Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSTROM
27. 04. 2006
2
0
1027
Autor
Erik Ert
Proč se říká, že život je krásný...?
Mohutný a zdravý, s popraskanou kůrou, která vzdoruje nástrahám života, k nebi se vypínající, košatý strom, stojící na pokraji lesa, už dávno všemi uznaný za vládce okolních hvozdů, se právě v tuto chvíli probudil k životu po kruté a dlouhé zimě, aniž by na první pohled bylo znát, že právě na okraji lesní společnosti jsou ty nejkrutější podmínky pro žití. Je to spíše přežívání, a to, že všem těmto okolnostem urychlujícím jeho pochod k záhubě mlčky a pevně vzdoruje, nás nutí právě k onomu zamyšlení, že to asi nebude obyčejný strom, avšak nic na první pohled nenasvědčuje tomu, že by byl něco vyjímečného.
Po desítky roků jeho větve rozkývává vítr svým studeným dechem, mnoho litrů nebezpečně kyselých dešťů skrápí jeho listy a prochází kořeny, a v neposlední řadě se též snaží udržet při životě před lidskou populací, chovající se všude bez ohledů na cokoliv. Hrdě a bedlivě střeží tento kraj a ví o něm vše, no aby ne, vždyť je s ním spjatý kořeny, jako dítě s matkou. Zem je jako jeho matka, z které povstal a z které čerpá svou veškerou energii a které je vlastně vděčný za svůj život. Již desítky let jeho tělem proudí životodárná míza dávající jeho větvím, listům, kořenům a kmenu onu prazvláštní sílu na přežití v těchto nehostinných podmínkách, do kterých se zrodil. Často kolem něj proběhl lesní tvor, se kterým je starým známým a tu pak spolu dlouhé chvíle diskutují o všem možném a když konečně dojde k rozloučení, je na místě slib, že nezůstane pouze u těchto náhodných a takřka nepředvídaných setkání. Čas od času však dojde i k setkání o poznání nevítanějšímu, a to z obou stran, to když člověk svou vražednou nohou vtiskne věčně vlhké a měkké půdě část své existence v podobě stop bot. To pak i tak statným stromem projede mrazivé brnění.
A tak to ve stálém každoročním koloběhu, cyklicky uzavřeném, probíhalo mnoho let do té doby, než se na okraji lesa objevil člověk v zelené uniformě a velkým množstvím papírů, desek a podobných věcí, hojně používaných v kancelářích a úřadech. Nejprve jen tak prošel kolem stromu. Mlčky a bez viditelného zájmu, a po chvilce obrátil své kroky k druhému, již bližšímu ohledání. Odloupl kapesním nožíkem kousek kůry a pečlivě jej uložil do igelitového sáčku, opatřeného bílou etiketou. Pak malou pilkou odřízl čerstvě vypučenou větvičku a učinil s ní zrovna tak. Nato vyndal z odřeného kufříku lopatku se zakulaceným koncem a ohnul se až k zemi tak, že se téměř hlavou dotkl hlíny, nabral asi polovinu toho, co by se na ní vešlo a opatrně celý obsah vysypal do podobného sáčku. Tím bylo pro dnešek jeho poslání splněno, a tak po uschování všech odebraných vzorků se vydal na cestu tam, odkud přišel.
