho vládkyně udělá kámen, ale ona zůstala naprosto klidná.
„ Nevěříš? Kam přistup blíž,“lehce pokynula rukou a jeden vodopád vytékající ze skalní pukliny, zmrzl v půlce spádu. „ Otevři oči a pohleď do budoucnosti,“řekla trochu nepřítomným hlasem a oči se jí zúžily pouze na černé tečky. Muži se rozbušilo srdce. Do toho vodopádu hleděl už kdysi dvakrát a i teď moc dobře věděl, co ho čeká.
Na ledu se objevila vesnice. Obyčejná vesnice plná veselých lidí, ale v dalším okamžiku obraz zahltily plameny. Vyšlehly z ledové plochy o obklopily muže ze všech stran. Otočil se a chtěl utéct, ale nemohl. Bylo to všude. Viděl to všude kolem sebe. Domy bortící se pod nenasytnými plameny, panika, výkřiky, pláč, úpění a prosby o pomoc. Vesnice zmizela jako mávnutím proutku.
Pomalu zvedl oči. Kremtok, jeho hrad. Jeho sídlo a domov, se zmítal v plamenech, který požíral všechno, co mu přišlo do cesty. Oživlé děsivé přízraky z podsvětí pobíjely bezbranné oběti. Země byla pokrytá těly a nasáklá krví.
„ Mami…“dětský křik byl náhle přerušen tupou ranou a potom už následoval pouze chladný smích. Muž tomu nevěřil, nechtěl. Toužil se rozběhnout mezi domy a pomoci tomu plačícímu dítěti, ale nemohl. Nezmohl se na krok. Stál jako přikovaný a nevěřil vlastním očím.
„ Ale, ale. Kohopak to tu máme?“protáhl za ním chladný hlas. Rychle se otočil. Chtěl tasit zbraň, ale žádnou neměl . Před ním stála postava zahalená v černé kápi. Neznámý k němu udělal dva kroky a odhalil svoji tvář. Teď před ním stála mladá žena, hnědé kadeře jí padaly na ramena, ale tady veškerá podobnost s jeho sestrou končila. Její nádherné hnědé oči nyní rudě zářily a všechna dobrosrdečnost se jí z tváře vytratila.
„ Jak se ti líbí mé dílo?“rozhodila ruce a zatočila se. „ Můj…bratře?“
„ Katko, co to děláš? Copak nevidíš, že všechno ničíš? Ničíš vlastní domov. Co se s tebou stalo? Zbláznila ses…“křičel na ni zoufale.Udělala dva pomalé kroky směrem k němu. V příštím okamžiku ho praštila mečem přes kolena. Nesnesutelná bolest ho srazila na zem. Popadla ho za košili a přitáhla si jeho tvář k sobě.
„ Každej se někdy zblázní,“šeptla sladce. „ A já si to bláznovství užiju.“
„ Proč?“hlesl.
„ Ty se ptáš? Přemýšlej…“
„ Tati!“ozval se dětský hlásek. Oba pohlédli směrem odkud přicházel. Žena v plášti se škodolibě usmála a v očích se jí nebezpečně zablýsklo.Muži zatrnulo u srdce.
„ Ne! Moji dceru ne. Nech jí být. Katko! Přece neublížíš vlastní neteři.“
„ Tvoje sestra zemřela, když si jí dovolil, aby zabila mě,“vřískla mu do tváře. „Teď si užíj následky,“ušklíbla se. Další rána do zátylku srazila muže do bahna. Zvedl se na lokty a jakž takž se mu podařilo si otřít oči zanešené blátem. Srdce se mu rozbušilo.Ulicí, ve které ležel, běželo drobné asi pětileté děvčátko, ale nevidělo ho. Poznal ji, i když ji viděl naposledy před několika lety. Světlé vlasy jí poskakovaly na ramenou na všechny strany, jak se někde snažila najít svého otce - jeho. V ruce držela těžký meč, který sotva táhla po zemi.
„ Tati!“rozhlížela se. „ Tatínku…“
„ Tatínek už nepřijde holčičko,“shýbla se k ní žena v plášti a jemně jí pohladila po tváři.
„ Teto, kde je tatínek? Kdy si pro mě příjde?“ Dívenka se podívala ženě do očí a začala plakat.
„ Nebreč, pojď půjdeme odtud pryč,“ Katka vzala dívce zbraň, chytla ji za drobnou ručičku a vedla jí pryč.
„ Ewelin! Ne! Uteč,“křičel za svojí dcerou, ale neslyšela ho. Jen žena na něho opět pohlédla svýma rudýma očima a lehce přiložila dívce meč v zadu na šíji. „ Ne. Katko. Nedělej to. Prosím! Zapřísahám tě!“ Obě dívky zašly do tmy. V dalším okamžiku se vzduchem zaleskla chladná čepel a ozval se slabý výkřik. Malá blonďatá hlavička se kutálela ulicí, která byla nasáklá dívčí krví.
„ Ewelin! Ne!“ Potom nastalo naprosté ticho, které rušil pouze další chladný smích. „ Néééé! Ewelin! Ne!“

