Heroin

Ve třídě zrovna probíhala hodina matematiky a mezi mořem znuděných obličejů zářil jen jeden. Přímo hořel touhou po poznání stejně jako dívka, jíž věčně zdvihnutá ruka i chtivý obličej patřili. Mirka byla pilnou studentkou čtvrtého ročníku gymnázia. Tak pilnou, že si brzy znepřátelila všechny spolužáky, kteří její věčně komíhající se ruku už nemohli vystát. „Má už někdo vypočítaný první příklad?“ Zeptal se přísně vypadající profesor. Mirka okamžitě vystřelila ruku nahoru. „Šprtka jedna…“ Utrousil suše, ale dostatečně hlasitě chlapec v zadní lavici. V ten moment Mirčina ruka sklesle sjela zpět k tělu. „Pane profesore, mohla bych jít na toaletu?“ Hlesla tiše. „Běžte, slečno, ale vraťte se rychle, budu diktovat typy příkladů, se kterými byste se mohli setkat u maturity.“

„To se nemusíte bát, to ona si Mirka ujít nenechá, to by byla její smrt.“ Utrousil posměšně ten samý chlapec.

„Vám by Krausi taky neuškodilo, kdybyste si vzal z Mirky příklad!“ Řekl přísně učitel.

„To bych radši spláchl všechno zelí do mísy!“ Setřel profesora chlapec. Sotva to však dořekl, za Mirkou se hlasitě zabouchly dveře. Běžela chodbou a přes slzy málem neviděla na cestu. Vtrhla na záchodky a dala se do srdceryvného pláče.

„Proč já?…“ Vzlykala. „Proč se pořád trefuje do mě?! Vždyť on takový není! On takový nemůže být!“ Sotva však uslyšela vrznutí dveří, osušila si obličej a šla zpátky do třídy. První na koho se podívala, byl Kraus. Zrovna říkal:,,Hej to bude hustý mejdlo! Se zase sjedem ty vole!“  Potom se otočil na Mirku:,,A co ty Miri? Ty s náma nepůjdeš?“

„Ne, promiň, já mám zrovna něco do školy, možná jindy.“

„Ale na školu se vybodni! Pojď s náma! Jednou tě to nezabije!“

„Ne, vážně díky, ale nepůjdu…“

„Tvá smůla, ale kdyby sis to snad rozmyslela, tak zítra v osm v Key Westu!“

Mirka stála ve svém pokoji před zrcadlem a vybírala to nejlepší oblečení, jaké jen doma měla! Zaručeně se mu musí líbit! Konečně si jí musí všimnout jako ženy a ne jako šprtky. Po dvou hodinách neustálého převlékání byla konečně spokojená a připravená vyrazit.

Před Key Westem bylo rušno. Zprvu se orientovala jen těžko, ale přece jen ho našla. Seděl u malého stolku s několika jeho dalšími kamarády a lajnovali si jakýsi bílý prášek. Hned co si jí všiml, shrnul zase všechen prášek do obálky.

„No nazdar! Tak ty jsi vážně dorazila! No to je poser! Pojď si trsnout!“

„Jé, to ne! To já bych se prvně nejradši něčeho napila.“

„Perfekt! Tak pojď se mnou na bar, něco si dáme a pak to roztočíme!“

Došli k baru a on si objednal dvojitou vodku.

„A ty si dáš co?“ Zeptal se.

„Já? Já spíš nějaký nealko.“

„Na nealko se vybodni! V tom se tady nejede! Hoď mi sem pro slečnu něco ostřejšího Ondro!“

„Já si ještě skočím na záchod, jo?“

„Jasný!“ Nepřítomně odvětil.

„Ondro! Dělej ty vole, než se vrátí! Šoupnu jí tam do toho nějaký éčko. To bude prdel!“

…,,No, konečně! Bez problému?“

„Jo, jasně“

„Tak to do sebe naklop a půjdem!“

Mirka jedním lokem vypila whisky a otřásla se hnusem. Jak to jen může pít? Pomyslela si, ale než se stačila vzpamatovat, už cítila, jak ji za ruku táhne na parket.

Písnička střídala písničku, panák střídal panáka a Mirce se tu pomalu začalo líbit. Na každou písničku tancovala s ním. On tancoval s ní! Připadalo jí to jako sen.

„Ty! Denny! Hoď tam něco pomalýho!“

Začala hrát její oblíbená You od Evanescence. Měla tak krásný text a melodii a ona na ni tancovala – s ním. Fantazie! Přivinul ji k sobě a tancovali spolu. Dívali se navzájem do očí, a aniž si to stihla uvědomit, začali se spolu líbat. Dlouze, vášnivě…

„Pojď si sednout, začínám být utahanej.“

„Už?“

„Jak už?! Vždyť tancujeme přes dvě hodiny!“

Posadili se tedy a ona se zasnila. Má za sebou asi ten nejúchvatnější večer svého života. Co za sebou?! Ještě není konec…

Z uvažování ji vytrhl Honzův hlas: „Hele pojď zkusit tohle! To je fakt odvaz!“ Řekl a ukázal na dvě lajny kokainu.

