Hlava geparda

Blížil se večer a v Soběšickém lese se začalo stmívat. Ba i zvířátka už se neodvážila vylést ze svých úkrytů, neboť tu straší nepřekonatelným způsobem. Toho si byla dobře vědoma i Zuzka, která se právě vracela tímto lesem z hospody. Kolem ní se začala rozrůstat černočerná tma. Oči se jí rozšířily. Ze křoví slyšela podivné hlasy: Zuzzy buzzy.......

Nevšímala si toho. Strach ji úplně otupil lidské smysly, takže Zuzka musela okamžitě probudit své pudy geparda a kolouška. Dařilo se jí to perfektně. V rámci strachu však začala křečkovat, a to byla chyba. Přitom, když mi to nedávno vyprávěla, vůbec jsem jí nevěřil.

"Asi jsem se ztratila. Pomóóóc." Řekla Zuzka polohlasem. Zrovna jí však došla esemeska od Páji: Asi se stavím na kole do Soběšic.

Zuzka okamžitě odepsala: To klidně můžeš, ale já nejsem celej den doma. Tak ahóóój.....

Okamžitě mi došlo, že se Zuzka ztratila v lese, a tak jsem se jí vydal hledat. Musel jsem ji najít dřív , než bude pozdě, než se navždy promění v kolouška s gepardí hlavou. Hrůzná i když roztomilá představa. Konec konců jsem jí nenašel a místo toho jsem se sám ztratil jak v nějaké přiblblé bajce, kterou napsal nějaký kokot. Nemohl jsem uvěřit, že jsem takový fóňa a ztratím se ještě na Mokré Hoře. V Drážďanech to bylo mnohem složitější.

Zuzka se mezitím ožralá belhala domů. Když vystřízlivěla, spatřila největší hrůzu svého života. Honza Laichman se řítil proti ní a chtěl jí obejmout. Zuzka začala ječet a dala se na útěk. Honza jí byl však neustále v patách. Po chvíli si však všimla, že za ní nikdo není. Kdesi v dáli spatřila Dalibora, jak rozjímá nad kouskem mrtvého brouka.

Pryč odsud. Pryč z onoho začarovaného a všemi mastmi mazaného lesa nadpřirozených sil, ve kterém se zajisté potlouká banda saských loupežníků.