Obklopila ho mlha a on se propadl zpět na chladnou podlahu jeskyně. Tvář si držel v dlaních, prsty si dral vlasy a lapal po dechu. Žena ve stříbrných šatech ho pozorovala chladným pohledem.
„Ne, ne, ne. To nemůže být pravda. Já tomu nevěřím. Nevěřím vám,“řekl Petr chabě.
„ Nemusíš věřit mě. Věř tomu co si viděl,“odvětila žena klidně. „ Já pouze ukazuji, to co sama vidím.“ Odmlčela se. Sledovala krále sousední říše jak se choulí na podlaze a šeptem cosi říká. „ Právě si byl svědkem, co se podle Osudu má stát,“ pohlédla muži do nešťastných očí a chvíli ho zkoumala pohledem. Muž dlouho mlčel. Zíral do země a snažil se pochopit, co to mělo znamenat. Nenáviděl tohle zrcadlo. Nenáviděl to, co v něm vždycky viděl. Nenáviděl tu bolest, která v něm vždy zůstala.
Nechtěl tomu věřit. Katka mnohokrát skoro obětovala svůj život, aby zachránila ten jeho nebo něčí jiný. Ale také se již naučil, že vše co zde vidí v zrcadle se také dřív nebo později stane. Ale tohle se stát nemohlo. Nesmělo se to stát. I kdyby ho to mělo stát život.
„ Proč jste mi to ukázala?“zeptal se slabě.
„ Proč? Myslíš, že stojím o to, aby se něco takového událo. Petře, já prožila již více věků než kolik všichni z tvé dynastie dohromady. Zažila jsem války, pohromy, doby temna i doby míru. Viděla jsem umírat lidi stářím i muže skolené morem a bitvou. Ale vždy jsem věděla, že tahle doba pomine a nastane jiná. Možná lepší, možná horší. V té poslední jsem už však přestala doufat, že se povede obnovit mír. Ale povedlo se.“ Odmlčela se. „ Ale pokud se do temnoty propadne tvá sestra, tak už ní nebude návratu a všechno o co jsem ty léta usilovala se rozplyne jako krůpěj rosy na rozpáleném kameni.
Katrin je jedna z nejmocnějších osob v dnešní době, ale my ji můžeme nechat v klidu žít pouze za předpokladu, že stojí na naší straně. I když to z největší pravděpodobnosti bude znamenat moji vlastní záhubu, protože jak jistě víš, nesmím vyzradit budoucnost jinak sama zemřu.“ Přikývl na znamení, že to ví. „ Já nechci mít na svědomí pád této říše. Já nechci mít na svědomí, že se tohle stane. Nechci mít na svědomí ty tisíce životů. Proto jsem ti to ukázala. Jsme tu proto, abychom tomu zabránili.“
„ My?“ vypálil muž.
„ Ano, přesněji řečeno… ty. Svými schopnostmi vidění do budoucnosti jsem vázaná slibem mlčení pod trestem smrti, ale pokud to řeknu tobě máme možnost běh věci ještě změnit. Ty to můžeš změnit. Ale Katrin se to nesmí dozvědět. Jinak je vše ztraceno.“
Muž dlouhou dobu přemýšlel.„ Co mám udělat?“
„ Musíš změnit její rozhodnutí. Musíš jí zabránit, aby ve vzteku spáchala poslední vraždu této války.“
„ Ale jak? Jak ?“vypálil na ženu. „Ona mě neposlechne! Znáte jí stejně dobře jako já. Víte jak je paličatá,“ zvýšil hlas. „ Ona mě nebude poslouchat. Přísahala, že to udělá, já jí v tom nezabráním. Za nesplnění přísahy, někoho kdo je z královský krve, je prokletí, víte to dobře. Jak jí mám přesvědčit?“zeptal se rezignovaně.
„ Nařiď jí to.“
„ Nařiď?“uchechtl se muž nevěřícně. „ Neposlechne mě, ani kdybych jí to neřídil.“
„ Jsi král.“
„ Ale neměl bych být,“vypálil na ženu. „Víte to. Ona je prvorozená. Ona má v sobě vlastnosti vládce. Ona má vládnout. Já mám korunu jen proto, že ona se jí vzdala. Neposlouchá mě! Je chytřejší i schopnější a nenávidí rozkazy. Akceptuje mě jako krále a poslouchá jako bratra, ale nikdy mě neposlechne jako krále.“
„ Tak jí to řekni jako bratr,“ poradila mu stále klidným hlasem.
„ Ať jí to řeknu jak chci, poslechne pouze to co bude chtít. A tohle mezi to patřit nebude.“ Odmlčel se a zíral do země. „ Ona má vlastní rozum a já po ní nemůžu chtít, aby dobrovolně porušila královský slib a odsoudila se k prokletí. Nejde to.“
„ Zbývá tedy už jen jediná možnost,“řekla Paní Skal. Udělala pár kroků směrem ke klečícímu muži a podala mu dlouhé úzké kožené pouzdro…