„Co? Ne Honzo! Tohle fakt ne! V tomhle teda nepojedu!“

„No, tak já si teda taky nedám.“ Řekl a zklamaně shrábl prášek do dealeráku.

„Ty, Honzo, pojď už. Mě to tady už nebaví.“

„Už chceš fakt jít? Jsou teprve dvě.“

„Fakt už pojď.“

„No, tak jo, no.“

Zvedli se, on ji chytl za ruku a šli ven. Byl jeden z posledních teplých zářijových večerů. Slunce už bylo dávno někde na druhé straně – v tento moment natolik nepodstatného okolního světa – a měsíc svou září připomínal tajemné světlo, jež svítí vstříc lepším dnům.

Zastavili se na okraji parku a zase se začali líbat a objímat. Hořela touhou, věděla, že jestli je na světě člověka, kterému se má zcela oddat, tak je jím právě on. A jak si umanula, tak se toho večera stalo. Stalo se to, po čem toužila už dlouho. Odevzdala svou nevinnost někomu, koho z celého srdce milovala…

Uplynuly dny, uplynuly týdny a s nimi i dlouhé večery, při nichž spolu tančili, pili a milovali se. Byl to něco, tak úžasného! Otevřel se jí úplně nový svět. Svět, v němž knihy a poučky hrají jen zanedbatelnou roli. Svět, v němž život je to jediné, o co se jedná.

Zase jednou ve škole dlouho po vyučování…

„… Ty vole, teď jsem byl s Nikolou. Chlapče, ti povím, ta jela! To není jak ta moje nána. Ta málem ani neví, jak se k tomu má postavit, tohle byl jinej fičák!“

Ten hlas za dveřmi jí byl nepříjemně povědomý. Ne! To nemohla být pravda! Určitě se přeslechla! To nemohl být on! Opřela se o zeď a začala se uklidňovat. Už se jí to málem podařilo, když v tom se otevřeli dveře a z nich vystoupil Honza s ještě jedním svým kamarádem… Teď už se to nedalo vyloučit, teď už to bylo jasné. Začala ji zaplavovat vlna vzteku, bezmoci a beznaděje. Začala ji zaplavovat chuť utéct někam hodně daleko, ale zároveň touha se tomu zmetkovi postavit a říct mu co všechno slyšela.

„Jejda! Ahoj miláčku! Co ty tady? Čekáš na mě?“ Prohlásil po prvotním překvapení naprosto sebejistě a chtěl jí vtisknout polibek, jeho touhu však bleskově zchladila facka.

„Co děláš?!“ Zařval na ni.

„Ty se ptáš, co dělám?! Ty?! Ty kurevníku! Ty se ptáš, co dělám?!“ Ječela naprosto nepříčetně a seslala na jeho tvář další spršku ran. Teď ovšem sevřel její ruce do těch svých. Ne, však tak vřele a vášnivě jako jindy, tentokrát to byl spíše stisk podobný kleštím. Setkali se pohledem. To už nebyl ten upřímný a otevřený pohled, to byla čirá nenávist. Vlna nenávisti větší, než-li tsunami. Nenávist chladnější než vichřice v těch nejchladnějších severních končinách.

„Co si myslíš, že děláš?“ Řekl jí tiše. Byla by však raděj, kdyby na ni řval. Tolik se jej teď bála… Do očí jí vyhrkly slzy.

„Co si myslíš, že děláš?“ Zopakoval ještě chladněji. Odpovědí mu však byl jen děsivý vzlykot.

„Děvko!“ Zařval a začal ji mlátit. Palčivá bolest na její tváři byla neskutečná, ale pořád ještě stála. Nesměla před ním padnout na zem! I kdyby ji to mělo stát život!

„Tak a teď si tu přede mě klekneš a hezky odprosíš!“ Nic…

„Dělej!“ Znovu neuposlechla a trestem jí byla rána taková, že by donutila padnout na kolena i toho nejsilnějšího muže. Klečela teď v tmavé chodbě s hlavou sklopenou, zakrytou havraními vlasy, pod nimiž se v krásné tváři mísila krev se slzami.

„A teď odpros!“ Řval již naprosto nepříčetně. Ona jen pozvedla svou zuboženou tvář a kamenným pohledem mu dala jasně najevo své rezolutní: „NE!“

To ovšem neměla dělat, poslední co viděla, bylo koleno blížící se k její tváři. Pak se jí zatmělo před očima a cítila, jak jí křuplo v nose, z něhož se jí po obličeji rozlila teplá tekutina… 

Probrala se kdesi v uličce. Bylo chladno a pršelo. Její krásná tvář se máchala v louži a bahně. Pokusila se vstát, ale zamotala se jí hlava, tudíž se raděj posadila. Kalhoty měla na půl svlečené. „Hovado!“ Pomyslela si, její jediná myšlenka se však vztahovala k tomu, jak se dostat do svého podnájmu.

Nebe už začalo nabírat růžový nádech, když za sebou konečně zabouchla dveře od bytu a sesula se na postel.

