Človíček

„Dobrý den, jmenuji se Človíček. Možná proto, že jsem človíček a žiji ve velikém městě,kde žije spousta jiných človíčků. Teď si možná myslíte, že bych měl říct „stejných jako já”,ale to by nebyla pravda. Ti ostatní človíčci chodí do práce a zase z práce, mají své problémy a své radosti. V tom jsme si docela podobni, ale já jim nějak kazím ten jejich šedý průměr. Jsem totiž v něčem výjimečný, jenom ještě nevím v čem. No, a tak si žiji ve své nadprůměrnosti,akorát mě štve, že to nikdo o mě neví.

Jednou vám takhle sedím doma, koukám na televizi a zrovna tam vyhlašují nějakou soutěž, ve které jde o to, že budete žít nějakou dobu v nějakém baráku s jinými, asi čtrnácti dalšími človíčky, no a kdo tam vydrží nejdéle, tak ten vyhraje úplně fantastické ceny. Ale ta největší cena je to, že už nikdy nebude ten obyčejný šedivý človíček, ale stane se, ze dne na den, celebritou.Mám pocit, že ten kdo tu soutěž vymyslel, mě musí osobně znát, vždyť ta pravidla jsou nastavena přímo na mne. Těch ostatních čtrnáct človíčků tam bude fungovat jenom jako moje „křoví”,aby se ještě více zviditelnilo moje ego. Háček je v tom, že prý nás budou neustále sledovat kamery, ale to mi hraje do noty. Konečně uvidí ostatní človíčci v našem městě, co ve městě, ale v celém mnohamilionovém Človíčkově tu moji neobyčejnost.

Tak mám za sebou casting a můžeme začít. Tak jak jsem předpokládal, těch  zbylých čtrnáct je tu fakt jenom proto, abych mezi nimi lépe vynikal já. Proto je na místě, abych s nimi i tak jednal. No a jak v tom baráku míjejí dny a později i týdny, je každému jasné (a doufám, že i vám u televize), že tu soutěž nemůže vyhrát nikdo jiný. Ale zaslechl jsem, že ne všichni človíčkové venku to sledují, dokonce se nám i posmívají, prý jsme hloupí a někteří z nás nedokáží dát dohromady souvislou větu. To mne ovšem uráží, ale ve své výjimečnosti se dokáži nad to povznést.

No a je konec. Jak se dalo čekat, jsem vítěz, ostatní ostrouhali, ale tomu se nelze divit. Národ Človíčků rozhodl, jak jinak, zase správně. Trošku mi na tom všem vadí to, že se mé vítězství nemůže opakovat rok co rok, abych mohl příště, po vzoru „Božského Človíčka” říct: „Tak tohle jsem tedy čekal, ty wogo !”