Plameny si spokojeně praskaly v ohništi. Petr seděl v táboře u ohně a pohrával si s pouzdrem. Přemýšlel. Většina mužů už se chystala k spánku a všichni si se smíchem užívali jeden z posledních chladných večerů v divočině před brzkým návratem domů.
„ Ani nevíš jak já se těším domů. Marii už jsem neviděl strašně dlouho, určitě strašně vyrostla a Brian s Ernem taky, nemůžu se jich dočkat.“
„ Se ti nedivím, na mě doma čeká sice jenom Ingrid, ale to její objetí už mi taky schází,“vzdychl jeden muž. Jeho společník na něho upřel nechápavý pohled.
„ Proč to říkáš tak sklesle?“
„ No..víš…já….ehm,“koktal.
„ Ven s tím,“povzbudil ho přítel.
„ Jde o to, že jsem jí slíbil, že až se vrátím a oba přežijeme válku, tak si ji vezmu.“
„ To je skvělý. Nechápu, proč jsi z toho zničenej?“
„ Co když si za ty čtyři roky našla někoho jinýho?Nebo co když…to nepřežila?“
„ Prosím tě, nemysli na to. Za pár dní ti zase padne kolem krku a bude to. Uvidíš?“ Poplácal druha přátelsky po rameni a oba zalezli pod skromné přikrývky.
„ Hele, Brede, kolik už je těm tvejm harantům?“
„ Tak se mě moc ptáš. Vlastně ani nevím. Těm uličníkům tak kolem deseti a Marii může být tak….možná jí je už pět. To je strašný. Neviděl jsem ji od tý doby co se narodila. Ani je nepoznám…“
Dál už je neposlouchal, protože si k němu přisedla jeho sestra, rozzářená od ucha k uchu. „ Ahoj. Tak co?“
Muž jen pokrčil rameny.
„ Co u Paní Skal? Našel si to, co si hledal?“
Přikývl.
„Všichni se už nemůžou dočkat až budou doma. Ani se jím nedivím, taky už se těším až tam budeme,“usmála se na Petra. Ten jen něco zamručel. „ Co si jako morous?“ šťouchla do něho. „Usmívej se trochu. Když všechno půjde dobře, tak za sedm dní jsme na Kremtoku. Konečně se zase vrátíme domů. Uvidíš Ewelin,“pokoušela se Katrin povzbudit svého bratra Jemu však stále v hlavě strašilo to, co viděl. Zvedl k dívce oči, ale nic neřekl.
„ Já se ti divím. Celou válku se těšíš až se k ní vrátíš a teď najednou nemáš ani radost? Já bych skákala radostí do vzduchu. Kdyby na mě někdo čekal,“dodala trochu smutně. Petr nehnul ani brvou. „ Co je to?“zeptala se a vzala do ruky kožené pouzdro.
„ To nic,“vytrhl jí předmět z ruky a přendal si ho na druhou stranu.
„ Co s tebou sakra je?“vypálila na něho. Takhle se k ní nikdy nechoval.
Mladý král velmi dlouho mlčel a zíral do plamenů. Poté začal tím samým způsoben jako stará vládkyně. „Proč jedeme přes Minomarský les?“
Dívka se zarazila. „ Vede tudy cesta,“odvětila nechápavě. Petr zavrtěl hlavou, ale v duchu se musel pousmát, že to je opravdu jeho sestra.
