Strach,Psycho,beznaděj

Tento příběh je částečně podle pravdivé události,který se odehrával a ještě stále odehráva.a tak budou postupně posílány další díly.. Patří mezi hororové povídky, z realistickým pojetím.

To, co vám teď napíšu, se opravdu stalo a už bych to nechtěl nikdy zažít...

Bydlíme v jednom činžovním domě, na sídlišti u kraje lesa. Bydlíme tam s rodinou už odjakživa.
Od mladých let nás a většinu mladých strašil tajemný dům. Ani to není dům, jako nějaká chata uprostřed lesa, v takovém malém údolí. Je to kousek od našeho baráku a každý se tam bojí jít, že se tam dějí různé věci. V noci odtud jdou slyšet výkřiky, doprovázené různými záblesky světla atd...
Takže tento dům je zapsán v našich myšlenkách jako strach. Ten dům, nebo spíš chata je rozpadlý, nemá okna a je to něco jako velký, betonový kvádr, který asi někdo někdy obýval uprostřed lesa. Celé ty roky byl zamknutý velkými, ocelovými, modrými dveřmi a každý chtěl dovniř, až nedávno se to stalo...
Minulý týden v pátek večer, spíš v noci, jsme seděli já a dva kamarádi před našim domem. Řekli jsme si, že se půjdeme k tomu domu podívat v noci, s baterkama. Kamarádům se nechtělo, ale nakonec jsme se všichni odhodlali a šli. Už když jsme vcházeli do toho tmavého lesa, v noci, byla to hrůza, byli jsme na sobě skoro nalepení.
Už jsme se blížili k tomu domu, ale najednou zhasla jedna ze dvou baterek, které jsme měli. Jakmile jsme byli blíž a blíž, tak najednou někdo zařval! Byla to taková hrůza, že jsem málem omdlel strachem. Jeden kamárád ihned začal utíkat domů a tak jsme tam zbyli jen dva. Stáli jsme chvíli na jednom místě, nehýbali se, nedýchali a čekali, co se bude dít. Asi 50 metrů od nás, kde byl ten dům, tak šlo slyšet, že tam někdo chodí tam a zpátky, zleva doprava, šlo slyšet, jak křupou spadené větve na zemi.
Nemohli jsme nic dělat, nevěděli jsme, kdo to je, kdo může v noci chodit po tmě kolem toho domu. Takový strach, beznaděj a psycho, které jsme zažívali, bych nikomu nepřál...
Po chvíli to přestalo a najednou ticho. Pomalu jsme šli blíž k tomu domu. Zhasl jsem baterku, aby nikdo neviděl, že tam někdo je.
Když jsme byli blíž a blíž k tomu domu, krve by se ve mě nedořezal. Přišli jsme k domku, hlavní dveře byly zezadu, tak jsme obešli dům a co neviděli! Ty dveře, které byly dlouhé roky zavřené, zamčené a zatěsněné, byly najednou otevřené! Najednou nás přepadl hrozný strach a zárověn zvědavost, co může být uvnitř. Kamarád chtěl běžet domů pro fotoaparát a vyfotit to, ale nakonec jsme zůstali, všude kolem byly větve, křoví a nějaké oblečení, to tam bývalo docela často... staré, roztrhané dětské oblečení.
Rozhodli jsme se, že půjdeme dovnitř. Najednou jsme ale slyšeli, že z dálky něco beží, prostě dupot, křupání větví a blížilo se to k nám. Ihned jsme se schovali do jednoho křoví, nebo spíš kupu dřeva a čekali, až ten zvuk přejde. Hrozně jsme se báli, hrozný strach, pořád jsem si říkal, proč jsme tam chodili a že už se nemusím vrátit. Ten zvuk se blížil a najednou někdo přicházel k domu. Šlo to pomaleji a pomaleji, byla úplná tma, uprostřed lesa někdo prošel kolem nás a vešel do domu. Najednou bylo hrobové ticho, nemohli jsme se ani hnout, aby nás ten člověk, nebo co to bylo, neuslyšel...
Čekali a modlili jsme se, abychom to přežili. To, co bylo dál, by nikdo neuvěřil. V tom domě už bylo asi víc lidí, protože po chvíli z domu vyšel nějaký člověk a lehnul si před dům. Vím, že to zní divně, ale když jste dlouho ve tmě, tak po chvíli začnete rozeznávat různé objekty a postavy. Prostě asi 15metrů od nás někdo vyšel a lehnul si před dům, do listí a ležel. Nevěděli jsme, co dělat, potřeboval jsem se pohnout, protože už mě brněly nohy a to byla osudová chyba!
Jak jsem se pohnul, praskla pode mnou větev a ten člověk vstal, díval se našim směrem a najednou se rozběhl k nám. Ihned jsme se rozběhli a běželi prostě pryč. Ani jsme nevěděli, kam bežíme, ten člověk nás doháněl, ale já běžel jako nikdy.
Když jsme utíkali, najednou jsme se začali rozdělovat. Byl to panický strach, na nic jsem nemyslel, „prostě jen utíkej!“, říkal jsem si. Po chvíli jsme se rozdělili. Já pořád běžel a pak se zastavil a čekal, jestli se objeví můj kamarád, ale nic. Rozhodl jsem se, že asi už šel domů a tak jsem šel taky, nebo spíš utíkal. Když jsem přišel před náš barák, kde jsme bydleli, tak jsem zjistil, že ještě není doma a dost mě to vyděsilo.

---