V okamžiku, kdy se probrala, si uvědomila, co strašného se jí včera přihodilo. Tvář ji pálila a na nos si nemohla ani sáhnout. Rozbrečela se…

Dlouho jen tak ležela a tiše vzlykala, potom – když konečně nabrala trošku síly – odešla do koupelny se trošku upravit. Pohled do zrcadla ji ovšem totálně odrovnal. Její krásné černé vlasy byly ušpiněné od bahna, tvář se zaschlou krví a pokřiveným nosem vypadala též hrozivě. Napustila si horkou vanu a oddala se uklidňujícím účinkům horké kapaliny s několika kapkami vonného oleje. Poté se upravila tak, jak to jen bylo možné, a odešla na ambulanci se zlomeninou nosu.

Když se vrátila, její krásný obličej byl zohyzděn sádrou. Bylo jí děsně! Včerejšek byl hrozný a utápěla se v něm čím dál víc. Musela někomu zavolat, musela se z toho dostat. První člověk, na kterého jí přišla myšlenka, byla Katka. Jedna z Honzových kamarádek. Ona ho znala a jen ona jí mohla poradit co má dělat. Vytočila její číslo…

„Ahoj Kaťuš, mohla by ses za mnou prosím stavit?“

„Jo jasný! Prosím tě, co to máš s hlasem?“

„To nic, to je na delší povídání. Zatím ahoj!“

Zanedlouho se ozval klepot na dveře. Mirka se pro jistotu podívala kukátkem. Bylo to dobré.

„Ahoj!“

„Ježiš! Kde jsi se tak zřídila?!“ Vypálila Katka místo pozdravu.

Mirka jí všechno pověděla.

„To je vůl toto! To je takovej debil!“

„Káťo, hlavně mu prosím nic neříkej. Nechci, aby věděl, že se kvůli tomu trápím, ale to bylo tak strašný!“  Řekla a znovu se rozplakala. Katka ji objala a začala ji utěšovat, když už nic nepomohlo, sáhla do kapsy a vytáhla lahvičku s kalně bílým roztokem a nabrala jej do stříkačky.

„Dej mi ruku, po tomhle se ti uleví.“

„Co to je?“

„Nic, jen herák.“

„Ty, to fakt ne! Jako, že jsem si sem tam šňupla koksu, to ještě šlo, ale herák, to už je trochu moc.“

„Neboj se! Fakt se ti nic nestane a hodí tě to do pohody!“

Po krátkém přemlouvání Mirka nakonec přeci jen svolila a natáhla ruku. Injekce jí nikdy nedělaly problém.

Netrvalo dlouho a látka začala účinkovat. Najednou jí všechny problémy přišly malicherné. Seděla s Katkou a skvěle se bavili u sklenky vína. Nic ji nemohlo rozházet. Honza sem, Honza tam! Stejně se objeví někdo jiný – lepší! Když začala cítit, že účinky látky vyprchávají, tak se s Katkou rozloučila a šla si lehnout. Nechápala, proč se vlastně trápila, vždyť všechny problémy se dají tak rychle vyřešit…

Ráno, když vstala, na ni události posledních dní znovu uhodily v plné síle. Zase jen ležela a tiše plakala do polštáře. Podívala se na hodiny. Musela vstát a jít do školy, vůbec se jí nechtělo, ale přemohla se, hodila přes sebe bundu a šla. Když si však chtěla s kapsy vytáhnout rukavice, nahmatala ještě něco, co do její kapsy vůbec nepatřilo. Nějaký předmět v papíru. Vyndala jej, rozbalila a z něj se vykutálela úplně stejná lahvička, z jaké Katka včera natahovala do stříkačky heroin. Na papírku bylo velkým písmem napsáno:

„Vím jak těžké to pro tebe je, tady máš něco pro všechny případy. Katka“

Zprvu měla nutkání lahvičku zahodit, nechtěla se přece do drog propadnout úplně, ale nakonec se zastavila. „Je to přeci jen pro všechny případy.“ Pomyslela si a strčila si lahvičku zpět do kapsy.

Den ve škole byl hrozný. Seděla s tím parchantem v jedné třídě a musela dělat, jako že ji to vůbec nerozházelo. NE! Nešlo to! Prostě nešlo! Po vyučování se stavila ve školní laboratoři a „vypůjčila“ si od tam pár injekčních stříkaček. Hned jak došla domů, sáhla po lahvičce, ale nějaká vnitřní síla ji zastavila. Ne! Teď ne! Nesmíš to udělat, jinak se do toho propadneš! Ten hlas měl pravdu, raději zastrčila lahvičku zpět do kapsy a celý den se snažila něco dělat. Hlavně aby nemusela myslet na toho hajzla!

Docela dlouho se jí to dařilo, ale se setměním na ni opět padly chmury. Brečela, nadávala, zoufale se smála… Nic! Nakonec se neudržela, natáhla heroin do stříkačky, zaplašila hlodavý hlas svědomí a vrazila jehlu do svalu. Úleva přišla takřka okamžitě.

Tak pokračoval den za dnem, když heroin došel, stačilo prostě přijít za Katkou, která jí za směšnou cenu drogu prodala. Večer co večer si znovu a znovu píchala tu uklidňující látku do žíly a spokojeně usínala. Až do dne, kdy si řekla, že nyní již všechno zvládne sama. Už nešla za Katkou, šla rovnou domů a byla překvapená, jak všechno zvládá i večer to bylo v pohodě.

