Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDémon Alkohol
12. 05. 2006
0
0
669
Autor
Květoděj Šmatlák
III. část trilogie "Démon Alkohol"
Část III. Démon Alkohol
„Můžu si zapálit?“ zeptal sem se, abych prolomil takový to divný dusno, co je v pokoji, mezi dvouma lidma, co se neznaj a nemají si co říct. „U mě doma se nekouří, nemám rád ten smrad potom, takovej ten žlutej smrad na záclonách.“ „Debil, je to debil,“ myslel jsem si. „To, že si chce nějakej blbeček u mě v pokoji zakouřit pro mě vůbec není významná událost!“ začal na mě najednou křičet. „Tak jo, já teda pudu, jo?“ řek sem a zvedal se ze země. „Kam bys chodil,“ změnil se mu vobličej do docela přívětivýho úsměvu „vždyť tam prší, ne? Vyser se na to, dobře?“ Vytáhnul flašku čehosi a nabídl mi. Bylo do docela dobrý, teda jestli skoro samej líh může mít ňákou chuť. „To je z mejch vořechů,“ povídá a mě bylo teplo. „Vořechů? Kde máš vořechy?“ ptám se. „Za domem na zahradě, když se podíváš tady z okna...“ Nechtěl sem se k němu otáčet zádama. Přišlo mi to takový moc, však víte, měl sem z toho prostě takovej blbej pocit.
Díval sem ze z vokna a viděl sem sad ořechovejch stromů, samý ořešáky obrostlý ořechama, a pod nima ořechy… a všude. Tam, při tom výhledu z okna, přestala fungovat Skutečnost, realita se stírala vědomím neznámého. Díval sem se na nekonečný lány a plantáže ořešáků, táhnoucích se písčitou zemí až někam k moři. Byl to fakt úžasnej pohled, to vám povim. „Jenom se na ně podívej! To sou moje děti.“ Smál se, dlouze a upřímně. Pak se rozplynul.
Ocitli jsme se v sadu. Procházeli jsme podél moře, písek byl jemný jako prach a příjemně hřál. Byl příliv, ale my byli dost daleko a jen občasná vlnka nám omyla nohy a zavířila drobnými zrnky písku mezi prsty. Taková vlnka už však neměla tu ohromnou, často ničivou, původní sílu, kterou jí vtiskl do vínku oceán, když ještě plula uprostřed jeho vod. Taková osamocená vlnka, taková, co se dostala až k našim nohám, a to nikdy výše než po kotníky, taková se, s jemným, uchu lahodícím břinknutím rozletěla v tisíce drobných jehliček, které, jak háďátka, mrskající se v ošatce, obkroužily naše nohy a pomalým plazivým pohybem se vracely zpátky.
„Víš nad čím přemýšlím? Často přemýšlím..“ zeptal se mě můj průvodce. Omámen tou zvláštní, hořkou a přece sladkou, vůní ořechů odpověděl jsem, jak nejrozumněji umím. „Myslím, že přemýšlíš nad smyslem života, nač jiného bys také mohl vzpomínat v těchto překrásných, i když tajemných místech.“ „Ale kdeže,“ zaznělo mi v odpověď, „jsi úplně vedle, ale to sem si měl myslet, že někdo jako ty..“ „O čem tedy přemýšlíš? Sděl mi to prosím, budeš-li chtít, ač nevím, zda se tak dovím po zásluze, když jsem neuhádl.“
Opojná vůně, spolu se zářícím Sluncem, pronikala stále hlouběji do mé mysli, a odtud, snažíc se najít zkratek v podobě nebezpečně úzkých zákrut klikatících se v hloubi, odtud drala se do mého srdce. Byl jsem překvapen, náhlou, jako i prazvláštní, rétorikou svých slov. „Zasloužíš, nezasloužíš,“ řekl. „Líbíš se mi, člověče. Chlape!“ „Také se mi líbíš, tvé uhlové oči, havraní vlasy..ale dost! Prozraď mi, čím zaobírá se myšlení tvé.“
„Mluvíš jako imbecil.“ Jen nepatrně zvýšil hlas, ale jeho tíha byla dostatečna tomu, že dokázala mne omráčit.
