Děfka

 Ta děfka se mi zase vysmívá a chce mě dostat znovu na kolena.
    Já se ale vzpouzím a jen tak se nedám i když vím, že je to
předem prohraný boj. Ta děfka se mi směje do očí a kdyby mohla
             pokálela by mě a mučila jak by to jen šlo.
 Nabízí mi naději a pokaždé cukne a znovu a znovu se mi směje,
     jaký já jsem hlupák. Proklínám sebe i tu děfku na věky
     věků. Proklínám to jediné, po čem tak toužím, tu naději
         z její ruky;já, nikdy žádnou jinou jsem nechtěl.
          Nedá se už nic vrátit, otočit ni obrátit, moje hra
   života je rozehrána a není úniku. Jsem jenom hlupák a jako
       hlupák zemřu. Ne ve vlastni krvi, ale v krvi předků,
      protože i jejich krev mi patří. Co bude s tou děfkou, to
                               nevím.