Po mnoho dní se strom nesetkal již s žádným dvounohým obyvatelem a tak v něm stále více sílila myšlenka, že je tímto celá věc uzavřena a není se potřeba ničeho obávat. A jak tak stál těch několik posledních dní zabrán do svých úvah a problémů, ani si nepovšiml, že se den co den v nevelké vzdálenosti od něj potuluje malý koloušek se zářivě hnědou srstí a hlavičkou doposud bez paroží. Nenápadně, avšak velice bedlivě si ho prohlížel svýma překrásnýma velikýma hnědýma očima a aniž by si toho statný strom všiml, den co den byl blíž a blíž, až se jednoho dne konečně odhodlala a tiše ke stromu promluvil:
„Dobrý den, pane Strom, promiňte, že Vás vytrhávám z přemýšlení, ale jsem úplně sám a nemám žádné přátele, se kterými bych si mihl promluvit a byl bych Vám neskonale vděčen, kdyby jste to byl právě vy, kdo by se mnou ztratil alespoň pár slov.“
Strom se pousmál, zašustil listy ve své koruně a poté se pomalu a rozvážně rozhovořil:
„Je to už hodně dávno, co jsem měl opravdového přítele a vlastně jsem si již zvykl na ten samotářský život, ovšem jsem šťasten, upřímně šťasten, že máš zájem navázat své přátelství právě se mnou, starým stromem. Od této chvíle jsme nerozluční přátelé, pokrevní bratři a udělám vše, co bude v mých silách, abych Ti pomohl s veškerými Tvými problémy, které kdy budou rmoutit Tvou mysl.“
„To je od Vás šlechetné!“, zajásal koloušek, načež se uklonil se slovy:
„Promiňte prosím, jmenuji se Ert“, na což strom reagoval souhlasným kývnutím a zamumlal:
„Jmenuji se Strom, rád Tě poznávám Erte.“
Každým dnem chodil Ert za Stromem, vážně spolu rozmlouvali celé hodiny, někdy až do pozdní noci, kdy jim dělaly obecenstvo, kromě spícího lesa, tiché a mlčky zářící hvězdy. A tak jim ubíhaly roky, Strom stárnul a Ert se měnil v dospělého jelena. Od jejich seznámení nebylo dne, kdy by se neviděli, jediný den, kdy by nebyli spolu a tak i jednoho krásného dne, kdy slunce vysoko zářící ohřívalo koruny stromů, čekal Strom na příchod svého kamaráda. Hodiny plynuly a Ert nikde.
„To je podivné, kde jen může být, aby se mu tak něco přihodilo“, pomyslel si nervózně Strom a snažil se dohlédnout co nejdál, aby své duši odlehčil pohledem na přicházejícího kamaráda, ale marně. No a tak uběhly dva dny od jejich posledního setkání, a to už krajně rozrušený Strom sháněl všemožné prostředky, jak by se mohl o svém milovaném příteli cokoliv dozvědět. Nakonec se mu podařilo pro svou věc získat sýkorku, která mu slíbila, že za Ertem zaletí a zjistí, co se s ním stalo. A tak se také stalo. Po několika hodinách, které Strom trávil zpola v černých předtuchách a zpola v melancholické náladě se na obzoru objevila zcela vyčerpaná sýkorka. Jen s vynaložením všech svých posledních sil dolétla ke Stromu. I přes svůj znatelný strach Strom na ní ihned nenaléhal, a nechal ji alespoň trochu odpočinout.
Když si konečně trochu oddychla, skleslým hlasem a se slzami v očích začala povídat smutný příběh:
„Když šel Ert z poslední návštěvy, byl tak utahaný, že ani nemohl dojí domů a tak si řekl, že se uloží ke spánku do nedalekého křoví. Ráno ho vzbudil podivný šustot a poté křik, provázený výstřely. Než se stačil vzpamatovat a dát se na útěk, po jedné ze sérií ran jej cosi píchlo u srdce a pak už jen cítil nesnesitelné pálení, sladko v puse a padání prostorem...“
Strom poslouchal bedlivě a mlčky, a teď , když se jeho nejčernější myšlenky staly skutečností, zahrnul jej tak silný příval smutku, že se mu až sevřelo srdce. Od té doby již nikdo neslyšel Strom mluvit. Za několik dní, co Strom obdržel smutnou zprávu od sýkorky, jednoho rána na okraji lesa zastavilo nákladní auto, z kterého vystoupili dva muži oděni do oranžovo-červených stejnokrojů, s červenými přilbami na hlavách a podivnými věcmi v rukou.