Ráno se probrala, nebylo jí úplně nejlépe, ale vše přisuzovala nachlazení, které na ni lezlo. Když přišla večer domů, tak ji při pohledu do zrcadla zaujaly její „rozstřelené“ zorničky. „Nic se neděje!“ Uklidňovala se a šla si lehnout. Nemohla spát! Převalovala se, neustále chodila na záchod. Nic! Když nemůže spát, bude se učit. Sotva sedla nad knížku, dopadla na ni neskutečná únava. Brzy se propadla do neklidného spánku. Ten trval však jen krátko. Znovu se probudila a šla si lehnout. Nic! Byly už čtyři hodiny ráno, když konečně usnula…

Ráno se probudila, měla hlavu jako by jí měla okamžitě prasknout, bylo jí zle, chodila zvracet. Všude po svém podnájmu slyšela hlasy. Musela zatáhnout rolety, protože světlo ji neskutečně oslňovalo. Byl to šílený stav. Vytáhla z baru whisky a pořádně si lokla z lahve. Trošku se to spravilo. Za chvíli ji začala být děsná zima. Musela se jít obléct, avšak v okamžiku kdy si přes hlavu přetáhla svetr, začala se přímo vařit. Hrůza! Do toho začaly křeče v žaludku. Myslela si, že to má z hladu. Chyba! Sotva si ukousla rohlíku, běžela na záchod ze sebe dostat snad i to, co v životě nejedla.

Tak to pokračovalo až do večera, sotva si lehla, začala se opakovat minulá noc a do toho všeho jí v hlavě kolovala ještě jedna myšlenka navíc – POTŘEBUJEŠ HERÁK!!!!

Opět na chvíli upadla do neklidného spánku…

Když se probudila, včerejší stav se ještě znásobil. Musela do školy! Sedla si do autobusu. To bylo hrozné! Všichni lidé ji pozorovali, všichni ji sledovali. Kašlala, teklo z ní! Bylo jí strašně! Musela vystoupit! Hned co vystoupila, začala utíkat, co nejdál to šlo. Opřela se o zábradlí a hlava jí začala řvát: „Vem si ten herák, nebo se na to tady vyser a skoč! Skoč! Skoč! Skoč! …“ Pořád dokola! Ne! Nemohla skočit! Ne! Kvůli němu ne! Pomalu se belhala domů. Na školu se mohla vykašlat! Sotva co za sebou práskla dveřmi, svalila se na zem a do celého těla se jí rozlila bolest natolik neskutečná, že ji nic v životě nepřišlo děsivějšího. Po dvou hodinách už to vzdala. Vytáhla mobil, vytočila Katčino číslo a jediné co ze sebe vydala, bylo: „Potřebuju dávku!!!“ Poté takřka bez ducha ležela na zemi a nechala se užírat bolestí a vlastními myšlenkami. Byla už na pokraji zhroucení, když se rozrazily nedopatřením pootevřené dveře a ona uslyšela Katčin hlas a pochvíli ucítila i jehlu v ruce. Vysvobození!

Její stav se do hodiny zlepšil do normálu. Přesto Katka trvala na to, že tu s ní přes noc zůstane. Mirka jí byla vděčná, kdyby se začal její stav opakovat, asi by se už zbláznila.

Po dobu šesti měsíců si každé ráno a večer píchala. Katka se mezitím přestěhovala k ní do podnájmu a spolu pořádali divoké heroinové večírky. Katka byla z bohaté rodiny, tudíž drogy bylo vždycky dost. Ovšem zanedlouho se přiblížil termín maturit, Mirka prokládala učení se na jednotlivé předměty vždy jednou dávkou heroinu a zdálo se, že do hlavy se jí vše dostává v podstatě samo. Jednotlivé maturitní zkoušky však vypovídali o něčem jiném. Odmaturovala pouze z češtiny a to bylo zoufale málo. V září ji tedy čekal reparát. Byla na dně a smutek zaháněla čím dál většími dávkami heroinu. Ten však pomáhal čím dál tím méně. Nyní už si po droze nepřišla silná, skvělá a všehoschopná, nyní už ji potřebovala jen k normálnímu fungování.

Jednoho teplého letního večera se sama potácela městem na cestě po divokém večírku a přepadla ji hrozná chuť na další dávku. Vytáhla tedy heroin a rozpustila jej v patřičném rozpouštědle. Vpíchla si injekci a udělalo se jí hrozně zle, asi do pěti minut ztratila vědomí.

…Nějaký muž se k ní shýbal……Spousta bílého světla a zvuk sirén……Nějaká věc přisátá k jejímu obličeji….

Pak otevřela oči a uviděla záblesk čistě bílého světla. Z něj začaly po chvíli vystupovat obrysy pokoje. Nemohla si uvědomit, kde je ani proč tu je. Snad hodinu tak ležela, než přišla nemocniční sestra a ona si uvědomila, kde leží. Asi se opila tolik, že neodhadla správné množství. Sakra! Jestli se tohle dozví rodiče!

„Dobré ráno, jak vám je?“ Zeptala se sestřička.

„Jo, v pohodě!“ Odvětila nepřítomně.

