Dilema?

Již bylo dosti psaní!
chci od sebe vydět činy, chci vydět jednání,
pevně držet se všech zásad,
nějak ke konverzaci tě vyzvat.

Nechápu, že když dokáži takto psáti,
proč zmůžu se jen na kývnutí,
snad tentokrát najdu slova i při mluvení,
pokud to tedy není osudné znamení.

Sáhnout na anděla,
nebo k ní jen promluvit,
prý to je svatokrádež,
a krádež je zločin, a to se prý nedělá.

A až promluvím, bude pozdě,
ikdyž se říká; lepší pozdě, než nikdy.
Tolik šancí již přišlo v niveč,
já všiml sem si jich vždy pozdě.

Sic sem málem párkrát dostal infarkt,
náhle nečekaně se zjevíš,
bohužel je ale fakt,
že stejně tak rychle vždy zmizíš.

I kdybych měl jít na kraj světa,
udělam vše, jen aby byla vyřčena ta jistá věta,
věta tázací, téměř nevyslovitelná,
aby osvobodila neklidného ducha.