„ Cesta tudy sice vede, ale ta delší a nebezpečnější,“pohlédl dívce do očí a její usměv zmizel. „ Víš, že jsem se nikdy neptal na důvody tvých rozhodnutí a vždy jsem tvoje požadavky akceptoval…ale teď chci vědět, proč si tudy chtěla jet?“ Dívka ztuhla a chvíli přemítala co má říci.
„ Nevím,“odvětila nakonec.
„ Nelži. Není to čirou náhodou kvůli Dartmorgovi?“vypálil na ni. Při tom jménu ucukla Katrin tváří stranou.
„ Jak tě to napadlo? Paní Skal, že ano? Nic si tam nezapomněl, šel si za ní. Co ti řekla?“vyjela na bratra naštvaně. Jeho chování se jí nelíbilo a jeho otázky ještě méně.
„ Nic mi neříkala,“zalhal jí. „ Jen mě to napadlo. Nelíbí se mi proč si nás táhla cestou, která je o sedmdesát mil delší než přes Úzkou dolinu. Chci znát jen jeden důvod,“křikl na ni, když vyskočila na nohy. Muži kolem je začínali sledovat.
„ Já? Pokud vím, tak to jsi ty, kdo rozhodl o téhle cestě.“
„ Na tvoje přání. A víš to moc dobře. Tak jen do toho. Řekni, proč jedeme tudy. Že je to kvůli Datrmorgenovi.“
„ Ano, je to kvůli němu. Přišla jsem sem splnit přísahu a to taky udělám…“
„ Na radě se jasně dohodlo, že ho necháme být. Taková byla dohoda. Byla si u toho, víš to moc dobře,“vyjel na sestru a postavil se.
„ Dohoda nedohoda, já přišla splnit slib a ty mi v tom nezabráníš,“ucedila chladně.
„ Katko, nech ho na pokoji. Nezbylo z něj nic víc než seschlý stařec, nikomu z nás už neublíží. Nemáme důvod, proč ho nenechat na pokoji,“snažil se Petr mluvit klidně.
„ Nemáme důvod?“vyštěkla rozzuřeně a nevěřícně k tomu. „ Rozpoutal válku, která trvala dvacet let. Jsou ti ty životy málo? Petře, to kvůli němu jsme vyrůstali odděleně. To kvůli němu jsme nikdy nepoznali rodiče. Tobě zabil ženu a nejlepšího přítele a mě připravil o snoubence, tak kolik důvodů ještě potřebuješ?“dokončila bez dechu. „Kolik životů ještě chceš, aby to pro tebe byl dobrý důvod?“dodala chabě.
Muž odvrátil tvář. Tohle všechno on dobře věděl a sám by ho nejraději sprovodil ze světa, ale teď tu šlo o něco jiného. O něco co může být zkázou pro celou říši. „ Já to vím, Katko,“začal klidně. „ Já to všechno vím moc dobře a právě proto nechci, aby si za ním šla. Nechci přijít i o tebe,“s posledním slovem ji k sobě přitiskl.
„ Neboj, nepříjdeš o mě,“šeptla mu do ucha a Petr si už začínal myslet, že má vyhráno. „ Ale já to udělat musím. Až ho zabiju už budeme jenom spolu.“ Měla to nejspíš být útěcha, ale pro mladého muže to bylo jako rána holí. Odtáhl se od sestry a sbíral sílu, k tomu co musel udělat.
„ Nedovolím ti ho zabít,“řekl klidně.

