1.Šťastný nový rok

"Tak šťastnej novej roooooook!!!", zahlaholila přiopilá Adelle do prostoru a okamžitě se se všemi začala objímat a líbat.

Vědět, že mě čeká něco tak příšerného jako objetí od Adelle, nedostanou mě sem ani heverem. Teď už neuteču a Suzanne nejspíš taky ne. Díky bohu, že jsme ani jedna nic nepily, jinak by Adelle hrozilo 'náhodné' vypadnutí z okna nebo podobná nepříjemnost. Postavila jsem se a čekala, až se mi ta zmije pověsí na krk. Suzanne už to měla za sebou, a tak raději došla ke stolu pro kabáty.

" Tak my jdeme!", řekla jsem spíš pro omluvu naší náhlé emigrace z pochybné společnosti.

Při zběsilém úprku po schodech jsme se stále ještě vzpamatovávaly z úděsného večera, kam jsme ani jedna nechtěly, ale novoroční párty byla povinná, a tudíž jsme se ani my nevyhnuly upřímnostem-neupřímnostem od Adelle, Elizabeth a podobných...ehm...osob.

" Jednou ji zabiju" , řekla Suzanne, když jsme konečně vyšly ven.

" Máš mou plnou podporu" , řekla jsem a nasadila neústupný výraz, kterým jsem se chystala prorazit si cestu skupinkou opilců slavících příchod nového a lepšího roku.

Prošly jsme jí bez úhony a zamířily rychlým krokem k domu, kde se nacházel náš úžasný byt. Post šéfredaktorky a šéfgrafičky věhlasného(!) časopisu pro muže(!!!) zajišťoval dosti vysoké příjmy, a tak nám částečnou záplatou na naše problémy bylo alespoň tohle luxusní hnízdo.

Vyšlapaly jsme spousty schodů a po přemožení našeho super-hyper-skvělého zabezpečovacího zařízení, které nám s chutí nainstaloval šmírák odvedle jsme vstoupily dovnitř. Rozsvítila jsem a zjistila podivnou skutečnost, že je tu uklizeno. Aspoň něco, pomyslela jsem si a odebrala se do ložnice. Shodila jsem oblečení a padla do postele.

Noc byla příšerná. Téměř jsem nespala, takže nebylo divu, že jsem na Suzanne vrhla takový pohled, za který by se nemusela stadět ani mrcha kalibru Adelle. Někdy jí až lituju, že tu se mnou musí žít. Z těchto myšlenek mě vytrhnul zvonek. Asi pošta. Vstala jsem, zhodnotila svou ranní róbu jako dostačující a vyrazila otevřít. Milou, leč již značně seschlou paní jistě neurazí noční košile s motivem pářících se králíčků. Aspoň ji trochu uvedu do rozpaků, beztak se chová až moc upjatě. Otevřela jsem dveře a civěla před sebe. Nestála tam paní v modrém pošťáckém oblečku, nýbrž nějaký Španěl s pronikavým pohledem, kterým mi málem propálil díru do čela.

" Dddobrý den" , vykoktala jsem ze sebe.

" Dobrý den, moc se omlouvám, jsem Rodrigo a mám tu schůzku se Suzanne.", řekl, přičemž zaznamenal můj pohled, který mám vyhrazený pouze pro mimozemské a silně znetvořené zrůdy jako je Elizabeth nebo jiná potvora mořská.

" Jistě, říkala mi to...moment, hned ji zavolám.", řekla jsem již s úsměvem a odebrala se najít mou zhýralou kamerádku, která se mi o něm ani slůvkem nezmínila.

Vletěla jsem do koupelny a s odhodláním jí vynadat jsem jí vytrhla z ruky hřeben.

" Ty zmije, máš tu nápadníka", vypadlo ze mě.

" Ale Anne...promiň, nestihla jsem ti o něm říct....sakra, to tě viděl takhle?!", řekla vyděšeně.

" A co je na tom? Já se nemám za co stydět a propós, teď je konec s mým věčným zachráňováním tvé prolhané kůže v redakci...jen počkej", řekla jsem a připadala, si jako pedantská a odporná macecha.