„To je dobře, skočím pro doktora, bude mít radost, nevypadalo to s vámi zrovna růžově.“

Sotva se za sestřičkou zabouchly dveře, v hlavě jí opět začala kolovat jen myšlenka na heroin.

Než ale stačila cokoli udělat, do dveří vešel doktor. „Dobrý den, sestra říkala, že už vám je dobře.“

„Jo, jasný! V pohodě!“ Zalhala, věděla totiž, že toto je jediná cesta z nemocnice.

„Doktor si prohlédl záznamy z přístrojů a udělal na Mirce pár jednoduchých testů.

„No, měla jste opravdu štěstí. Jakýsi muž vás našel ležet v uličce. Měla byste mu být vděčná. Kdybyste tam ležela o hodinu déle, mohla jste být po smrti. Necháme si vás tu týden na pozorování a pak uvidíme.“ Poté doktor odešel a jí začalo vše docházet…přežila svoji smrt…týden v nemocnici…týden bez heroinu!! To bude její smrt! Už první noc byla děsivá. Z ničeho nic se probudila a neskutečné ji bolela hlava, k tomu za dveřmi někdo byl. Proboha! Musí si rychle píchnout, jinak to dlouho nevydrží. Sáhla do kapsy u bundy a vytáhla lahvičku s heroinem a stříkačku. Ještěže tak! Roztřesenou rukou nabrala drogu a píchla si ji. Úleva tu byla tak rychle…

Následujícího dne si doktor opět prohlédl záznamy z přístrojů. Určitě poznal, že si píchla, ale nic neříkal. Odpoledne přišla k lůžku sestra a byla tu s nějakým mužem.

„Ten pán, co vás zachránil, se tu za vámi zastavil.“

„Hmm…“ Odpověděla znuděně. Neměla náladu na nějaké pitomé návštěvy, pokud jí nenesou dávku. A na tohle ten chlapík opravdu nevypadal. Byl vysoký, relativně štíhlé postavy. Měl černé vlasy, které byly už místy, značně protkané šedinami a elegantní dioptrické brýle bez obrouček. „Docela dobrej taťka!“ Pomyslela si. Sotva co sestra odešla, muž rozpačitě začal:

„Ahoj!“

„My si tykáme?“ Zpražila jej bez pozdravu Mirka.

„Tak promiň. Dobrý den!“ Opravil se muž.

„Nazdar!“ Drze odsekla.

„My si tykáme? Dobře tedy!“ Řekl klidně muž a začal od Mirky vyzvídat. Pěkně jí lezl na nervy! Cizí chlap a bude se jí tady vyptávat jako u výslechu. Když už tam takto byli asi půl hodiny a on se chystal na další protivnou otázku, Mirka jej zastavila:

„Hele, tak dost! To, že jsi mně zachránil je určitě záslužný, ale nevím co má znamenat tady ten výslech! Chceš prachy? Tak si je klidně vem! Mám tady něco v šuplíku! Tisíc, dva, pět? Nebo víc? To bys ale musel počkat až mě odsud pustí!“ Nervila Mirka.

„Nechci nic.“ Usadil ji klidně muž.

„Fajn! Když nechceš nic, tak vypadni!“

„Dobře, zatím ahoj! Zítra se zastavím.“ Řekl mezi dveřmi a než ho Mirka stihla znovu zasypat hromadou ponižujících řečí, zabouchl za sebou dveře.

Dnešní noc byla ještě horší než ta předchozí. Drogy už měla opravdu málo a její absťák byl k nevydržení. Dost! Takhle už to dál nešlo, musela ven! Musela si sehnat dávku! Z ruky si vytrhla kapačku a strhala ze sebe všechny měřiče. Oblékla se a potichu se plížila chodbou ven. Bílé měsíční světlo protahovalo stíny, tak, že všechny věci vypadaly ještě děsivěji. Měla pocit, že každý její krok se rozléhá chodbou silou několikrát vyšší. Když se plížila kousek od sesterny, zamotala se jí hlava a zaslechla nějaké hlasy. Nebylo jim rozumět, jakoby se ztrácely v šumu…zvláštní, ale ona musela jít dál. Úspěšně se tedy proplížila až únikovému východu. Cesta ven byla volná. Hned jak došla domů, jen letmo pozdravila řádně sjetou Katku a už spěchala ke skříňce se zásobou drogy. Trvalo to jen chvíli a už jí bylo zase skvěle…

Nadále prošla letními prázdninami se zaběhlým rytmem, který se skládal z dlouhého celodenního nicnedělání a dvou dávek heroinu denně. Muž z nemocnice už se neukázal. Na reparát se neobtěžovala ani dojít. Jednoho zářijového rána se ovšem probudila a cítila, že dnes něco nebude v pořádku…