Dívka na něho vytřeštila oči. „ Cože?“
„ Slyšela si dobře. Nedovolím ti ho zabít,“řekl pevně a jeho sestře došlo, že tohle už není jenom hra.
„ A jak mi v tom chceš zabránit,“sykla.
„ Zakazuji ti to.“
„ Zakazuješ?“ušklíbla se.
„ Jsem král a tímto ti zakazuji se k Dartmorgovi jenom přiblížit. I kdybych tě tady měl přivázat. Doufám, že ti to je jasné?“řekl pevně.
„ A já doufám, že ti je jasné, že tě neposlechnu. Jdu za ním ať se ti to líbí nebo ne. A to že si král….myslím, že to tu nemusíme rozebírat,“ušklíbla se. „ Zabiju ho i kdyby to měla být ta poslední věc, kterou udělám. A ty mi v tom nezabráníš.“

Stáli teď proti sobě a probodávali se pohledy. I když by před pár měsíci proti sobě neřekli jediné křivé slovo, bylo znát, že tohle myslí oba vážně.
„ Katko, nenuť mě k tomu,“šeptl směrem k dívce. „ Nech se přesvědčit. Je to pro tvoje dobro.“
„ Mě nepřesvědčíš. Už jsem se rozhodla,“odvětila klidně.
„ Stráže!“zavolal Petr směrem k ležícím. V mžiku u něho bylo pět mužů s meči, připravených na královy rozkazy. „ Spoutejte ji,“ukázal na dívku. Ta zůstala stát jako přikovaná a nevěřícně zírala na mladého krále stejně jako ozbrojenci, kteří se ani nepohnuli.
Nechápali to. Naposledy, když chtěli jeho sestru spoutat, protože si mysleli, že to je zrádce, tak je dal málem popravit a teď je tu nabádal, aby se protivili jeho zákazu se na ni jen křivě podívat. „ Nerozuměli jste!“ vyštěkl na ně. Okamžitě se vydali směrem k ženě a začali jí spoutávat ruce.
„ Nebraň se. Je to pro tvoje dobro,“šeptl směrem k ní. Doufal, že se nebude vzpouzet, protože věděl, že by dokázala zredukovat počet jeho družiny na polovinu.
Dívka klesla pod mužovou silou na kolena a bez větších námitek si nechal spoutat ruce za zády. Stále však nespouštěla oči ze svého bratra, který jí teď podle jejího názoru zradil. Potom jí odvedli do jednoho stanu, kde ji přivázali ke zády ke kůlu a drželi u ní hlídky. Petr klesl zpět na své místo u ohniště a zahleděl se do plamenů. Zůstal sám a srdce se mu sevřelo ještě více než předtím. Bylo mu jasné, že tímhle to teprve začíná…

Byla tmavá noc. Všichni už pokojně spali a dokonce i hlídač u zajatce tloukl špačky. Proto si vůbec nevšiml, když se k němu někdo přiblížil a přesně mířenou ranou do hlavy ho zbavil vědomí.
Postava položila muže opatrně na zem. „ Zítra ho bude bolet hlava, ale kromě boule mu nic jinýho nebude.“ Rozhlédl se jestli ho někdo nesleduje a vklouzl do stanu s vězněným. Jakmile vešel, spatřil, že uprostřed, kdy měl sedět zajatec jsou jenom přeřezaná pouta, ale jinak nic.

Zaklel.

