Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRozhovor
12. 05. 2006
0
0
545
Autor
Květoděj Šmatlák
II. část trilogie "Démon Alkohol"
Část II. Rozhovor
„Nejdřív smysl života, až potom spasit svět…“ Opakoval sám sobě do zemdlení. Chvílemi to vypadalo, že se sám se sebou dokonce hádá – několikrát měl dokonce nutkání udeřit se a potrestat tak méně dokonalou část své osobnosti – párkrát se dokonce neudržel a praštil se pod levé oko. „Říkám ti, nejdřív smysl života, rozumíš?!“ Křičel a bil se do tváře.
Najednou vstal a zvolal: „Už to mám, přišel jsem na to…“ Zas se posadil. „Ty hlupáku, ty blázne! Opravdu sis myslel, že jsi na to přišel? Ty opravdu myslíš, že jsi lepší než já?!“ Řval na sebe. „Taková hloupost! Dokaž to! Chci důkaz, jediný důkaz, tak dělej!“ Křičel tak nepříčetně, že chvílemi nebylo slyšet hrom, který se ozýval z blýskající se oblohy. „Já…já se ti nemusím z ničeho zodpovídat, když říkám, že jsem na to přišel, znamená to…“ „Prosím tě mlč, buď už zticha nebo se neudržím!“ „Jenže ty,“ pokračoval „ty jsi hnusný ješitný dobytek dporný namyšlený měch! Proč ten svět nespasíš hned, co?“ Jeho hlas se třásl – napětím i strachem z dalšího útoku. „Jsi tupý a líný! – to by se ti líbilo! Spasit svět bez práce, kdo to kdy slyšel? Když budu chtít, udělám to hned, ale já na to kašlu. A víš proč ty, ty.. jeden?!“
Najednou jeho hlas ztichl, uklidnil se a zvážněl. „Víš proč to neudělám?“ Zeptal se již zcela beze vzteku „Protože nic se nemá uspěchat, víš? Když chceš do cíle, musíš taky projít celou trať, chápeš, co tím myslím, ne?“ „Myslím, že ti rozumím,“ začal klidně „chceš tedy nejdřív najít smysl života a až potom spasit svět, že jo?“ Zeptal se ho nevinně, jak to dokázal jen on, ale v jeho hlase byl náznak ironie – sotva postřehnutelný obyčejným lidským uchem, ne tak jím.. „Přesně tak, pochopil jsi to, věděl jsem, že nejsi hloupý, promiň, že jsem tě bil a už se, prosím tě, nezlob…“ Zašeptal a pohladil se po tváři.
„Nezlobím se, ale…mohl bych mít ještě jednu, poslední, otázku? Jen jednu. Slibuju.“ „Ale samozřejmě, jen se ptej.“ Odpověděl téměř láskyplně. „Jen se ptej.“ „Dobře… proč se, ty levorukej zkurvysyne, nevysereš na nějakej – jak jsi to říkal – smysl života a nezachráníš ty podělaný lidi rovnou, co?!“ Odtáhl se v očekávání dalšího útoku a bázlivě schoval ruce do dlaní.
Nic se nedělo. Otevřel oči a podíval se na sebe. „Tak proč?“ Špitl. „Ty už si nepamatuješ? Ty už jsi zapomněl?“ „Na co, na co jsem zapomněl?“ Opakoval a netušil, kam tím míří. „Vždycky jsme pracovali popořádku, hezky nám to šlo tehdy od ruky… Tedy, já jsem pracoval – pěkně systematicky. Ty ses jen flákal“ „Já že se jen flákal? Samozřejmě, že jsem se jen flákal, nedal jsi mi prostor něco – cokoliv vytvořit, ani minutu. Myslíš, že jsem neměl nápady? Tu verbež bych dokázal stvořit mnohem líp než ty… Ale mohl jsem? Ne! Nepustil jsi mě k tomu… Seš sobeckej parchant. Chtěl sis vyžrat všechnu slávu a takhle to dopadlo. Jen se na ně podívej! Nechal sis celej tejden jen pro sebe…Co sem měl asi dělat, když v neděli už bylo všechno hotový. Co? Hovno! Tak jsem spal – a spal sem potom už furt, protože vždycky, když jsem se, třeba jen na chvilenku, probudil, musel jsem plakat – plakat na tím nevděkem, kterýho jsme se dočkali a plakat i nad tou šancí udělat to líp, kterou jsi mi nedal..
Všechno jsi udělal sám a dokonale to pokazil, včetně těch sobeckejch lidí. Jo, je to pravda, co se o nich říká, sou tvým obrazem. Sobecký, agresivní vši, co si myslej, že sežrali všechnu moudrost světa, ale kdeže! Je to jen banda zbytečnejch, nenasytnejch prasat, přesně jako ty!“
„Tak dost! Teď si mě fakt nasral, tvoje hysterický výlevy sem toleroval – přece jenom tady jsem hlavně od toho, abych odpouštěl (Ach! Jak jenom měl o sobě pokroucené mínění – že je tu hlavně od toho, aby odpouštěl?), ale čeho je moc.. „Odpouštěl? A co tresty?“ chtělo se mu říct, ale mlčel, jako vždy, když mohl do něčeho zasáhnout, něco změnit (Ze strachu? Z pohodlnosti? Nebo proto, že kdo nic nedělá, nic nezkazí? – tak či onak, později toho litoval..) „Jestli chceš, vypadni! Táhni a dej mi navždycky pokoj. Táhni!“ „Udělal bych to už dávno, ale nemoh sem, nedovolil jsi mi to…“ (Opravdu, držel se ho jako klíště – nikdy ho nechtěl nikam pustit samotného, vykrmoval si ho jako svini ve zlatém chlívku, svini čekající na porážku a nemající ponětí, kdy přijde.. a zda vůbec). „Teď máš jedinečnou možnost. Jdi! Jdi, prosím tě… Tak dělej!“ „Dobře, jdu…“
Blesk, hrom, obrovská záře – a zase blesk, hrom, tma… A najednou – Stáli tam vedle sebe. Dvě postavy. Chvíli se na sebe dívali a pak se začali smát. „Už zase,“ řekli téměř současně „zase jsme se kvůli nim pohádali, že se na ty vocasy nevyserem.“ „Jasně, kašleme na ně, co tentokrát? Mor? Povodně? Sucha… Neštovice?“ „Víš co? Nic… Ať si pomůžou sami, když jsou tak chytrý, ne?“ „Kamarádi?“ „Jasně!“
Dopil jsem a vyšel ven. Bylo mi už téměř blivno a doufal jsem, že mrazivý vduch mi udělá dobře. Na baru po mně zůstala bankovka.
Upadl jsem do mdlob – vždy, když jsem opustil hřejivou společnost lihu jsem byl smutný jako matka, které zemře jediný, nade vše milovaný, syn – a mé tělo užívalo mdlob coby obraného mechanismu, majícího mne chránit před.. čím?
Vzpomínky nemám, vím jen – je to však pouze pocit, nejasný mlhavý pocit, že mne někdo zvedá, kamsi odnáší, líbá a hladí po celém těle. Jsem nahý a omýván čímsi příjemně teplým a slizkým.
Pocity po chvíli mizí a já, ocitající se ve stavu mezi bděním, snem a smrtí..
Probouzím se v malé místnosti – krásně vonící hořícím dřevem a lihem..