Je chante pour l’édicule

-  Je chante pour l’édicule  -

Kdysi býval jsem průzkumníkem cizích krajů – těch exotických zemí na jihu (kde je všechno osvíceno sluncem, sluncem, co oslňuje, mate mne, když rádo tvoří před zrakem fatamorganu), tváře se stále jako horlivý cestovatel, denně čelil jsem nebezpečí a neznámu své planety. Ohmatal jsem rukama vše, abych utvrdil smysly, že okolí je tím reálnem, které vyvrací sbor názorů v mysli, zpívající, tvořící sny. Osahal jsem skutečnost, přesně tak, jak mne mí  rodičové učili, ale hudbu jsem k své radosti neutišil.

Při jedné z četných výprav za teplem poznání podařilo se mi objevit nový svět, jímž jsem doposud uchvácen a píseň stále zní: kde není stálých obyvatel, kde jedině mohu ponořit svou hlavu do víru slov vtištěných na stránky knih, kde vůně jak z laciných parfémů, co upíjí mne do závratí, sálá ze všech koutů. Ten den, kdy jsem usedl blíž dospělosti, já malý cestovatel, stal se mi vzpomínkou vrytou hluboko do paměti – mým vítězstvím nad výškou.