Osud Středozemě -1. část

Příběh o Středozemi zná každý. Stejně tak zná mnoho lidí i Silmarillion a Nedokončené příběhy. Ve všech těchto dílech najdeme zmínky o Eruovi a Valar. Nikde však není známo, že by se Valar zajímali o Středozem - kromě dob, kdy Západ opustili ti elfové, které vedl Fëanor. I ty však pominuly a nastala vláda Zla. Morgoth sice padl dávno, ale jeho služebník - Sauron, ve Středozemi zůstal. Zdálo se, že Valar na Středozem zcela zapomněli - objevili se však Istari - čarodějové. Poslední pomoc pro zbývající elfy ve Středozemi. Kdo však pomůže těm, kterým není nesmrtelnost přiřčena? Valar? Istari? Elfové? V zapomenutých svitcích se lze dočíst o smrtelnících, kteří se stali Eruovými ústy. Zde je příběh o jedné z ních.

Seděla ve vysokém a vyvýšeném křesle z černého dřeva zdobeného zlatými nápisy. Bledá postava zářící jako hvězda na prázdném temném nebi.

Lehce pokynula rukou a strážní vpustili starce dovnitř. Oba dva vypadali znaveni dlouhou poutí, přesto se o své umělecky vyřezávané hole neopírali. Došli až k prvnímu schodu, vedoucímu k trůnu, zastavili se a pokorně sklonili hlavy.

Vstala a slunce ji ozářilo, takže její kovová maska vyslala po síni zlatavé světlo.

Nepromluvila. Trpělivě však vyčkávala.

Jeden ze starců vzhlédl. „Má paní.“ Jeho hlas se rozezněl vylidněným sálem a odrážel se zpět v šepotavé ozvěně.

Šedý poutník a s ním Přítel entů.

„

Jsme poslové Valar. Pánů ze Západu.“

Vím. Poslové Manwëho a Vardy. Vězte však, že osudy těch, které nazýváte Prvorozenými, těsně souvisí s lidmi. Nemůžete zachránit Ardu bez toho, aniž by jste neovlivnili jejich osudy. Bylo dávno určeno, co se stane – a i když mnohé mohu změnit, dokonce  i jejich životy – nikdy do nich nezasáhnu. Valar snad milují ty, kteří s nimi přebývali. Já však miluji smrtelné, druhorozené, protože oni znají podstatu toho, co bylo vytvořeno. Znají cenu daru, jež jim byl Eruem dán a nezříkají se ho lehce.

„Přišli jsme pro radu, paní.“ Ozval se druhý stařec a konečně také vzhlédl.

Znám tvé smýšlení, Radagaste Hnědý. Znám i tvé obavy. Jediná rada, kterou ti však dám je tato: Zkoumej své srdce, jedině tam najdeš odpovědi na své otázky. Zkoumej svou mysl, protože jedině tam můžeš být se svými pány. Věř však těm, co jsou ti nejblíže, protože jedině oni ti pomohou.

„Melkorův služebník opět nabírá na síle.“ Pronesl Šedý poutník. „Jedině ty jej můžeš zničit. Jedině ty jej můžeš zastavit. Prosíme tě, paní, pomoz nám.“

Neslyšel jsi Gandalfe? Běh světa je již dávno daný, a i když je v mé moci jej změnit – změnila bych i životy smrtelníků.

„Necháš tedy Středozem napospas zlu?“

Mnozí tě nazývají moudrým, Šedý poutníku. Proč tedy nechápeš, že odmítnutím pomoci vám, nenechám Středozem těm, kteří si života neváží? Copak nedokážeš pochopit, že ne Prvorození, ale Atani jsou jedinou spásou pro Středozem?

Po Gandalfově tváři přelétl stín. „Lidé, má paní? Lidé jsou slabí. Nestálí ve svých zásadách. Jak mohou být oni nadějí Středozemě?“

Místností se prohnal ledový vítr. Jsi hlupák Gandalfe! Pokud ty, kterého Prvorození nazývají moudrým, ve své moudrosti nedokážeš pochopit význam mých slov, pak se obávám, že Středozem i přes chrabrost smrtelníků padne! Odejdi z mé země a nevracej se zde pro pomoc a rady. Tento dům i vše co je v něm ti bude zapovězeno jako trest za tvá slova. Nebudeš mít nikde klidu dokud neuvěříš mým slovům. Jedině lidé jsou vaší nadějí.

Napřímil se. „Jsem posel ze Západu, paní! Nemůžeš …“ jeho další slova zanikla v prudkém vichru, který se v místnosti objevil.

„Neopovažuj se zpochybňovat má slova!“ poprvé za celé věky promluvila. A její hlas byl strašlivý. Jako kdyby skrze ni mluvil sám Ilúvatar.

Gandalf padl na kolena. Radagast ji pozoroval beze strachu; věděl, že Ona by nikdy neublížila.

