Šeptání

Šeptání

Kde jsou ty staré domy, kde jsou stromy,

a život, kam ten se poděl?

Tápu chodbou, v temné šedi brodím se,

stín mluvil ke mně, děl…Bojím se.

Samota – nic pro mě neznamená,

– když stín poznamená mou tvář inkoustem,

vchrstne do obličeje plný kalamář – a hned je všude tma,

– i ta slepá šeď zdá se teď božím světlem,

a zázrakem v černém moři, v utrpení, odkud cesty není.

S náznakem že i ta tma je sama,

s v srdci novou nadějí následuji jejích šlépějí,

do nového světa, do sucého léta,

horkého léta, bez Gorkého, bez Poea.

Dál mě žene zas nová touha.

Ale co to? – Léto je opět šedí, nic než šeď,

kamenná zeď brání mi teď v rozhledu.

Hleď kupředu!

Nemám zdání kam? Kde je mé dopředu?