Neuronová odysea - 6.část

        Na Marsu se těžily kovy i další prvky už víc jak dvě stě let. Těžbu řídila ze tří čtvrtin planeta Země. Zbylou část zajišťovali zeatonauté, kteří pozemšťanům pomáhali s osidlováním této planety a zaváděním těžařských technologií  pro využití marťanských surovin. Zato dostali zeatonauti na oplátku část Marsu, který podle intergalaktické ústavy patřil coby neobydlená oběžnice nejbližší obydlené planetě, tedy Zemi. Těžba byla rozsáhlá a nyní bylo již vytěženo 5 procent celkové hmotnosti Marsu. Země produkovala obrovské množství zařízení, zvláště přepravních. Největší produkce bylo třeba pro osidlování sluneční galaxie.

Na Marsu bylo jediné lidské město, Herakleiton. V něm byla sídla všech zdejších těžebních firem, pozemské správní úřady, vědecké instituce a v západní části města bylo obytné centrum pro rodiny zdejších dočasných rezidentů včetně jejich rodin. Nad Herakleitonem se stále vznášela obrovská kosmická flotila. Část lodí zajišťovalo stálou dopravu surovin, část z nich parkovala na stále stejném místě nad městem pro potřebu kontroly a ochrany. Ostatní lidská sídla na Marsu byly jen nejrůznější těžařské závody s příslušenstvím rozeseté po celém Marsu, s výjimkou té části, která patřila zeatonautům.

Na jižní periferii Herakleitonu se tyčila štíhlá průhledná budova, která svoji výškou přesahovala všechny

stavby na Marsu. Měřila tři kilometry. Z jejího vrcholu pokračoval dál do nebe útlý válcovitý stožár, sotva postřehnutelný, protože měřil v obvodu pouhý centimetr. Bylo to jakási anténa, která zasahovala až do vesmíru. Něco podobného bylo vespod budovy. V místě, kde bylo nejnižší podzemní podlaží, vedla dál do hloubi Marsu trubice, která protínala celý Mars skrz naskrz a ústila na opačné části planety, kde stála menší laboratoř.

 Tato desítky kilometrů dlouhá trubice byla zhotovena z nejpevnějšího známého kovu, utrinofraktu, který

dokázal odolat jádru ve středu Marsu i atmosférickým jevům a tento stožár tak zůstal stále stejný, rovný a pevný, jako šíp, který skrznaskrz proťal jablko a zůstal v něm navždy trčet. Nazývala se Injecto a sloužila k monitorování všech chemických a fyzikálních aktivit v pevné i plynné části Marsu. Stavba s Injectem patřila společnosti Medusa, což bylo státní výzkumné středisko pro těžbu na Marsu. Pro jednu z jejích poboček na Zemi pracoval i Ron. Neslo název Medusa-UE.

Každý den dostávalo toto centrum na úpatí hor nedaleko domku v travinách, kde ještě nedávno trávila svůj čas i Peg, stovky tisíc dat z Injecta a marťanských těžařských závodů a k tomu přicházely zásilky s nejrůznějšími vzorky surovin. Tým vědců, který zde pracoval, je zkoumal, vyhodnocoval a co chvíli byly pozemské vědecké chemické, marsologické a další časopisy zaplněny novými a novými poznatky, objevy a teoriemi. Během svou stovek let těžby na Marsu bylo objeveno 26 nových chemických prvků. Za stejnou dobu byly na Zemi do učebnic zapsány jen 3 nové prvky. Jako každá další část vesmíru mimo Zemi přinášel i Mars novoty, které si předtím pozemšťané nedokázali představit ani ve fantazii sci-fi románů.

 

Bylo to tři dny poté, co Ron naposledy mluvil s Kirinsteinem. John Ferinston, šéf střediska Medusa-UE chodil nervózně před tabulí konferenčního sálu, poklepával si elektronickou tužkou o ruku a čekal, až hodiny na stěně ukáží osm hodin. Místnost už byla téměř zaplněna – za stoly sedělo devět členů Medusy-UE. Jediné místo bylo prázdné. Když odbilo osm hodin, položil tužku na stolek před sebou a dal si ruce za záda.

„Vítám vás na strategické poradě naše střediska, je osm hodin a jsme tu všichni, takže můžeme začít.“

Vtom se otevřely dveře a do místnosti vběhl udýchaný Ron.

„Promiňte, vracím se z univerzity,“ sípl a zaujal poslední místo.

„Vidíte, ani jsem nevšimnul, že tu nejste. Teď je všude takový shon… Nesete nám nějaké novinky?“

„Nic moc. Jen pár knih.“

 „Dobrá. Můžeme tedy začít.“¨

V následující hodině seznámil Ferinston nejprve své kolegy s tím, co už stejně všichni věděli. Medusa byla zapojena do mezioborového projektu zabývajícího se stokasticidou. Kromě mateřské společnosti na Marsu byla za Zemi vybrána právě Medusa-UE. Pak Ferinston spustil projekci se základními informacemi o tom, jak probíhá mezioborová spolupráce.

Tento úsek Ron napůl prospal. Předchozí dva dny strávil na své bývalé univerzitě konzultacemi se svými bývalými profesory marsologie. Chtěl si oprášit některá fakta, protože ve středisku pracoval především jako kybernetický expert a většinu času spravoval databáze nebo spoluurčoval metodiku zpracování dat. Daty samotnými se však tolik nezabýval. Proto si potřeboval znovu upřesnit některé poznatky z oboru. Přinesl si také několik nových knih o marsologii, které nedávno vyšly.