„Copak asi chtějí?“, pomyslel si Strom, ale to se už prostorem nesl rachot motorových pil. A ti dva muži stanuly před Stromem a bez jediného slova ho odřízli od životodárných kořenů.
Poslední co proběhlo jeho myslí, než kmen dopadl na zem byla otázka - Proč se říká, že život je krásný...?
Po desítky roků jeho větve rozkývává vítr svým studeným dechem, mnoho litrů nebezpečně kyselých dešťů skrápí jeho listy a prochází kořeny, a v neposlední řadě se též snaží udržet při životě před lidskou populací, chovající se všude bez ohledů na cokoliv. Hrdě a bedlivě střeží tento kraj a ví o něm vše, no aby ne, vždyť je s ním spjatý kořeny, jako dítě s matkou. Zem je jako jeho matka, z které povstal a z které čerpá svou veškerou energii a které je vlastně vděčný za svůj život. Již desítky let jeho tělem proudí životodárná míza dávající jeho větvím, listům, kořenům a kmenu onu prazvláštní sílu na přežití v těchto nehostinných podmínkách, do kterých se zrodil. Často kolem něj proběhl lesní tvor, se kterým je starým známým a tu pak spolu dlouhé chvíle diskutují o všem možném a když konečně dojde k rozloučení, je na místě slib, že nezůstane pouze u těchto náhodných a takřka nepředvídaných setkání. Čas od času však dojde i k setkání o poznání nevítanějšímu, a to z obou stran, to když člověk svou vražednou nohou vtiskne věčně vlhké a měkké půdě část své existence v podobě stop bot. To pak i tak statným stromem projede mrazivé brnění.
A tak to ve stálém každoročním koloběhu, cyklicky uzavřeném, probíhalo mnoho let do té doby, než se na okraji lesa objevil člověk v zelené uniformě a velkým množstvím papírů, desek a podobných věcí, hojně používaných v kancelářích a úřadech. Nejprve jen tak prošel kolem stromu. Mlčky a bez viditelného zájmu, a po chvilce obrátil své kroky k druhému, již bližšímu ohledání. Odloupl kapesním nožíkem kousek kůry a pečlivě jej uložil do igelitového sáčku, opatřeného bílou etiketou. Pak malou pilkou odřízl čerstvě vypučenou větvičku a učinil s ní zrovna tak. Nato vyndal z odřeného kufříku lopatku se zakulaceným koncem a ohnul se až k zemi tak, že se téměř hlavou dotkl hlíny, nabral asi polovinu toho, co by se na ní vešlo a opatrně celý obsah vysypal do podobného sáčku. Tím bylo pro dnešek jeho poslání splněno, a tak po uschování všech odebraných vzorků se vydal na cestu tam, odkud přišel.
Po mnoho dní se strom nesetkal již s žádným dvounohým obyvatelem a tak v něm stále více sílila myšlenka, že je tímto celá věc uzavřena a není se potřeba ničeho obávat. A jak tak stál těch několik posledních dní zabrán do svých úvah a problémů, ani si nepovšiml, že se den co den v nevelké vzdálenosti od něj potuluje malý koloušek se zářivě hnědou srstí a hlavičkou doposud bez paroží. Nenápadně, avšak velice bedlivě si ho prohlížel svýma překrásnýma velikýma hnědýma očima a aniž by si toho statný strom všiml, den co den byl blíž a blíž, až se jednoho dne konečně odhodlala a tiše ke stromu promluvil:
„Dobrý den, pane Strom, promiňte, že Vás vytrhávám z přemýšlení, ale jsem úplně sám a nemám žádné přátele, se kterými bych si mihl promluvit a byl bych Vám neskonale vděčen, kdyby jste to byl právě vy, kdo by se mnou ztratil alespoň pár slov.“
Strom se pousmál, zašustil listy ve své koruně a poté se pomalu a rozvážně rozhovořil:
