WAN

WaN

Byl jasný slunečný den, slunce svítilo tak jasně až to vypadalo, že se dámám ve vlasech míhá čisté zlato. Sem tam si mírný větřík pohrál s lístky stromů, ale jen tak lehounce, spíše je hladil. A ptáci, ptáci zpívali ve větvích své milostné serenády. Tráva se zelenala a celý svět jakoby se radoval. Tak to alespoň připadalo Whitney, krásné dívce s nebesky modrýma očima, oslnivým úsměvem a s vlasy barvy kaštanu. Jako obvykle seděla Whitney v malebném parčíku na překrásném odlehlém místě obklopena mohutnými stromy a jako vždy upírala pohled na menší rotundu, která byla sice trošku rozpadlá, ale měla své nezaměnitelné starobylé kouzlo, které ji jakousi magickou silou neustále přitahovalo. Na tomto místě se dokázala naprosto uvolnit, zapomenout na problémy a prostě relaxovat. Jen tak vždy seděla a nechávala vířit myšlenky, minuty zde utíkaly stejně rychle jako kdekoli jinde, ale člověk se od času prostě odpoutal. Whitney byla zrovna uprostřed svého rozjímání, když jí výhled zakryla jakási postava. Byl to mladý muž a ne zcela neznámý. Kde ho jen viděla? Ten úsměv přece zná. A pak promluvil. Whitney projel záblesk náhlého pochopení. Byl to on. Její první láska Nicky. Stál tam jako tenkrát, ale byl starší, mužnější.

            Ale v něčem se nezměnil, pořád měl ten hřejivý pohled a sympatický úsměv. Chvíli se jenom dívali jeden na druhého až Nicky prolomil ticho, usmál se a řekl:“Ahoj Whitney, jsi krásnější než kdy dřív a pořád miluješ tu tajemnou atmosféru, která z takovýchto míst přímo sálá, viď?“ „A ty zase všechno víš, jako ostatně vždy“, odvětila Whitney. Usmál se:“I po těch letech si stejně prostořeká. Ta rotunda je ale vážně zajímavá, už jsi v ní někdy byla?“ Zavrtěla hlavou a řekla :“ Ne, občas mi přijde, jakoby v ní někdo byl, ochladí se, zvedne se vítr a zdá se, že všechno ožívá. Stromy se přibližují a seskupují, míhají větvemi aby se ochránily, nevím před čím…………., zní to šíleně.“ „Hm, nevím ale možná existují věci, které nechápeme, nevidíme, a proto se jich bojíme. Až mi tady z toho běhá mráz po zádech. A ty stromy vypadají tak živě, až moc řekl bych“,pronesl Nick. Začalo se ochlazovat, zvedal se silný vítr, mraky překryly slunce a to vše během chvilky. „Tak co? Jsi pořád stejně odvážná a zvědavá? Půjdeme se podívat dovnitř?“ navrhl. Whitney váhala.

            Váhala, protože z toho místa měla strach a zároveň ho milovala. Ale Nick. Přece před ním nebude vypadat jako vyplašená malá holka. Bylo to jako kdo z koho. Upřeně se na ni díval. Byl jako ztělesněním pokušení. Dobře, vyhrál jsi, pomyslela si. Nahlas však neřekla nic, pouze lehce kývla. V očích mu zajiskřilo. Asi už to přeci jen není ten starý dobrý Nick. Přišlo jí, že teď je z něj něco jako soupeř. Tajuplný, záhadný muž. Nezná ho. Co to dělá? Tak zvláštně se usmívá, vypadá to spíš jako výsměch. Je to nadutý, pobavený úsměv. Vůbec se jí to nelíbí. Hlava jí napovídá ať změní své rozhodnutí, ať nepokračuje. Ale ta vzpomínka na toho starého milovaného Nicka jí říká aby to zkusila, třeba to vyjde, třeba se stane něco úžasného, třeba Nicka získá.

            Jak už to bývá, city zvítězily nad rozumem a ona neustoupila. Nick se ani nepohnul a pořád se tak usmíval, nelíbilo se jí to. Co se to děje? Ty stromy, tráva, ten vítr tak divně víská. Něco takového ještě nezažila. Okolí jakoby ji chtělo zakrýt, něco jí říci nebo snad ochránit ji? Byla to vážně správná volba? Jak se má rozhodnout…Nemůže se tomu vzepřít, ty oči ji lákají, jako oheň láká můru. Ani nevěděla jak, ale už stála na nohou a kráčela rovnou k němu. Vzal ji za ruku. Ta jeho byla studená, studenější než led…….To není Nicky.

            Náhle, v mžiku se vše změnilo, už zase seděla na lavičce a slunce hřeje, ptáci zpívají a stromy jsou na svém místě. Co to jen bylo? Snad sen? Ne, to není možné, bylo to tak strašlivě opravdové. Předtucha? Zvedla oči. Ne! V dálce vidí postavu. Vidí jen siluetu jakéhosi muže. A on se blíží! Ani nedýchá. Je to on. Už zase? Ale on vypadá jinak, změnil se a hodně. Vůbec není jako v tom snu nebo co to bylo. Přijde k ní, nic neříká, jen ji vezme za ruku. Je teplá, hřejivě teplá. A v očích má cit. Jak je to po těch letech možné? Zapříčinil tu změnu zážitek, který prožila? Že by to nebyl sen, ale třeba jen časová smyčka? Ať je to jakkoli, toto místo je kouzelné, ve vzduchu tu vládne magie. No, zřejmě to tak bude a Whitney je ráda. Našli se.