O přestávce v deset hodin Ron upíjel tonizující nápoj, řekl Ferinstonovi o své návštěvě, ten se živě zajímal o to, jak se teď daří Curlingovi, jeho bývalému kolegovi, jež byl autor většiny knih, které si Ron přinesl.

V jedenáct hodin už Rona ospalost přešla. Začínala videokonference Medusy-UE s marťanskou základnou. Vedl ji Ferinston, který živě diskutoval s ředitelem celé Medusy, sídlícím také na Marsu. Asi byl rád, že ho po dlouhé době zase vidí, byli to dobří přátelé. Ale konference nic nového nepřinesla. Tak jako v případě všech dalších oborů přidružených v mezioborové komise byly pokyny víceméně stejné – hledat jakékoliv anomálie, zkoušet neobvyklá řešení, prozkoumat předchozí data. Ale co hledat? Zvláště to byl problém pro Medusu. Jakou může mít souvislost těžba na Marsu s epidemií stokasticidy? To nevěděl nikdo. Ale bylo by vysoce prestižní pro marsologii, kdyby se ona nějak výrazně podílela na vyřešení záhady podivné nemoci. Doktor Ferinston i doktor Curling by jistě byli nadšeni a možná by je neminula ani Nobelova cena. Rona však prestiž marsologie nezajímala vůbec. Zajímala ho jen jeho žena a jeho dcera. 

 

Ron dojížděl každý den po práci do nemocnice za Peg jako obvykle, o víkendu tam trávil většinu času. Bříško už měla velké jak yorský meloun, vše se vyvíjelo dobře, kromě jediného detailu – Ronovi na jeho dlouhé monology o tom, jak po nocích studuje nejnovější poznatky o marsologii a nejaktuálnější svodky z mezioborové komise o stokasticidě, neodpovídala. Byla stále v kómatu. Stejně jako již tisíce žen po celé Zemi i na planetě Astar. A Ron marně pátral stejně jako tisíce vědců na obou planetách.

Tak uplynuly dva týdny. Ron seděl u lůžka a díval se na stmívající se krajinu. Když za sebou uslyšel těžké klapavé kroky, hned věděl, kdo se za ním přišel podívat.

„Dobrý den,“ otočil se k doktoru Richardsovi.

„Zdravím vás, kolego. Myslel jsem si, že vás tu zastihnu. Něco nového výzkumu? Víte o té konferenci?“

„O jaké“

„Za týden se uskuteční v Old Yorku společná pozemsko-zeatonautská konference. Naši nanobiologové na planetě Astar dospěli k nějakým závěrům, nejsou to prý převratné novinky, ale jistý pokrok zaznamenán byl. Já jsme pozván doktorem Kirinsteinem. Možná dostane pozvání i někdo z marsologů.“

„O tom pochybuji, zatím jsme nedospěli vůbec k žádnému poznatku. Ale díky za upozornění.“  

 

 Druhý den dostali do Medusy-UE nezvykle objemnou zásilku. Ron oknem v práci pozoroval, jak se na plošině mezi třemi výzkumnými bloky snáší loď, a pak z ní zdvihače vyvážejí modře se lesknoucí bednu velkou jako menší dům do největší místní haly. O hodinu později už byli všichni vědečtí pracovníci centra shromážděni ve své konferenční místnosti.

            „Z Organizace pro troposférický filtr nám zasílají meteo-monitorovací satelit, který se při měření oněch neobvyklých teplot pod ochranným obalem přehřál natolik, že se přestal dát ovládat a narazil do ochranného obalu, který jej tak samozřejmě poškodil,“ začal Ferinston.

            „A co s tím máme co do činění my, tyhle opravy patří pod Technologickou inspekci?“ skočil mu do řeči menší obtloustlejší mužík, jeho zástupce doktor Geister.

            „Počkej, Vale, hned to vysvětlím,“ pokračoval klidně Ferinston. „povrch satelitu je tvořen kortopinem …“

            „Ano, ano, který dokáže vzdorovat velmi vysokým teplotám i různým dalším vlivům a který se užívá jako povrch létajících předmětů teprve jeden rok. Před rokem jsem ho sám testoval prvkovou analýzou. Ale co my s tím, Bille? Máme dost své práce, navíc se podílíme na výzkumu stokasticidy, který nás stojí mnoho marného úsilí, a teď ještě tohle…“

            „Kolego,“ řekl Ferinston už poněkud přísněji, „jen strpení, už jsme u toho. Tenhle prvek se užívá teprve několik měsíců, proto nejsou známy veškeré jeho reakce. Srážkou s ochranným obalem Země povrch satelitu změnil barvu z bělavé na zelenou a došlo možná i k dalším změnám. A Technologické inspekci dosud není známo, že by ochranný obal Země vyvolával takovéto změny u nějakého z prvků. Není v obalu známo nic, co by mohlo vyvolávat tyto reakce.“

            „Tak to je jiná,“ zabručel  Geister smířlivěji.

           „Tudíž musíme provést další testování a rozšířit seznam chemických reakcí. Dovezli nám sem i menší vysílače ochranného obalu, abychom nemuseli záření obalu vytvářet jinak.“ Ferinston se teď na svého kolegu přestal mračit a naopak se pousmál. „Jelikož jsi tehdy testoval kortopin ty, ujmeš se toho. Asistenta si vyber sám. Ostatní pracují dále na stokasticidě.“

            Zezadu se ozval hlas:

            „Jen připomínám, že se stokasticidou to také zčásti souvisí, ten satelit přece měří jevy v atmosféře, které zeatonauti považují již za téměř jistě spojité s nemocí,“ řekl Ron.

            „Díky za upozornění, Rone. Mimochodem, nechceš se zapojit do výzkumu s doktorem Geistem?.