Úvod

Měl to být deník. Dneska se to vážně nosí a od přečtení Jeho deníku tenhle víkend na něj (na deník, ne na Něj) pořád myslím. Chci to zkusit… tedy ne že bych si od jara roku 2004 deník nepsala, ale tehdejší, řekněme, romantické důvody a související zápisky byly příliš intimní na to, než abych jej nechala číst byť jen vlastního manžela (nebo je správné vlastnímu manželovi? jojo, On by si věděl rady - pedagog). Což mi mimochodem manžel dodnes dokáže vyčíst. Ale k věci: Ostýchavě doznávám, že ačkoliv sama malovat, psát nebo režírovat neumím (str. 33), troufám si nikoliv snad hned radit, ale napodobovat. Tedy rozhodně bych nepoužila už na str. 13 slovo „vymrle“, a to ani gramaticky správně. Na druhou stranu ono páraloidní vytýkání do závorek je mi sympatické. A protože deníková forma nemusí mít úvod, stať a povinný závěr s pointou, proč si nezrealizovat bobříka odvahy…

Pozn. pod čarou:

Náš patnáctiměsíční syn Honzík se asi před čtyřmi týdny naučil „telefonovat“: Jednou ručičkou se škrábe v rozkroku na plíně a tou druhou si tiskne můj starý nefunkční mobil na zátylek. Přitom pochoduje po bytě a naléhavým hlasem něco vykládá. Co, to bohužel nedokážu posoudit, ještě mu není rozumět. Bude tohle někoho dojímat?

Ještě mě napadlo, že by Mu mohla s trochou škodolibosti a s notnou dávkou zvědavosti poslat onen románek Mozkodlab. Takové alter ego, jako je Myšák Fifík, bezesporu určitě ještě neměl. Ale kam? Petrov byl zaniknut, na Sázavu se mi kvůli Němu jet nechce (možná před patnácti lety) a s Vaškovo novou milou máme napjatě odtažité vztahy… No co, autor působí na stejném literárním serveru, tudíž si můžu dovolit předpokládat, že už k Němu ten skvost dorazil. Ale to by se přece zmínil v deníku, neodpustil by si sžíravě ironickou pasáž o škrabálkovi, který, nevěda jak se zviditelnit, napsal a vydal Mozkodlaba. Pochybnosti a zas jen pochybnosti.

Občas mě pronásleduje vzpomínka na onen bouřlivý vinný večer v říčanské restauraci, kdy jsme s Vaškovo novou milou Veronikou, jejím exmanželem, se mnou a mým exmanželem přátelsky, nicméně zuřivě diskutovali o Jeho významu jakožto literáta, spisovatele a potažmo muže vůbec. Zatímco oba pánové (též ze stejného serveru) neochvějně trvali na své pravdě, že Jeho knihy jsou pouhá načančaná konfekce středního proudu české literatury (na přesné definice si pochopitelně nepamatuju, ale vyznění bylo obdobné), já jsem oba napadla takříkajíc podpásovým argumentem, že totiž On jim vadí především jako chlap, protože svou oblibou u žen, úspěšností a tím pádem sexepílem jim dvěma (a ostatním, méně atraktivním samcům) uřezává koule. Veronika sice se smíchem nenápadně přitakávala oběma stranám, nicméně obdivné výrazy nad výroky jejího exmanžela se nedaly přehlédnout. To víte, nelze neobhajovat někoho, kdo mi v roce 1996 galantně podržel dveře při vstupu do kavárny Gany´s… Dá se vlastně s nadsázkou říct, že se s Ním znám dlouho, asi před dvěma lety mi dokonce odepsal na mail.

Slibuju, že příště už to bude vážně o deníku.

A slibuju, že se pokusím o objektivitu v nejvyšší možné míře, nikoliv o komentující reportáž.