Černý les 1.část

Omlouvám se za pravopisné chyby, ale zatím to neprošlo přes kolaudaci kamarádek.

            Konečně jsem otevřel oči a začal plně vnímat okolní svět. První věc které jsem si všiml byl pach zaschlé krve a hnijících mrtvol. Rozhlédl jsem se kolem sebe a opět se mi zatmělo před očima. Ležel jsem přibližně uprostřed nevelké jeskyně. Kolem mě byly zbraně, zbroje, mrtvoly, ale hlavně na mě mířila asi tak dvacítka trpaslíku kteří se netvářili zrovna přátelsky. Vzhledem k tomu, že většina mrtvol byly asi ( někdy hodně v minulosti ) jejich spolubojovníci, vypadalo to se mnou ( a mou další existencí ) velmi špatně. Pak jsem dostal ránu do hlavy a opět upadl do bezvědomí.  

 ***
             Mé druhé probuzení nebylo ani o trochu příjemnější. Nějaký dobrák mě polil ledovou vodou. Pomalu jsem otevřel obě oči a rozhlédl se po místnosti. Nebo spíše chtěl jsem se rozhlédnout po místnosti…

             Mou hlavu totiž držel kus kovu, se kterým bych měl i v plné síle problém hnout. Mé ruce a nohy na tom nebyly o mnoho lépe. Dostal jsem další dávku ledové vody a konečně začal vnímat jen to co se vyskytovalo v mém zorném poli.

            Přede mnou stáli čtyři trpaslíci.  Tři z nich byli oblečeni ve stejně střižených černých šatech, jež nezdobila žádná zbytečná věc.  Jedinou výjimku tvořil čtvrtý… Byl to ten co byl tak laskav a udělal mi dvojitou ranní ( nebo taky večerní - nemám vůbec ponětí jaká část dne teď zrovna může být ) hygienu. Jako  jediný u sebe měl zbraň. Tedy, zbraň, jak se to vezme… Nevím jestli je zrovna vhodné říkat sekeře co je pomalu větší než já jenom zbraň. Jeho oblečení obsahovalo neurčitou změť trpasličích obrazců a run vyšitých zlatou nití. Na té černé se dobře vyjímala. Velmi rychle něco trpasličtinou vyštěkl na ty tři a oni poslušně zmizeli v otevřených dveřích. Jako na pytel za sebou zavřeli a zamkli. Takže jsme tady zůstaly sami a já byl v hodně potupném postavení. Bylo mi docela teplo, asi tady někdo hoří ohně. Doufám že umí mluvit i jinak než jen tím svým hrdelním jazykem, protože ten já zrovna moc dobře ( rozumějme vůbec ) neovládám. Kupodivu uměl…

***
            Sice mu chvíli trvalo, něž přišel na to, kterým jazykem mluvím, a jak tak sleduji je v nich celkem zběhlý. Než zkusil Skyrobštinu a já na ni zareagoval, řekl tu větu snad v polovině všech světových jazyků.

            „Nebudeme to zbytečně prodlužovat. Ty mi řekneš jak se ti podařilo zabít osm našich nejlepších bojovníků a já ti zaručím to, že tvá smrt bude velmi rychlá a bezbolestná“

            Ani na chvíli jsem nezapochyboval, že to s tou mojí smrtí myslí vážně. Tvářil se dost naštvaně.

            „Pokud mi to neřekneš poznáš řadu z našich mučících nástrojů.“ znova vyšlo z jeho úst. Bylo na něm poznat, že se hodně přemáhá, aby mi hned ze začátku nezlomil vaz.

            Už před hodnou chvílí jsem si všiml pár předmětů v mém zorném poli, které nevypadaly jako hračky. A taky tady byl problém s tím, že jsem si zaboha nebyl schopný vzpomenout jak se jmenuji, co jsem vlastně zač a jak jsem se ocitl v té jeskyni.

            „Tak řekneš mi to nebo ne?“ zeptal se znovu. Konečně jsem nějak zareagoval.

            „Víte, pane trpaslík, v tom bude asi menší problém. Mám totiž výpadek paměti a nejsem schopný si vzpomenout na to jak jsem se dostal do té vaší jeskyně.“ Asi jsem neměl použít tak moc hrubý tón v hlase. Podle toho jak se zamračil to se mnou nemohlo dopadnout dobře. Pohled mi opět spadl na tu velkou sekeru po jeho boku. Trpaslík trochu poodstoupil a já zjistil proč je mi takové teplo…

            Opravdu na druhém konci místnosti hořel oheň. Trpaslík se začal se zamyšlením procházet po místnosti, až to vypadalo, že hledá správný nástroj. Pak se najednou stalo, pro mě v nepostřehnutelný okamžik, několik věcí. Za prvé místnost ozářilo bílé světlo, za druhé se trpaslík sesunul k zemi s dýkou v zádech a za třetí se ozvaly lidské hlasy.

            „Ahoj Gerane“ ozval se mi za hlavou ženský hlas.

            „Ahoj Gerane, co tu vlastně děláš? Nemáš být zrovna teďka, jestli se teda nepletu, zalezlý někde hluboko v pajzlu a zchlastávat se do bezvědomí?“ ozval se za mnou ještě jeden hlas, ale ten byl mužský.

            „Hele sice nevím kdo jste, ale nemohly byste mi pomoct z toho železa?“ ozval jsem se pro změnu zase já.

Kdybych se mohl alespoň trošičku pootočit určitě bych se díval do tváře velmi udiveným lidem. Chvíli se nic nedělo ale pak mi jeden z nich sundal to hrozný železo z hlavy a konečně přešel do mého zorného pole, aby sundal i řetězy z mých rukou a nohou. Byl to další trpaslík a na mě šli opět mdloby. Když jsem byl odpoután pomalu jsem vstal a rozhlédl se kolem sebe.  

Stál jsem ve slušně vedené mučírně. Ti dva, co mi zřejmě

( určitě ) zachránili život se na mě nechápavě dívali. Byla to elfí žena a trpasličí muž. Ona byla oblečená ve slušivém červeném rouchu, on v kroužkové zbroji. Ta žena porušila naše dlouhodobé mlčení.

            „Ty si na nás nepomatuješ?“ zeptala se mě.

            „Ne a celkem rád bych věděl vše co o mě víte, protože já o sobě v tuto chvíli nemám ani trochu ponětí.“ co jsem asi měl odpovědět na tak blbou otázku?

            „Aha. Sakra tak to bude trochu komplikované.“ Pohled jejich očí mě docela dost deprimoval.

            „Tož co s nim budem dělat Eleanoro? Vememe ho s nama nebo ho mam majznout po lebeni?“

Na co sakra ten trpaslík myslí? Přece mě tu nenechají? Když už tak hezky oddělali toho vyslýchajícího.

            „No kdyby se stalo tohle nám, taky by nás tady nenechal, takže ho vezmeme do kláštera na léčení. Možná s ním ještě něco udělají.“ řekla.

            „Ach jo ty si tady teď ta hlavní.“ ozval se pro změnu trpaslík. „Ale uspím ho ať po cestě nedělá problémy. Ty bychom opravdu zrovna teď nepotřebovali.“

            „Máš pravdu uspi ho. Ale hlavně šetrně, mistr TuWal by nás zabil kdybychom mu něco udělali.“

To byly poslední slova která mi zprostředkoval mozek, neboť jsem v příští sekundě objevil hned několik záhad vesmíru a konečně zjistil proč je tak moc hvězdiček…

---