I po první dávce heroinu, jí bylo stále nějak úzko. Katka nikde, tak se tedy jala uklízet, a když tak vyklízela šuplíky a úzkost ji stále neopouštěla, náhle jí došlo proč! V šuplíku našla roztrhlou fotku. Na ní byla ona a Honza, objímali se. Byl to ten první den, kdy za ním došla do klubu. Od toho dne právě dnes uplynul rok. Rok neměla vážnější známost, jen spousta úletů. Uvnitř jej stále ještě milovala, bylo to silnější než ona. Otevřela si tedy láhev calvadosu a pila. Nepropila se ovšem do stavu blaženého nevědomí, propila se zpět do doby před rokem a v hlavě si pořád dokola pouštěla jejich – až do rozchodu – krásný vztah. Byla hloupá! Vůbec po něm neměla vyjíždět! Vždyť on se vlastně jen bránil! Ona na něj zaútočila! Ona mu dala první facku! Ona! Za všechno může ona! Je hloupá, nezaslouží si takový život. NE! Ona prostě ne, a když jí tento život někdo nedopatřením dal, ona ho půjde reklamovat! Teď hned! Opět a znovu zopakovala postup na výrobu heroinového roztoku. Teď si ovšem vzala koncentrát takřka dokonale čistý a množství rozpustila dvojnásobné. „Bude to krásná smrt.“ Napadlo ji. Smrt! Bože smrt! Co je vlastně smrt? Nebojí se jí snad? Ne! Nebojí, určitě to bude, jako když upadla do bezvědomí z té mírně přehnané dávky. Ale co když ne? Ta nejistota ji nahlodala! Dala se do pláče, je neschopná! Ne, ona to zvládne. Vzala stříkačku, zavřela oči, ale její rituál byl přerušen domovním zvonkem. Sakra! Otevřela, ve dveřích stál muž z nemocnice.

„Ahoj! Teda tebe najít! No, nebylo od tebe zrovna rozumné, že jsi utekla z té nemocnice,“ mezitím co vedl svůj monolog, se sám pozval dál, pověsil si kabát a usadil se do kuchyně. Mirka se nezmohla na víc, než jen stát a nasupeně na něj koukat a muž pokračoval… „ale naštěstí vím, kde se optat. Tak co, pořád jedeš v heroinu. Jo, koukám, že jsem tě vyrušil, pardon, ukaž.“ Řekl a vytrhl jí stříkačku z ruky. „Ty, to bych nedělal. To by taky nemuselo skončit nemocnicí, ale klidně i márnicí.“ S těmito slovy stříkačku vyprázdnil do dřezu a v klidu se zase posadil. Z Mirky už vztek a podiv nad tím drzounem přímo sršel. „A jak se ti teda daří? Říkej něco, vždyť ty vůbec nemluvíš.“ To už bylo moc i na Mirčinu povahu. Zprvu jen zalapala po dechu a pak na něj spustila: „Ty blbče vlezlej! Co si sakra myslíš?! Že si sem můžeš jen tak přijít a odejít, jako někam do hospody? To je můj byt a ty tady nemáš co dělat! Už tě nikdy nechci vidět! Člověk si tu chce konečně všechno srovnat do těch správných kolejí a ty si prostě přijdeš a… a…“ Už se jí nedostávala slova „Seru na to!“ A s těmito slovy vytáhla nůž s úmyslem přeříznout si žíly. Muž byl však rychlejší a nůž jí včas vytrhl. Bylo to, jakoby se probudila z nějakého snu. Ona se málem zabila! Ona se chtěla zabít! Proboha to byla blbost! Bylo na ni toho zmatku moc, padla tomu muži do náruče a začala neutišitelně vzlykat.

Seděli tam tak spolu a ona se v jeho náruči skrývala před mořem falše a nenávisti okolního světa. Už k němu necítila vztek, už to bylo něco vřelejšího, něco mnohem vřelejšího. Zvedla hlavu a přes slzy, které se jí stále řinuly z očí, se na něj podívala. On její pohled opětoval. V jeho očích byla nějaká zvláštní energie, najednou cítila, že s ním je schopna porazit všechny překážky. To setkání očí, bylo jako setkání dvou světů. V jednom se zračila touha po klidu, pořádku a duševní vyrovnanosti, zatímco druhý svět, jenž mu šel naproti, byl plný rozverných radovánek, zoufalého smutku a touhy po lásce. Ani jeden nebyli schopni toto spojení přerušit. Ona jako první, pohnula hlavou a chtěla ho políbit. On ovšem ucukl a nadále ji jen vřele objímal. Na jednu stranu jí to bylo málo, na stranu druhou, poprvé v životě cítila, co znamená „být v bezpečí“. Ani její otec ji nikdy takto neobjal. Bylo to překrásné. Jen tak seděli v objetí a čas plynul rychleji, než si Mirka přála. Poté přišlo to, čeho se bála, zvedl se a řekl, že musí jít. Najednou, když ji pustil, se cítila jako mládě vyvržené z hnízda, byla tak zranitelná. Rozloučili se tedy. Ne polibkem, nýbrž dlouhým objetím. Hned jak se za ním zavřeli dveře, Mirka se začala cítit podivně. Smutek, štěstí, láska, nenávist, život a smrt, jí kolovaly tělem a vzájemně do sebe naráželi. Snad trošku provokativně, aby svoji hostitelku k něčemu přinutili.