Podívala se na mě pohledem, o kterém ví, že způsobuje ochrnutí mé tvrdší poloviny a naopak mě nutí k nechutné ochotě pomáhat. Sakra, opět jí to prošlo. Proplula kolem mě a za chvíli se za ní zaklaply dveře. Ta má ale štěstí. Já nejspíš zas prosedim dopoledne u přiblblého seriálu, nebo nějaké podobné strašlivé činnosti. Zamyslela jsem se... Co kdybych šla ven? Sama, jen tak.... Vzhledem k tomu, jak příšerně mě bolí hlava, by mi to nejspíš jen prospělo. Vzala jsem si na sebe první oblečení, které jsem našla, odbyla ranní hygienu a hrdě vykročila na chodbu. Zamkla jsem už na třetí pokus, to byl úspěch, většinou s tím krámem zápasím přes půl hodiny... OK, tak jdu. Ale počkat. Nový rok se má začít originálně. Otočila jsem se čelem ke dveřím našeho silně úchylného a neméně úlisného souseda, který teď jistě slintá za kukátkem. Ostatně jako vždycky, ať už je to kdokoli, nejdřív ho šmíruje, a pak za tenkou zdí slýcháme velice prapodivné zvuky prozrazující divoké vlastnoruční ukájení tohohle obtloustlého a už postaršího pána.

" Odporný prase", zašeptala jsem, vyndala z úst žvýkačku a naplácla ji s důrazným 'plesk' přímo na kukátko .

Potom jsem už rychle pelášila dolů, zadržujíc záchvat smíchu. O dvě patra níž jsem vyprskla a následkem smíchu se málem svalila do náruče paní Bergerová, která byla nejspíš venčit svého jezevčíka. Jistě, ten smeták hopkal nahoru asi o patro níž, nejspíš mu to ztížilo pojídání cukroví, díky němuž je z něj teď už váleček o průměru nejmíň půl metru. Chovám se jak puberťačka....a to už je málem třicet. No dobře, 26. No nic, teď se jen uklidnit.

Vyšla jsem do chlandého ranního počasí plného smogu a shonu velkoměsta. Nasadila jsem výraz 'pozor, koušu' a šla směrem park. Co asi dělá Suzanne? Nejspíš někde sedí (hehe,nebo leží) s tím playboyem. Snad jí to tentokrát vyjde...Minulý měsíc se seznámila s chlápkem, který na ní po týdnu vybalil manželku a tři děti. Špatná situace, nejen pro ni, ale i pro mě, jakožto realistickou a chladnou utěšovatelku, která umí všechno jen ne utěšovat.

Z myšlenek mě vytrhl nějaký důvěrně známý smích. Vynořila jsem se z mlžného oparu přemítání a zaostřila své zraky na stvoření přede mnou. Jakési dvě vyhublé bytosti v minisukních se hrnou přímo ke mně. BAF! A je to tady. Nasadila jsem co možná nejodpornější výraz a připravila se na silně intelektuálskou rozmluvu na téma minisukně, laky na nehty a nová kabelka od nového módního mistra.

" Ahoooooj Anne!!!", zařvou nepochybně upřímně už ze vzdálenosti deseti metrů.

" Ahoj", řekla jsem jen nakvašeně.

" Včera jste se se SUZI nějak vypařily...to byla škoda, byla sranda.", řekla Adelle a obě se pitomě zahihňaly.

" Víš, byly jsme unavené a navíc mám pocit, že náš odchod nijak nenarušil zábavu. ", řeknu pevně s očima vraženýma do chodníku.

" Hm...nojo ale i tak škoda...nevypadáš dobře Anne, měla bys odpočívat, my zatim letíme tak paaaaaaa" , vypustila z úst Elizabeth a obě odkráčely.