Když jsem se probral, ležel jsem pod vzrostlým ořešákem. Tento však přišel mi mohutnější než všechny stromy ostatní, také ořechů na něm rostlo více a listí bylo tak zelené, že napadlo mě dokonce, abych vzpomínal, zda jsem podobné listoví už někdy viděl. Jedna zvláštnost, o kterou s vámi chci se podělit, na mém ležení byla. Ležel jsem nahý. Naprosto nahý. Pamatoval jsem, že mrákoty zmohly mě určitě oděného, v slušivý zánovní šat. A On, sklánějící se nade mnou, omýval mé tělo mořskou řasou, obzvláště neposednou vlnkou na břeh vyplavenou.
„Nic se tím netrap, že mluvíš jako imbecil. Všichni tak mluví, když jsou tu poprvé.
(Na slovo poprvé kladl důraz, důraz, jež mne zprvu vyděsil, ale vzápětí uklidnil – a nemohl jsem si také nevšimnout, že podivná archaická řeč, kterou mi tak beze hněvu vytýkal, že ona je i jemu blízká – proč tedy upozornil mne na ní? – aby upozornil na svou? – a jestliže, proč chtěl na ní upozornit? Chtěl se snad chvástat, že jeho řeč je řečí vzdělanců? – a bylo-li tomu tak, nemohl jsem si jeho slova vyložit jako poklonu spíše než výtku, jak chápal jsem ji zprva? – Ach Bože! Vždyť já jsem nevěděl zhola nic a znovu klíčil mi v duši strach z posvátného poprvé – navštívím snad ještě někdy toto místo? – a kde to vlastně, do prdele!, jsem? – napadlo mne až nyní a já vyděsil se opět, tentokrát nad tím, že nezajímal jsem se doposud vůbec, kde jsem – a ta přirozenost s jakou jsem přijímal veškeré dění mne opět vyděsila, tentokráte natolik, že jsem opět padl do mdlob – v té krátké chvilce pádu se v mé mysli zjevila myšlenka, jež mne rozesmála natolik, že po celý čas nevědomí jsem se řehtal jako smyslů zbavený).
Já už jsem na to uvykl, myslím, že snaží se tím, a třeba o tom ani sami nevědí, zachránit – od Čeho netuší.“ „Proč jsem nahý?“ Promluvil jsem těžce a děkoval svým rtům, že znovu pohnout se dokázaly k otázce. „Chtěl jsi vědět, nad čím přemýšlím, pokud se nemýlím? – a já se nemýlím.“ „Proč jsem nahý by mne teď zajímalo více než tvé, zajisté o hovnech jen, a jako hovno hloupé, úvahy.“ Odvětil jsem již v plné síle, velkou důvěru kladoucí při tom ve své dvě schopnosti. Síla a Moudrost, tak jsem je nazval. „Protože jsi omdlel, proto jsem tě svlékl, a proto jsi nyní omýván mořskou řasou, která, jak prozradil jsem ti již, ač vůbec nemusel jsem, má ozdravující moc. Odpověď jsi vlastně už znal, a přesto ptal ses hloupě znova, kázajíc při tom o mých hovnech. Za to měl by tě stihnout spravedlivý trest, ale ne ještě teď.“
Ustaraně se zadíval na hladinu rozbouřeného moře, jako by čekal odpověď, kdy se tak stane. Nedostalo se mu jí, alespoň já neslyšel, že by se v ovzduší – které se náhle stalo přesladce konejšivým – nesl jakýkoliv hlas, byť jen pouhopouhý šepot, třeba i velmi vzdálený – a že sluch patří mezi mnou dobře vycvičené smysly, bylo by podivné, kdybych se přeslechl. Chvilku mu ještě starost čelo vraštila, pak postřehl jsem – a velice mne to rozradostnilo – na tváři jeho úsměv. Teď už jsem se nebál, že mě ztrestá, když vypadal tak vlídně.
Po dlouhé vládě ticha, delší než jsem chtěl, ba co víc, měl síly snášet, promluvil. Konečně! „Teď mlč! Poslechni, nač ses prvně ptal, a nepřerušuj mne – už kvůli tobě samému. Prosím!
