Modrý vrch

Na ztichlou krajinu se pomalu snášel hřejivý soumrak. Šero se opatrně vkrádalo do všech zákoutí a jemně olizovalo luka, lesy i celé okolí. Tráva pokojně ševelila, ptáci se klidně ukládali k spánku. Vlál vlahý pozdně jarní větřík.

Temnota se již zcela vkradla i do malé vesničky zapadlé mezi drsnými horami. V domech se začínaly rozsvěcet petrolejové lampy a svíčky. V domech to vonělo lahodnou večeří. Večer ubíhal pokojně a tiše. Na kostele odzvonila jedenáctá hodina, když se z dvanácti stavení tajemně vyplížilo dvanáct postav zachumlaných v šátcích. Postavy šly osamoceně, jak nejrychleji mohly, směrem k tmou zčernalému Modrému vrchu porostlému hustým lesem.

Jako každý rok se některé mladé i starší ženy vydaly na své půlnoční dostaveníčko u ostré skály na Modrém vrchu. Setkávaly se vždy několik minut za vesnicí u majestátní, rozkošatí vrby, aby pak společně vystoupaly až k vrchu. Tlumeně se zdravily, v očích se jim blyštila světélka očekávání, napětí , tajemství a jakéhosi prozření. Koutky rtů jim radostně cukaly. Byla teplá noc a i když cesta byla strmá a místy ji křižovaly spadané stromy, ubíhala rychle. Ženy se držely za ruce a šeptem si zpívaly táhlý, melodický nápěv. Lesem se vznášela magická atmosféra, vzduch byl nasycen mystičnem a podivnou svěží vůní. Náhle se zepředu ozvalo:

„Drahé přítelkyně, už tam budeme. Už jen pár kroků a staneme před Velkou Paní…“

Ženy se vzrušeně rozševelily. A opravdu po několika krocích stanuly u nepříliš velké, přesto ale hrůzně vyhlížející skály.

Na rovném prostranství chráněném neprostupným lesem, se skláněla drobná postava zahalená v jemné nazelenalé látce a rozdělávala oheň. Pod rukama se jí rodily malinké jiskřičky, první záchvěvy plaménků. Když zvedla hlavu, s tajuplným úsměvem přivítala příchozí.

„Krásná to noc, mé milé, není-liž pravda? Noc přímo stvořená k našemu setkání!“

Ženy vytvořily souměrný kruh a spustily své šátky z ramenou. Oheň se rozdmýchával, vydával větší a větší světlo. Všude bylo ticho, jen plameny chvílemi zapraskaly. Snad očima či posunky se tato křehká stvoření v průsvitných tunikách dorozumívaly. Postupně každé z nich přistoupilo k ohni a vhodilo do žhnoucích plamenů pár snítek se slovy:

„Ó Velká Paní, dávám ti mátu… pro klid a rovnováhu.“

„Ó Velká Paní, já dávám ti levanduli… pro poznání a odvahu.“

„Ó Velká Paní, přijmi tuto mařinku… pro lásku a štěstí.“

Ohnivé jazyky se s každou rostlinou zdvíhaly k nebeské báni poseté hvězdami výše a výše. Pak se vrchem rozezvučela sladká melodie těmi nejsličnějšími hlasy. Vzápětí se ženy rozvlnily plynulým, lehounkým tancem.

Snad náhoda či osud chtěl, aby s právě lesem potloukal také hejsek Janek. Cítil směsici sladkých a osvěžujících vůní, slyšel libozvučný zpěv a praskání ohně. Přilákalo ho to až k Modrému vrchu. Překvapen zůstal stát skryt v pichlavé houštině. Nevěděl, co má tato půlnoční seance znamenat, nikdy předtím nic podobného neviděl. Ale pak mu svitlo – vzpomněl si na vyprávění pana faráře…

„A tyto ženštiny prostovlasé v rozevlátých šatech setkávají se tak a pořádají pohanské rituály…“

Čarodějnice! V mžiku byl zpět ve vsi, vzbudil všechen lid. A už se hnali k Modrému vrchu.

Konec přišel ráz na ráz. Ženy byly přistiženy při tiché motlitbě. Zděšeně se snažily tyto nevinné duše uprchnout, ale spáry rozzuřených vesničanů je pohltily. Ještě té noci všechny zhynuly v pálivých ohnivých jazycích.

Na probouzející se krajinu se pomalu snášel chladivý úsvit. Rostliny, ptáci ožívali, ale jejich zpěv byl smutný a žalostný. Ach Ochránkyně Velké Paní, Matky Přírody! Jejich popel se s velkým poryvem větru vznesl k Modrému vrchu.