Proklínala jsem svůj nápad na vycházku a zároveň děkovala Bohu za zkrácení doby mého mučení. Nevypadáš dobře, defilovala mi ta slova před očima a umocňovala můj pocit vzteku. Došla jsem do parku a sedla si na první lavičku, která byla volná. Chvíli jsem jen tak seděla, potom vytáhla knihu, abych alespoň vypadala zaneprázdněně, jen pro případ, že by si nějaký obšourník měl chuť přisednout k zatrpklé poustevnici. Nikdo takový se naštěstí nenašel, a tak jsem po hodině odešla, promrzlá a s horší náladou než při odchodu z bytu. Alespoň jsem to vzala delší cestou kolem obchůdků s veselými výlohami, které mě ani přinejmenším neměly šanci zlákat, ale šance na zlepšení nálady tu byla. Bezduše jsem se dívala na infantilní Santa Clause, sobíky s legračními nosy a skřítky a náladu mi to zlepšilo možná tak v tom smyslu, že nejsem tak omezená, abych si něco podobného věšela do oken. Ale aspoň něco. Došla jsem k našemu domu, vešla dovnitř a pro jistotu prohlédla schránku. Nic, co jsem čekala. Vydupala jsem nahoru (už aby spravili výtah, jinak tyhle schody budou má smrt) a zvědavě se podívala na sousedovo kukátko. Žvýkačka pryč, ale co nevidím...je na našem zvonku. Ten bídák. Strhla jsem ji a měla sto chutí zazvonit a mrsknout mu ji na čelo při vydatném teatrálním řevu, který by po celém domě rozhlásil, co je vlastně zač. Neudělala jsem to, raději jsem ji hodila na zem. Odemkla jsem (napodruhé!!) , vstoupila a hlasitě za sebou práskla dveřmi. Ještě že zítra jdeme do práce, jinak bych se tu ukousala vlastními zubatými myšlenkami. Buď si najdu chlapa hned, nebo už nikdy! Tak, předsevzetí jak víno. A začnu se zlepšováním vzhledu, aby tu taky byla nějaká šance, že to bude někdo...normální. Suzanne by nejspíš poznamenala, že ke mně se normální člověk hodit nikdy nebude, ale co. Zamířila jsem do koupelny a napustila si vanu. Přidala jsem kůži zvláňující sůl, svlékla se a vlezla dovnitř. Po asi půlhodinové koupeli jsem vylezla, důkladně se vysušila, vytrhala obočí, vyzkoušela nový epilátor (auuuu) a na tvář napatlala nějakou pleťovou masku. Potom jsem se oblékla a usadila se k domácímu kinu, které nám věnovala (díky za ty dary) Suzannina sestra, ministryně kultury. Se Suzanne se snažila stýkat, ale bohužel její profese nedovolovala mnoho volna, a tak jí to vynahrazovala

drahými dárky. Podle mě byla moc hodná, a tudíž když někdo v práci zanadával na kulturu, okamžitě jsem se ježila, přičemž si Suzanne ťukala na čelo. Pustila jsem si nějaký horor nebo co, ale bohužel scény, kdy krev spolu s vnitřnostmi stříkala na zeď ve mně vyvolávaly spíš záchvaty smíchu než strach. Přesto jsem se chvíli dívala, ale po pár desítkách minut jsem filmu přestala věnovat pozornost díky zachrastění klíče v zámku. Ha, už je tady. S pohledem upřeným na obrazovku jsem předstírala, že něco tak primitivního jako je rande, mě ani v nejmenším nezajímá a že dám přednost stupidnímu propadáku zvanému ' Krvavé město' nebo tak nějak. Suzanne se na mě podívala, potom udělala omluvnou grimasu a sedla si naproti mně tak, abych jí nemohla ignorovat.

" Tak co, jak ses tady bavila? ", řekla s nádechem provokace v hlase.

" Super.", odpověděla jsem a zdánlivě zaujatě se věnovala další scéně odehrávající se na plazmě.

" A to se mě ani nezeptáš, jak jsem se měla já? Jak tragické.", podotkla, ale nenechala mě nic namítnout.

" Jen pro tvou informaci, MAMI, to bylo nejlepší rande, jaký jsem kdy zažila." , pokračovala v monologu, který jsem se snažila nevnímat.

" Nejdřív jsme zašli do kavárny a Rodrigo mi vyprávěl o životě ve Španělsku a o tom, jak se dostal sem. Víš, že je model? Má tři vysoké školy a nechutně zbohatlickou rodinu. ", popsala mi svůj nový objev. Neee, vůbec jí nezávidím....

" Hezký" , vyměkla jsem a usmála se na ní.

" A já myslela, že jseš naštvaná.", nádech provokace se vrátil. Zvedla se a šla uvařit kávu.

" Víš koho jsem dneska potkala?", zahalekala jsem na ni blahosklonně.

" Ne, kohopak?"

" Ty dvě krásky, asi byly na nákupech a dušovaly se, že je mrzí, jak jsme včera vypadly. Tomu řikám ironie."

" Hmmm....mělas' jim něco udělat..." , odpověděla polohlasem nakvašeně.

Přinesla kávu a celé dvě hodiny jsme proklábosily na téma Rodrigo, Rodrigo a zase Rodrigo. Asi se jí vážně líbí. Mně více méně taky, vyjma dnešního rána, kdy bych byla radši potkala ve dveřích někoho méně atraktivního. Snad přežil bez úhony.

Po rozebrání Suzannina Don Juana jsem jí povyprávěla o šmírákovi a žvýkačce, smála se tak, že se málem zadusila tou odporně silnou kávou, kterou nám oběma připravila. Dění potom už probíhalo jako každý všední den- já zalezla k počítači a připravovala plán nového čísla a Suzanne si četla. Večer se odvedle opět ozývaly zvuky podobné vraždění neviňátek, a tak jsem si pro ochranu před společenskou újmou raději dala špunty do uší. Pak jsem spala jak zabitá.