(Prosba z jeho úst zazněla tak nečekaná, že nemohl jsem se ubránit podezření, že je vlastně spíš výhružkou a – již po několikáté v tomto světě – se z radosti stal znovu strach, tentokrát jsem strachu svému uvěřil natolik, že do posledních chvil, které mi bylo dovoleno strávit v jeho přítomnosti, jsem se ho již nezbavil a odcházel jsem smutný, že nemohl jsem si vše vychutnat plnými doušky – jak jsem si jistě zasloužil (ač původně jsem si myslel opak a on mně také neustále přesvědčoval, že si nezasloužím nic, jelikož jsem méně než hovno z krysy – odchazel jsem proto také poněkud uražen..)
Myslet si, že mě přemůžeš silou, je stejně bláhové, jako se chtít dotknout pekelného ohně a nespálit se – tak jen zkus to! Vidím, že nedůvěřivě se tváříš.“ Přede mnou, přímo v písku, z ničeho objevil se plamen. Plamen, jehož žár musel být snad ještě větším, než náleží Slunci.
Vysmíval se mi proto. Já, lidská svině, jak mě nazýval, že zápasit s ním chci, když každý boj pro mne byl, jak tvrdil, předem prohraný – a ještě, jak správně připomenul, jsem nahý. Začervenal jsem se proto tolik, že rak proti mně by byl bledý – jak uvařený. Vždyť ani dlaně sevřít v pěsti neumím a držet v nich meč? Neunesl bych jej.
Mé tělo je totiž, téměř jak Smrt, bílé, prosté jen náznaku ochlupení, co bývá znamením mužů, hrudní koš, propadlý a chrastící, změnil se v nádobu na odpadky – plíce. A ty svaly! Svaly mám povislé úplně všude až hanba.
„Dobrá, poznal jsem, že Silou tě tedy nezmohu, ale mám ještě druhou, mocnější, zbraň, a sice Moudrost.“ Odvětil jsem sebevědomě, jen co ukryl jsem se před ohněm. Za stěnu, připravenou zde jen pro ten účel, abych se za ní schoval. Jen co jsem našel za ní skrýš, stěna zmizela a spolu s ní zmizel i oheň, tolik nebezpečný mému životu. „Moudrostí bys mě chtěl porazit?“ zasmál se hrozivě, že ořechy na stromech, co jen jich bylo vidět ve všech stranách, sesypaly se do jednoho a samy se rozlouskly a naskákaly mu do úst. Rázem byl opět přívětivý, jen moc jsem mu, přes prasečí mlaskání jeho, nerozuměl. Však byly to všechno stejně jen urážky střídající výsměch, prázdná slova a, věru ohyzdné, chrochtání.
Pak mluvil ještě chvilku ke mně, ale já nevnímal jsem již jeho slov, mou mysl ovládla myšlenka jediná..
Jak já, se svým chatrným tělem a, jak řekl o mě, mdlým rozumem, jak mohu překonat jeho, co přede mnou tu stojí, jeho, jemuž my – lidské svině – jsme dali jméno Démon alkohol. Jak bojovat mám proti někomu, kdo vše dobré a statečné ve mně už dávno zahubil. Proti někomu, kdo tyčí se do výšky tak, že já, malý a scvrklý holohlavý muž, připodobnit to nemohu jinak než k myši a obru.
Věděl jsem, že jsem prohrál, věděl jsem i to, že již nemá cenu mu bránit, aby mi zasadil poslední – vysvobozující, protože smrtící, ránu. Jen na chvilku přišlo mi na mysl, teď už dosti zkroušenou, že rezignoval jsem možná předčasně. Že měl jsem se snad pokusit přemoci ho jinak, ale jak to učiniti jsem nevěděl. Pak pohled do jeho, uhlově černých a odporných, očí mi strachu opět dodal takového, že smířil jsem se s osudem přenešťastným raději, bych nemusel trpět další jeho slova, která uvnitř mého těla ukrutně mě žrala, že bolestí otupen jsem byl již víc než z polovic.
Obrovský jeho kyj, z tvrdého dřeva ušlechtilého ořešáku, hrozivě na mě shlížel z výšky, co obývají hvězdy. Věděl jsem, že už nikdy se nedozvím odpověď na otázku, kterou mi, v bláhové naději, že uhodnout bych mohl, položil.
Poslední chvíle svého života jsem zasvětil otázce jiné. „Na co myslel? Na co myslel Démon jen vteřinu před tím, než mi hrot jeho kyje rozdrtil lebku, ze které se vykutálela malá kostička z ořešákového dřeva.
Odpovědi jsem již nikdy nedohledal...