ONDŘEJ, LUBOR, VERONIKA

 

Tváří tvář tobě má sebeúcta mizí, stávám se nejposlednější golemovskou slepičkou, která krouží kolem neposkvrněné svátosti tvého trička, když korály vlasů rotuješ v rovině kolmé a jen na vteřiny odhaluješ úsměvy mě nepatřící (snad vůbec nikomu jen zase tobě). Směšní ti padáme k nohám, dva rozhovory vyprchávají v rozlité pěně Coca-Coly, jestlipak tě někdy uvidím na lopatkách. A ty jsi? Zámožný Mick Jagger s dobrým vkusem? Dětský střep zrcadla z Luhačovských zim…mé donjuanovství bledne do barvy tvých plášťů, když tak samozřejmě uzavíráš ženy i muže do krabiček z chrómu. Vždyť už se musíme znát…Merkuzio? Havrane? Gogolův obraze? Jsem malá Sašetka, na cestě do školky zůstavají mé banálnosti neodhaleny a posměšky patří velikášským kvílením. Plakal jsem nad sebou, když, aby mě neobnažovaly tvé aury, jsem utekl s polokrásnou Skapunkovou vílou, jejíž existence spočívá v roztažení nohou a tichém zavedení mé subjektivity, a ráno zjistil, že jsi mne hledala. Koncepty se střetávají a v soutěži o Krásu ve Věčnosti se právě rozhoduje, kdo bude hrát Ježíše, kdo Petra a Jidáše. Nedokážu se pokořit a zůstat pouhopouhou kulisou, ač nemám co nabídnout vám divákům ani vám hercům, ani sobě divákovi a nedobrému kumštýři.Tak jako má soudnost mizí s každou skleničkou a přestávají mi docházet významy a pospolitosti jednotlivých tahů ornamentu lidství, tak i řádek po řádku mizí konzistence mé básně, jak se snažím uchopit tebe a tebe a sebe mezi vámi. Přestože odděluji z kusu naše plastelínové tvary tisíci pokusy, stále nacházím tu tebe s její paží, tu má stehna rašící z tvé hlavy. Změť slov a nezbývá než se poddat, připustit, že má individualita neznamená víc než zálibu v utrpení z hledání pravdy, jíž je naše vesmírnost, všejediná kontinuita každého v každém. Všichni dohromady tvoříme jméno boží.