Letmý okamžik pocitů

Láskyplná sladká pusa přistane na její tváři, samovolně jí to vykouzlí z buclatých tvářiček dolíky pod oddaným úsměvem. Je šťastná, moc, celých sedm měsíců prožívá sen, nádherný dlouhý sen a chce ho snít navždy, nikdy se neprobudit. Štípne ho do ruky : „né je to tak, já vím, jsi můj …….“ Jejich společný úsměv stvrdí vše.

Čas plyne ……. Před osmi měsíci leželi na mokré trávě ještě ve studené jarní noci, navzájem se hřáli, teplo dodávalo naději, studené kapky deště se proměnily v páru při dopadu na roztouženou pokožku. A teď přečkávají zimu, zdolávají nejkrutější období, spolu jsou silnými jedinci, kteří přežívají………… LÁSKA

Žádná blouznící duše vznášející se kudy jde, ale nohama na zemi, bez růžových brýlí, ruku v ruce vyzbrojeni obrovskou láskou, každý z nich ví, že tak je to dobře, ale nikdy nechce říct ty slova , v jejichž platnost nevěří. Slova jako pravá, životní láska …..Stačí jim pocit, který sdílí spolu aniž by si museli o jeho existenci cokoliv říkat.

A i tahle opravdovost strašně straší, nemyslet na ni, díky nechápavosti jak to může být dokonalý, se sem vloudí myšlenka čím si to člověk zasloužil ???? A co za to ? Co si Bože na oplátku vezmeš, vezmeš si něco ? A když ne, jak to že můžu mít všechno. Štěstí z nejnádhernějších měsíců mého života, vše co chci. Z toho všeho krásného se člověk vždycky snaží hledat nějakou nedokonalost, a nedá pokoj dokud ji nenajde a když ji najde je na dně z toho že vůbec přece jen existuje ………

Dívá se na ni a ona vidí ten jinej pohled, ty oči na jejichž konci jsou uzavřené dveře, nemůže se dostat dovnitř, je jen povrchem. Co když je to jen hloupá myšlenka? Ale ona ví , že to tak je. Není to přelud, cítí to už týden a ví že takhle se dřív nedíval. On je jiný. Něco se stalo. Je to jen v tom okamžiku zlomu, rána, propast zničehonic, žádná pozvolná cesta k vyprchávání něčeho sladkého…………

Chvíli zvládá ten pohled chladu s pokusem o úsměv, bez odezvy. Ale je strašně slabá, je moc zranitelná. Jak moc by si teď v tuhle chvíli přála být ze železa, jen na chvíli přemýšlet bez ohledu na cit…..

Otírá jí jemnými prsty slzy z tváře, proudem se valí obrysy kolem rtů, po bradě a skápnou, žádný záchvěv v obličeji, duše za ni pláče a křičí. Přitiskne své rty k jejím, cítí horkost, má strach, propadá se do hlubin nevědění. V hlavě má spoustu otázek, ví že tam jsou, ale neví na co se ptát. Dívá se na něho jako na zrcadlo, dívá se jak pláče, odplavují se ty zamčené oči, slzy si probouraly cestu. Miluje ho nejvíc ze všeho, tak jak zvládne človíček svým srdcem milovat. Každý miluje jinak,a ona ví, že překračuje pomyslnou hranici za níž je nekonečno lásky……

Vše je krásné. Zima přešla, bylo v ní cosi malého nepěkného jako bouřka, neměla důvod vzniknout, ale to už tak s bouřemi bývá, přehnala se pryč a možná udeří někde jinde. Snad jen bude mít ten ohrožený strom silně zakotvené kořeny a nic ho neskolí a nezlomí.