 V další chvíli ucítil na krku ostří čepele.
„ Nech toho Katko, stejně to neuděláš,“řekl šeptem své sestře.
„ Co tu chceš?“vyjela na něho tiše ale nepovolovala stisk dýky.
„ Přišel jsem ti zabránit v tom, co chceš udělat.“
„ Už nejmíň třikrát jsem ti řekla, že mě nezastavíš.“
„ Katko, prosím tě, nedělej to. Ty nevíš, co tím můžeš způsobit,“otočil na ni své psí oči. Nejraději by teď a tady vyklopil všechno, co viděl a čemu chtěl zabránil, ale nesměl.
Chvíli se do nich dívala.„ Vím, co on způsobil mě a to mi stačí,“řekla mu klidně. Odendala čepel z jeho krku a začala couvat k východu stále s napřaženou rukou, ve které svírala dýku. Vždy ji měla u sebe a vždy na bezpečném místě, kde by ji jen málo kdo hledal. „ Nesnaž se volat stráž nebo hlídače.“
„ Hlídač se teď nějakou dobu neprobudí,“ujistil ji. Jen sledoval jak se jako naděje pomalu vytrácí pryč.„ Katko, prosím, nedělej to. Nedělej to kvůli mně,“prosil ji.
„ Dělám to kvůli tobě. Kvůli rodičům a Kristiánovi. Dělám to kvůli všem, který on zabil. Pomstím všechny.“
„ Zapomeň na pomstu. Zapřísahám tě, nech ho jít,“ prosil jí a klekl na kolena.
Dívka jen zavrtěla hlavou. Vykoukla ven ze stanu a když zjistila, že strážný je skutečně omráčen, slabě hvízdla. Potom se vrátila pohledem zpět na bratra. „ Nechápu, co to do tebe vjelo. Nechápu, proč se mi snažíš zabránit v tom, co chci udělat, i když si to kdysi chtěl spáchat sám. Je mi líto, že to bereš takhle. Ani já nechtěla, aby to takhle dopadlo, nechci ti ublížit. Nikdy jsem nechtěla... ale nedal jsi mi na vybranou. Nechám tě jít, nechám tě tady a ani tě neomráčím. Ale nesnaž se vzburcovat poplach.“ Z venku se ozvalo zaržaní koně. Byl to Blesk. Její černý kůň, který poslouchal jenom ji. „ Nesnaž se mě zastavit,“ varovala ho a s posledním slovem vykročila ven, vyhoupla se na hřbet a pak už mizelo klapání kopyt v dáli.
„ Neboj. Snažit zastavit…se tě pokoušet nebudu….“

Procházel studenými chodbami Tramského hradu až našel místo, které hledal a které mu doporučila Paní Skal. Schoulil se do jednoho tmavého výklenku, za kterého viděl celou místnost pod sebou jako na dlani, vyndal tmavé kožené pouzdro a z něj vytáhl dlouhý šíp. Měl namodralý hrot a letky z orlího peří. Vzpomněl si na odpolední rozhovor se starší ženou…
„ Vezmi si tohle. Je to jediná možnost, kterou té pohromě můžeme zabránit.“
„ Co to je?“
„ Šíp. Má na hrotu velice účinný jed. Pokud dokážeš zasáhnout srdce, neucítí vůbec nic. Pokud vím jsi jeden z nejlepších střelců v celé říši, takže by to pro tebe neměl být problém.“
„ Chcete po mě abych ji zabil? Vlastní sestru?“
„ Máš to napsáno v Osudu."
" Ano ano, ty báchorky o tom, že krev svou sestru z meče smyje. Znám to proroctví, které mi říkaly sudby..."
" Nevěříš tomu?"
" Ne. Jsou to povídačky. Nic z toho se nestane, dokud se sám nerozhodnu."
" Správně. Ty zabiješ ji nebo ona zabije všechny ostatní. Jiná možnost není. Rozhodnutí závisí na tobě.“
„ Víte vy vůbec co po mě chcete?“
„ Vím. Máš na vybranou. Dokážeš jí přesvědčit, zabiješ ji…nebo si vezmeš na svědomí všechny životy, které padnou v další válce.“ Muž mlčel. „ Vezmeš si na svědomí život vlastní dcery?“
„ Nemůžu jí ublížit. Ona je jediná, kdo mi zbyl. Jediná osoba, která stála vždy při mně. Nemůžu jí ublížit. "
" Petře, Petře, Petře.... Osud si nevybírá. Nezajímá ho, kdo koho má rád nebo koho nenávidí. Bere si co chce. Vy dva máte v Osudu napsáno, že jeden budete pro druhého zkázou. Ano, vím... nevěříte na osud a chápu to. Proto ti dávám na výběr. Jeden přesný zásah a budete mít klid, jeden přesný zásah a tohle všechno skončí.“ Podala mu pouzdro. „ Jedno správné rozhodnutí a celá říše zase bude mít klid a mír. Rozhodnutí je na tobě…“