„Hej! Ty tady budeš jen tak sedět?!“ Zařvala na ni vlastní hlava. V tom se konečně probrala z toho pekelného transu, vstala, hodila přes sebe bundu a utíkala ven. Zahlédla jej, zrovna, když zabočoval za roh ulice. Ještě zrychlila, její kroky byly nepřeslechnutelné, otočil se a ona mu vběhla rovnou do náruče. Přitulila se k němu a opět ucítila ten nepopsatelný pocit. „Chci jít s tebou.“ Na víc se nezmohla, víc snad ani nebylo třeba. Sedli do jeho auta a jeli k němu.

Když dorazili k němu do bytu, ustlal jí v ložnici a sám si šel rozestlat do obýváku. Chtěla být s ním, nechtěla spát sama, snažila se mu to vysvětlit, ale byl neoblomný. Prý to tak zatím bude lepší. Ještě než šla spát, píchla si svou pravidelnou dávku.

Ráno když se probudila, našla vedle sebe vzkaz, na němž stálo:

Dobré ráno,

jsem v práci a přijdu až kolem třetí, mezitím si můžeš půjčit auto a zajet si pro věci, tedy, jestli chceš zůstat na delší čas.

Neváhala ani vteřinu. Vstala, nasnídala se, píchla si a po kratší době před zrcadlem vzala auto a jela si pro věci. V bytě nikdo nebyl, Katka pravděpodobně zase spí u toho svého kluka. Posbírala tedy těch pár kousků oblečení, co jí patřilo, z „lékárničky“ vytáhla značné množství heráku „do zásoby“ a ve dvě už byla doma.

Tak tedy nadále žila u Michala, svého ochránce. Časem ji prozradil, že je mu 42 a je bezdětný vdovec. Po jisté době obětí přešlo ve vztah a ona se rozhodla, že musí přestat s heroinem. Už kvůli němu. Chtěla to zvládnout sama, on z toho sice moc radost neměl a radil jí aby si zašla do léčebny, ale ona trvala na tom, že to zvládne. Postupně snižovala množství a pekelné chvíle spolu zaháněli procházkami po lesích. S přiblížením Vánoc se rozhodla, že je na čase vysadit úplně. Nechtěla si ty krásné chvíle znepříjemňovat neustálým vrážením jehly do ruky. Avšak brzy se začaly opakovat stavy z období počátku její závislosti, kdy si naivně myslela, že se s drogou může ze dne na den rozloučit. Bylo to hrozné, ale milovala ho natolik, že byla rozhodnutá to vydržet. Čtrnáct dní totální abstinence však už bylo nad její síly…

Opět se probudila, byla úplně zpocená, přitom se třásla zimou. Vstala, ale sotva se udržela na nohou. Upadla by, kdyby Michal pohotově nepřiskočil a nezachytil ji. Přivinula se k němu a znovu se cítila o něco lépe. Odvedl ji do kuchyně a posadil ji ke stolu, uvařil jim oběma horký čaj. A povídali si spolu. O životě, o Vánocích, o rodinách, o dětech, které spolu budou mít a o tom, jak bude skvělé, až se tu s nimi na další Vánoce sesednou a budou pozorovat jejich malé obličejíčky prahnoucí po dárečcích od Ježíška. Michalovi se dokonce podařilo na pár okamžiků vykouzlit na Mirčiné tváři úsměv. To byla věc, která mu dělala úplně největší radost, úsměv na její tváři byl v posledních dnech v podstatě vzácností. Její tvář pobledla, oči byly orámovány temnými kruhy, kůže z rukou se jí loupala a tělo neustále ztrácelo na váze. To vše odnášel výraz v její tváři, ale oba věděli, že když budou trpěliví, brzy se jim vše vrátí. Konečně se jí zase udělalo o něco lépe, šli si lehnout. Přivinula se k němu a spokojeně takto usnuli. Když se ráno Mirka probudila, Michal už byl opět v práci, konečně jí bylo o něco lépe. Tělo sice stále volalo po droze, ale ona už věděla, že vítězství je na dosah. Spokojeně zdobila vánoční stromeček a vůbec podrobila celý byt řádné přestavbě. Tuhle přibyla kytka, tady zase adventní věnec, na okno andělíčci z papíru. Když konečně vše dodělala, měla ze sebe dobrý pocit. Chtěla si jít lehnout, ale udělalo se jí tak zle, jak už dlouho ne. Zamotala se jí hlava, v uších slyšela hlasy, chytla křeče do břicha, ztratila rovnováhu, upadla a ztratila vědomí. Zanedlouho se probrala, cítila se jako by právě umřela. Všechno ji bolelo, ruce se jí třásly a v hlavě už měla zase jen jednu jedinou myšlenku: Potřebuješ herák! Věděla, že si pro jistotu ještě pár gramů schovala, ale nemohla si je vzít! Nemohla, prohrála by tak! Nejde to! Nemůže prostě ne! Už nemůže dál! V hlavě se jí zatmělo! Okno…andělíčci z papíru…křídla…klid…

Rozběhla se, poté se odrazila…dala před sebe ruce, aby si nepořezala obličej a pak viděla sebe, byla ještě malá holčička a pomáhala mámě s pečením cukroví…seděla ve škole, mohlo jí být tak 8 let a paní učitelka ji chválila za vzorně vypracovaný úkol…byla v práci u svého táty a ten do ní nedopatřením vrazil, když spěchal zanést nějaké dokumenty šéfovi, úplně ji přehlédl a ona si tehdy zlomila ruku…na střední škole si poprvé všimla Honzy…tancovala s Honzou na You a líbali se…ležela zmlácená kdesi v uličce…měla svůj první absťák…přehnala to s heroinem a odvezli ji do nemocnice…potkala Michala…vystihovaná utíkala z nemocnice…objala se s Michalem…plánovali spolu děti! Otevřela oči! NE! Ona nechtěla skočit! Ne! Ona chce děti! Ona chce být s Michalem! Je pozdě………….tma.

