Sezení na dvou židlích

Byly vytvořeny jako sada. Dva půlkruhy. Jedna je tam a druhá tady. Kde? To nikdy přesně nevím… Když je přisuneme k sobě, získáme tak poměrně malý kruh, který je zbarven podle mých proměnlivých nálad. Ten kruh je můj život…. Dva malinkaté půlměsíce, sotva se moje zadnice vleze do toho prostůrku, když na ně usednu. A to se bavíme o tom lepším případě, když je mám obě u sebe…Jsou také chvíle, kdy mám jen jednu část, a tak padám a ač se snažím jakkoliv, velikost jednoho sedáku je pevně daná a já ji svojí vůlí nezvětším…Sjedu po hraně a dopady bávají opravdu tvrdé…Jednoduše si nevšimnu, že si sedám jen na jednu, že druhá opět chybí. Já se totiž málo dívám pod sebe. Nač také? Je přeci lepší dívat se vzhůru, víš a víš, jenže pak přicházejí ty mé bolestivé pády… Mé „židličky“ jsou neměnné, nepodléhají tomu, co se děje kolem nich. Jsou tichými pozorovateli mého života, který se pořád mění a běží těmi křivolakými zákoutími. Kdysi byli vytvořeny jako malé místečko opory v mé cestě životem, místem odpočinku a uvolnění. Jsou ale asi z Číny, protože jsou nekvalitní až hrůza…Nabízí se tu taky možnost, že již při výrobě se vědělo, že poputují ke mně, a tak kdosi práci odflákl. Ale to sklouzávám k sebelitování, což bych nerada. Proto věřím v první možnost. Mají poslední dobou velice vrtkavou konstrukci, takže když se mi občas podaří na ně bezpečně dosednout, stejně padám. Zdá se mi, že jim potichu v noci nařezali jejich „dřevěné končetiny“, takže jsem nyní samá modřina. Ty staré „krámy“ ale potřebují opravu a ne demolici. Některým lidem se jejich postupné ničení velice daří. Já se ovšem nevzdávám, kleknu si a nohy zase dávám do původního stavu. Je to ale poměrně složité, často se mi stává, že mě někdo zezadu kopne a já se „čumákem“ převalím vpřed, při čemž si většinou pohmoždím nějakou část těla, protože jsem málo ohebná a nejhorší zranění se stávají tehdy, kdy to vůbec nečekáte. Když se vše zdá být naprosto ideální, ba přímo geniálně úžasné, ale pak jako blesk z čistého nebe přijde velká série kopanců. Některým to jistě může připadat jako humorné číslo z varieté nějakého „pošahaného“ klauna. Tak jim říkám: „Co vy víte, vy rádoby všeznalci, opraváři židlí. Jen se smějte, posmívejte se vy hlupci, za břicho se popadejte, ztraťte dech ubožáci, že jste to říkali?! A co je mi k sakru po tom? Vám se to říká, když máte židle potažené sametem s měkkými liščímu opěrkami!!!!“ Proč ale svoji ty mé funkci neplní? Proč jsou tak malé? Proč si žijí po svém, když mě mají pomáhat? Proč je pořád nemůžu najít? (V tomto případě tu nehraje roli můj „bordelizmus“). Proč nejsou pořád u sebe? A proč jsou rozpůlené? Asi jsem na zodpovězení otázek příliš malá, hloupá, bez zkušeností, naivní… A nebo taky nejsem… Možná ale nemám znát odpovědi, možná to tak má být, možná je to správné, možná je to předem dané, možná jsem nic, i kdybych se na hlavu postavila. Židličky-berličky-hůlčičky, napadá mě….Ale ony nejsou berlemi, snad jen tenkými poničenými a podvyživenými hůlkami, které ani nechtějí, možná spíše nemůžou udržet moji váhu. Už jsem ale jedou napsala, žádné litování. Přišla jsem na to. Asi zhubnu. A basta.! Také si zajdu do domácích potřeb, kde si koupím ultra silné lepidlo a přilepím je k sobě. Už nebude žádné sezení na dvou židlích! Cestou si také skočím do železářství a poté na ně namontuji ochranný systém a čipové kamerky, které snímají pohyb. A na ty noční vagabundy taky vyzraji. A plivnu jim do obličeje. A zničím jim ty kožešinové doplňky na jejich luxusní židle. Za zvířátka se přeci musí bojovat, no ne?! Já jim to ukážu.

---