„ Rozhodnutí je na mě,“šeptl si pro sebe. Pomalu vsunul šíp do tětivy a vyčkával. „ Já to nedokážu, nedokážu!“
„ Vezmeš si na svědomí život vlastní dcery?“ zaznělo mu v hlavě. Před očima se mu objevila tvář jeho dcery. Jak se na něj smála, když byla malinká, jak na něj upírala oči, když jí vysvětloval, že se maminka už nevrátí, jak brečela, když ve vidině hledala otce a on jí nedokázal pomoci. Nedokázal zabránit tomu, aby ji zabila. Nechtěl tomu věřit. Nemohl uvěřit tomu, co se s jeho sestrou mohlo stát, ale nechtěl za to nést následky.
„ Tvoje sestra zemřela, když si jí dovolil, aby zabila mě,“rozeznělo se mu opět v mysli.
Zhluboka vydechl a zaposlouchal se do hlasů, které už nějakou dobu vycházely z dolní části místnosti. Hádaly se. Tedy spíš se dohadovaly. Jeden pevný dívčí a druhý slabý a stařecký. Vykoukl ze své skrýše. Ve světle loučí dokázal rozeznat stojící ženu a před ní klečícího muže. Spíše to, co z muže zbylo. Jen starou, roztřesenou trosku.
„ Ani nevíš, jak dlouho jsem čekala na tuhle chvíli, Dartmorgu,“ucedila chladně a držela mu čepel meče u krku.
„ Ani nevíš, jak dlouho jsem čekal než se příjde někdo mstít, Katrin,“ušklíbl se stařec.
„ Pomsta je krásná věc. Zvláště na někom jako jsi ty.“
„ Naše spasitelka se mění ve mstitelku. Ale dej si pozor od msty k zlobě není moc daleko. Aby se nešlápla vedle.“
„ Neboj, sama vím nejlíp kam mám šlapat,“řekla mu trochu vztekle.
„ Tak co je? Dělej, zabij mě. Už mě to tu nebaví. Nebo snad máš strach?“
„ A z čeho? Snad ne z tebe. Nejsi nic než troska,“ušklíbla se pohrdavě. „ Zabiju tě a ani nevíš s jakou chutí. Za všechny, který si zabil, za všechny kterým si ublížil, za všechny který si mi vzal!“
„ Tvoji matku a otce. Ano, ano. Otec přede mnou utíkal a matka prosila o slitování,“zasmál se.
„ Lžeš,“vřískla.
„ Nebuď bláhová. Přece nevěříš, že se tě snažili zachránit. A co teprve tvůj snoubenec? Kristián, že ano. Myslel na jinou, když jsem ho zabíjel. V poslední chvíli vyslovoval její jméno a ne tvoje…“
„ Jsi lhář!“vyštěkla a Petrovi začínala mizet poslední kapička naděje.
„ Tak už mě konečně zabij. Dělej, udělej to. Vybij si vztek,“povzbuzoval ji a sledoval jak v ní začíná bublat vztek.

„ Ne ne prosím je ho nezabíjej ve vzteku,“přál si Petr, ale věděl, že už to je marné. Dartmorgan jí schválně rozčiloval, věděl, co se s ní potom stane. Věděl to a chtěl toho dosáhnout.
Mladík vytáhl luk a natáhl tětivu. V první chvíli namířil luk na starce, ale poté si uvědomil, že tím byl sestru odsoudil k prokletí. Nevěděl, co je lepší...
„ Tak už to skonči. Nebo chceš, abych pokračoval?" provokoval dál Dartmorg.  „ Abych ti vyprávěl jak tvůj otec kvičel jako podsvinče vedený na porážku…“
„ Ty hajzle!“ Dívka se rozpřáhla. V tu samou chvíli její bratr natáhl tětivu a zamířil. Nedokázal se na to dívat.

Odvrátil tvář. „ Nedala jsi mi na výběr. Odpusť.“ Sevřel oči.
Už neviděl šíp, který byl vypuštěn z tětivy. Už neviděl ránu mečem, která zbavila života krutovládce posledních dvaceti let. Už neviděl modrý hrot, který si nalezl cíl v mladém srdci. Už nechtěl vidět jak bezvládné tělo mladá dívky dopadlo na tvrdou zem...

******

" Pane?" vytrhl ho zbrojnoš ze zadumání.  „ Pane, vězeňkyně utekla.Máme se za ní vydat?" zopakoval muž svoji otázku. Mladý král na něho upřel oči a zavrtěl hlavou.  „ Ne. Pokračujeme v cestě. Okamžitě!" řekl dost hlasitě, aby to všichni slyšeli a vyskočil do sedla.
 „ Ale pane... ona utekla," vykoktal strážný.
Petr se zahleděl směrem, kde se kdesi v dáli tyčil temný hrad.  „ Neutekla, Osudu neuteče nikdo..."