OBAVA O SLOVA

Zastavení právě v této situaci
by znamenalo okamžité vzatí na svou osobu obrovskou zodpovědnost,
která by sice měla za následek zneutralizování všech možných artefaktů,
ale v podstatě by byla stejně pouhou bezvýslednou snahou o změnu.

Klasické pojetí slov a vlastně umělé,
i když ne cílené
a v konečné podobě nijak neprotestující,
přetváření a přizpůsobování mnohovýznamových
nebo naopak zcela konkrétně oslovujících slov
a jejich násilné mnohoslovné vysvětlování,
pitvání,
šťourání
a jiné nechutně se v nás odrážející důsledky tohoto zcela zbytečného koloběhu
nás nutí k tomu,
abychom ve svém konání poněkud polevili.

Ovšem právě již zmíněné zastavení těchto
pro nás naprosto nevysvětlitelných akcí ohledně významu našich slov
- jsou to v podstatě naše slova,
když je tak bráníme nebo se alespoň je snažíme bránit
a přitom se však zcela nezištně odhalujeme
a tím svá slova vystavujeme tisícinásobnému nebezpečí,
než je právě toto mikroskopické rozebírání,
by do jisté míry znamenalo odpoutat se sami od sebe
a zpřetrhat pomocné nitky,
kterými jsme propleteni
a začít s téměř dvojnásobnou námahou znova.

Jaký cíl a smysl by v podstatě měl tento zásah,
když v konečném součtu všech pro a proti zjistíme,
že ač jsme svá slova před celým světem uchránili a ukryli,
celá s tím spjatá námaha byla stejně k ničemu,
protože už o ně nikdo nestojí,
avšak z jediného prostého důvodu,
a to,
že jim nerozumí...