„Je to už hodně dávno, co jsem měl opravdového přítele a vlastně jsem si již zvykl na ten samotářský život, ovšem jsem šťasten, upřímně šťasten, že máš zájem navázat své přátelství právě se mnou, starým stromem. Od této chvíle jsme nerozluční přátelé, pokrevní bratři a udělám vše, co bude v mých silách, abych Ti pomohl s veškerými Tvými problémy, které kdy budou rmoutit Tvou mysl.“
„To je od Vás šlechetné!“, zajásal koloušek, načež se uklonil se slovy:
„Promiňte prosím, jmenuji se Ert“, na což strom reagoval souhlasným kývnutím a zamumlal:
„Jmenuji se Strom, rád Tě poznávám Erte.“
Každým dnem chodil Ert za Stromem, vážně spolu rozmlouvali celé hodiny, někdy až do pozdní noci, kdy jim dělaly obecenstvo, kromě spícího lesa, tiché a mlčky zářící hvězdy. A tak jim ubíhaly roky, Strom stárnul a Ert se měnil v dospělého jelena. Od jejich seznámení nebylo dne, kdy by se neviděli, jediný den, kdy by nebyli spolu a tak i jednoho krásného dne, kdy slunce vysoko zářící ohřívalo koruny stromů, čekal Strom na příchod svého kamaráda. Hodiny plynuly a Ert nikde.
„To je podivné, kde jen může být, aby se mu tak něco přihodilo“, pomyslel si nervózně Strom a snažil se dohlédnout co nejdál, aby své duši odlehčil pohledem na přicházejícího kamaráda, ale marně. No a tak uběhly dva dny od jejich posledního setkání, a to už krajně rozrušený Strom sháněl všemožné prostředky, jak by se mohl o svém milovaném příteli cokoliv dozvědět. Nakonec se mu podařilo pro svou věc získat sýkorku, která mu slíbila, že za Ertem zaletí a zjistí, co se s ním stalo. A tak se také stalo. Po několika hodinách, které Strom trávil zpola v černých předtuchách a zpola v melancholické náladě se na obzoru objevila zcela vyčerpaná sýkorka. Jen s vynaložením všech svých posledních sil dolétla ke Stromu. I přes svůj znatelný strach Strom na ní ihned nenaléhal, a nechal ji alespoň trochu odpočinout.
Když si konečně trochu oddychla, skleslým hlasem a se slzami v očích začala povídat smutný příběh:
„Když šel Ert z poslední návštěvy, byl tak utahaný, že ani nemohl dojí domů a tak si řekl, že se uloží ke spánku do nedalekého křoví. Ráno ho vzbudil podivný šustot a poté křik, provázený výstřely. Než se stačil vzpamatovat a dát se na útěk, po jedné ze sérií ran jej cosi píchlo u srdce a pak už jen cítil nesnesitelné pálení, sladko v puse a padání prostorem...“
Strom poslouchal bedlivě a mlčky, a teď , když se jeho nejčernější myšlenky staly skutečností, zahrnul jej tak silný příval smutku, že se mu až sevřelo srdce. Od té doby již nikdo neslyšel Strom mluvit. Za několik dní, co Strom obdržel smutnou zprávu od sýkorky, jednoho rána na okraji lesa zastavilo nákladní auto, z kterého vystoupili dva muži oděni do oranžovo-červených stejnokrojů, s červenými přilbami na hlavách a podivnými věcmi v rukou.
„Copak asi chtějí?“, pomyslel si Strom, ale to se už prostorem nesl rachot motorových pil. A ti dva muži stanuly před Stromem a bez jediného slova ho odřízli od životodárných kořenů.
Poslední co proběhlo jeho myslí, než kmen dopadl na zem byla otázka - Proč se říká, že život je krásný...?
krásná povídka, miluji stromy a je mi jich líto, když umírají pod pilou....díky a posílám TIP
jsou to živí tvorové, nutno v tomto ohledu změnit náš postoj a přístup k řešení problému s nimi, když podřízneš strom, je to jako bys podříznul jakoukoliv jinou živou bytost, třeba i člověka... já to takhle beru, je to můj názor...