V ten okamžik Michala sedícího v práci píchlo u srdce. Najednou měl pocit, jakože je na úplně špatném místě! On má teď být jinde! On má přece být u ní! Rychle šéfovi oznámil, že si bere půl dne volna, nasedl do auta a co nejrychleji jel ke svému bytu. Tep měl vyhnán k těm nejhornějším hranicím a když se blížil k domu, myslel si, že mu musí tím napětím puknout srdce. Zahlédl totiž před domem, kde bydlel policii a sanitku a taky…proboha ne! To ne! Co tady dělá pohřebák?! Prudce zabrzdil na parkovišti a nehledě na to, že nechává dveře od auta otevřené, utíkal k místu ohraničenému policejní páskou. Všude kolem stáli čumilové. Vrazil se mezi dav a jako smyslů zbavených se prorážel davem. „S dovolením prosím, pozor, děkuji!“ Když ovšem konečně proběhl do první řady, zastudila jej krev v žilách. Policejní fotograf se skláněl nad dívkou, jež skočila z okna a obličej měla zakrytý havraními vlasy. Bylo mu jasné, že je to ona. Ne! NE! Proč? Bez okolků protrhl pásku a vrhl se k tělu. Byla to ona! Její tvář byla celá od krve a v ní zahlédl její oči, ten vyděšený pohled, jež si je vědom své chyby. Poté ho nekompromisně odtrhl policista a odvedl jej k sanitce. Tam jej usadil a jemu nezbylo víc, než jen sedět a koukat. Ona byla mrtvá! Dostal jakousi injekci. Injekce! Bože! Takové svinstvo! Právě to mu zničilo Mirku!

Po identifikaci se vrátil domů. Byl totálně vyčerpaný. Stihl si ovšem všimnout, že je všude perfektně naklizeno a všude je Vánoční výzdoba. Z vázy vyndal jednu z kytek. Byla to bílá růže. Rád by věděl, co to znamená v květomluvě, ale tou nikdy neoplýval. Vzal si též její fotku v rámečku a šel si lehnout. Díval se na fotku a z očí se mu řinuly slzy. „Proč jsi mi to udělala?“ zašeptal. „Proč? Vždyť už jsme byli tak blízko. Teď jsme tu spolu mohli ležet a objímat se, ale místo tebe tu teď mám na polštáři jen tvoji květinu. Tvou oblíbenou bílou růži. Pamatuješ, jak jsem ti ji dal tam na břehu té řeky? Byla stejně bílá jako ty labutě a ty jsi z ní měla radost. Zase si se ke mně přitulila a já jsem měl pocit, že jsem ten nejšťastnější člověk pod sluncem. A potom jsme se poprvé políbili. Já vím, dlouho jsem tě od toho zrazoval, ale nebylo to, protože bych tě nemiloval, já jsem jen nic nechtěl uspěchat, víš? Vůbec to celé byla bláznivá známost, že? Ze dne na den ses ke mně nastěhovala, ačkoli jsme se v podstatě vůbec neznali, ale vyšlo to. Měli jsme štěstí, nemyslíš?“

Nemohl jen tak ležet! Natáhl přes sebe bundu, do náprsní kapsy zastrčil její fotku a do ruky si vzal růži. Na parkovišti nasedl do svého auta, fotku dal na palubní desku a růži za volant. Rozsvítil světla a zběsilou rychlostí se řítil městem. Situaci na klidné noční silnici sledoval jen po očku, jeho pohled totiž patřil jí. Vyjel z města na dálnici a uháněl více než dvousetkilometrovou rychlostí. Úmyslně přehlédl cedule oznamující uzavření silnice, pustil volant, objal její fotku, pokřižoval se a poté jeho vůz ztratil silnici pod koly a propadl se i se svým řidičem hluboko do kamenolomu. Takřka okamžitě po dopadu začal hořet….

„Zrůda! Zrůda!“ Posměšně křičel dětský hlásek na muže jdoucího z obchodu. Ano, byl opravdu zohyzděn. Neměl jedno ucho a oko, kůži na celém těle měl zkrabatělou od popálenin a pravou nohu měl pod kolenem amputovanou. Mohlo mu být asi osmdesát. Už jej to nevyvádělo z míry. Nic jej dnes nemohlo vyvést z míry…dnes ne. Došel domů, zapnul plyn a k rámečku s fotkou na stole, pronesl: „Už tu o mě nikdo nestojí, tak se za tebou zastavím, bereš?“ Pak jen tiše seděl a na hrudi mu v rytmu dechu pomalu stoupala a klesala bílá růže. Najednou přestala…