Černá svatba

Černá svatba.

Závoj smutku přes oči máš, šaty černé, tělo krásné zakryly. Smutno je mi dnes, když krásu tvou jsem omýval měkkou houbou a halil ji do černých šatů. Již nedýcháš, srdce tvé jak led. Nehřeješ mě dál v nocích mrazivých, pod dekou se již nikdy nebudeme choulit spolu jako dřív. Zítra ráno pohřbím tvou krásu do temných hlubin světa stínů, kde společnost jen červů a plísní o tebe bude stát. Branou hřbitovní projdu sám, ve svatebních šatech a smuteční šerpou opásán. Havrani půjdou mi za svědky, lásku svou zpečetím na věky. Prstenem trnovým završím obřad a svou dívku vezmu si, není co dodat. Jestli divné se někomu zdá, že já ženichem vdovcem mám se dnes stát, pak havrani zobáky vysvětlí, proč s nevěstou před pohřbem chceme se brát. Jediná žena, co jsem miloval umřela předčasně i smrťák mě litoval. Teď kopu ji hrob, toť můj svatební dar. Smutek halí mou duši, vše je jen zmar. Rakev se noří hlouběji do hrobu, v ní já dnes pohřbívám nádhernou mrtvolu. Naposled otvírám dřevěnou rakev, lásku pohladím po tváři a srovnám si svatební žaket. Teď už jen poslední krok zbývá, ulehám vedle ní, víko se zavírá. Havrani krákají, blesk protíná oblohu dneska jsou pohřbeni dva milenci za lásku a pokoru.

Mrtvá a živý, drží se za ruku a nebe pláče. Pierot zavírá bránu hřbitova „dokud Vás smrt nerozdělí...“ a padá opona.

Smrt si nevybírá.