Divadlo

- Divadlo -

Procházel jsem se tuhle v ranních hodinách podzimním lesem, vlhkem a žlutavým listím,

když přede mnou vyvstal podivuhodný výjev, zde nečekaný: na palouku zčásti ještě zeleném

a s babím létem, na pařezu dřepěl, rukama podepřenou hlavu, dědek v omšelém, jakoby smutečním obleku. Nepěstěný prošedlý plnovous, zacuchané vlasy, tvář špinavou od dlouhého čekání tady v lese – nevím na co. Jdu blíž, zjišťuji, kam upřeně hledí. Před dědkem je postaven vysoký černý klobouk, dříve snad nošen s pýchou některým mladým zbohatlíkem po honosných pařížských promenádách, zdá se, že nyní čeká na almužnu. Táži se podivného pána, zda je v pořádku

a nepotřebuje-li pomoc, ale nedostávám pražádnou odpověď. Proto plácám ho do zad – možná nemůže dýchat? Náhle se osoba zvedá ze své strnulé polohy a svolává k dřevěnému pódiu, pro divadlo jistě postavenému, mezi stromy, kterého jsem si předtím vůbec nevšiml: „Pojďte

a poslyšte příběh kyprý humorem, ne však slabý na ději. Neostýchejte se přistoupit blíže

a zhlédnout tuto nezapomenutelnou podívanou!“ – Opakuje zcela monotónně jím jistě natisíckrát omílaný text s naprosto studenou tváří, a přesto zdá se, jako by si slova teprve teď urovnával v mysli do plynulého znění. „Zaplaťte pouhé tři sou – za tak velkolepé divadlo, uznejte sami, jistě malý obnos z vašich plných kapes a peněženek. Jestli nespokojeni budete s výkony skvělých herců nebo se vám snad hra bude zdát nedobrá, vrátíme bez otálení vstupné.“ – A natahuje ruku s tím starým vysokým kloboukem.

Umlkne a já se rozhlédnu kolem a sleduji postavy mezi stromy, mlhavé, blížící se, bez jediného hlesu, v úplné tichosti. Přistupují a vhazují dědkovi peníze do klobouku pokračujíce dál k pódiu, kde se vlní a prohýbá červená, orosená sametová opona – nejspíš už připravují kulisy pro nastávající hru.

Musím uznat, že kousek to byl vydařený, s lehkým vtipem, místem kritický i satirický,

byť dost rychle odbytý (ani jsem nestihl podrobně si prohlédnout tváře herců). Divadlo končí, opona se zatahuje s roztomilým vrzáním unavené koloběžky s děckem v sedle a já očima kloužu po spokojených, dokonce i usmívajících se tvářích dříve tak strnulého obecenstva, nyní živě hovořícího, chválícího hru po všech stránkách. Svolavač s kloboukem v rukou rozradostněn pozoruje lidi kolem, ti se však již obracejí, bez potlesku, ke zpáteční cestě mezi stromy, úsměv opadá, opět uzavírají své obličeje do ledové strnulosti, vrací se okolo dědka s kloboukem a každý vzav si své tři sou, strčiv si je zpět do kapsy, kde mince cinkají o další, mizí v šedém oparu ospalého lesa tak, jak přišel.

Dědek, zcela překvapen tímto skutkem, usedá na pařez, pokládá prázdný klobouk na zem  a podepírá si hlavu rukama, hledě zas jako zrána, když jsem ho tu potkal, do černé tmy uvnitř klobouku.