(?)

Dívám se na lidi kolem sebe, jak se smějí, jak se zlobí, jak se jim v očích blyští slzy… Dívám se, protože zavřít oči by byl hřích! Dívám se, jak se choulí v zoufalství, jak za zástěrkou zvonivého smíchu skrývají nenávist a temnotu. Vidím je. Vidím jejich stíny, jenž jdou potichu v lidských šlépějích. Pozoruji je, jak slábnou a zase sílí, jak se pohybují, nebo stojí. Chci je polapit, uvěznit. Chci víc než se jen dívat! Chci se jich ptát, chci vědět, kde berou ten klid, trpělivost, neproniknutelnou dokonalost.

Shlédnu na hladinu kalné louže. Vítr brázdí její lesklý povrch. Vidím obraz. Oči, které se dívají a vidí. Vidí, jak se hladina vlní a rozpíjí obraz ve velkou skvrnu. Deformuje ho, ubližuje, ničí! Takhle nás vidí náš stín? Takhle nás vidí hladina nad kterou se skláníme? Zničeni, zapomenuti, rozplynuti. Nenávratně zatraceni… Slyším pláč! Slyším slzy, jak si hledají cestičky po hladké tváři. Cítím je. Jsou chladné, slané, svobodné! Stékají v tenkých potůčcích, pomalu…pomalu…. Chci plakat! Ten pocit…aspoň pár chvil, pár okamžiků… Chci cítit slané kapky ve svých očích! Chci!…

Smích už ke mně doléhá jen zdáli. Zvuk kanoucích slz zmizel. Prázdnota, otupělost. Necítím už ani nenávist. Vztek přestal vyrývat bolestnou stopu. Jsme omámeni, zničeni! Bezcitné prázdné trosky!! Bez bolesti, bez radosti, bez strachu… Jen vyhaslé skořápky bez minulosti, bez přítomnosti, bez budoucnosti………………………………………………………………………………………………………………………………