Odejdi odsud, Šedý poutníku. Nejsi zde již vítán.

Slunce zašlo za vrcholky hor a v místnosti se zešeřilo. Náhle nevypadala tak strašná jako před okamžikem, nýbrž jako šedivějící lidská vědma.

Pohlédla na ně. Její jasné a pronikavé oči se ztratily za šedavou mlhou stáří.

Rukou si sňala masku a nechala ji spadnout na zem. Cinkavý zvuk projel místností a rozezněl ji tisícem drobných zvonečků.

Gandalf tlumeně vykřikl.

Její tvář byla plná drobných vrásek, které se však každým okamžikem prohlubovaly. Zlaté vlasy jí každou chvíli bělely víc a víc.

Během okamžiku vypadala jako stará a zlomená žena.

„Běž, Gandalfe. Již není nikoho, kdo by mohl změnit běh světa. Má moc pominula. Nyní jsou smrtelní vaší jedinou nadějí.“

Šedý poutník i přes svou únavu rychle vystoupal až k trůnu. „Je mi to líto, má paní. Nevěděl jsem …“

Přerušil ho její smích. Na okamžik ji spatřil zase mladou a neskolenou proudem času, který zde strávila. „Ó – lítost a nevědomost, toto jsou pravé vlastnosti těch, kteří se chtějí stát moudrými. Možná, že jsem tě podcenila, Gandalfe. Stejně tak i ty – nepodceňuj je. Možná, že se ti zdají nestálí, ale s každým rokem, kdy se přibližuje jejich smrt, jsou moudřejší a ve svých přesvědčeních stálejší.“

Přikývl, náhle neschopen jediného slova.

Zavřela oči. „Věř jim.“

Slunce zapadlo a místnost se ponořila do tmy.

„Musíme jít, Gandalfe. Něco zlého se tady teď děje. Slyším naříkat zvířata i stromy.“ Řekl Radagast a jeho hlas se strašidelně rozezněl sálem.

Gandalf klepl holí o zem a tmou se rozneslo jemné světlo. „Nejen zde, Radagaste. Musíme do Orthanku. Saruman musí svolat Bílou radu. Zlu teď nestojí nic v cestě.“

„Neměli bychom navštívit nejprve Paní Galadriel? Od ní se zpráva roznese rychleji.“

Gandalf sešel ze schodů a na okamžik se zastavil. „Snad máš pravdu.“ Ohlédl se. „Ale ani Paní Galadriel nemůže poslat zprávu, kterou ji sdělíme po poslech. Nepřítel má špehu všude.“

Radagast vzhlédl na osamělou postavu zhroucenou v křesle. „Pomohu ti. I když nevím jak.“

Gandalf se na něj překvapeně otočil. „Mohl by jsi varovat stáže v Lothlórienu, že přijdeme, ať nás očekávají.“

Radagast přikývl. „Myslím si ale, že Paní o nás bude vědět jenom co dojdeme na hranice. Nemusíme nikoho varovat.“

Gandalf pokrčil rameny. „Tak zajdi do Orthanku za Sarumanem a vyřiď mu, že musí svolat Bílou radu.“

S tím se oba poslové ze Západu rozloučili a opustili Dům, nikoho nezajímali, ale přesto je někdo sledoval.

 

 

 

 

*****

 

 

 

 

Stála na srázu pod nímž byla jenom bílá mlha.

Šaty zářivě bílé, přepásané páskem ze stříbra, zdobené lemy ze zlata – tvář skrytou za zlatou maskou, vlasy zlatavé jako slunce o poledni a s očima prozářenýma mocí a moudrostí, které se v celé Ëa nikdo nevyrovnal.

Pohlédla na své ruce – ruce které měly moc měnit svět. Třásly se jí. Strachem? Nevěděla.

Cítila však, jak se jí žaludek svírá a sevřela v ruce umně vykovaný přívěšek, který zářil jako světlo Večernice.

„Nevím co mám dělat.“ Povzdechla si.

Ucítila na rameni Její ruku. Pomalu se otočila; když se střetla s jejím pohledem, klesla na jedno koleno. „Má paní.“

Stařena jí pomohla opět vstát a upřeně se jí zadívala do očí. „Ty jsi teď tou, která může změnit běh Ardy. Neklekej přede mnou. Nyní jsem jenom Mara – lidská vědma.“

Alaynna cítila, jak se jí do očí derou slzy. „Nechci – nechci, abys odešla.“

„Pššt.“ Stařena si ji přitáhla na hruď. Jemně ji hladila po vlasech, dokud vzlykání nepřestalo. „Eru byl milostivý. Dovolil mi dožít můj život jako obyčejnou smrtelnici – daroval mi to, o čem jsem tak dlouho snila. Až odejdu – odejdu v klidu a s úsměvem na tváři, k Němu. Byla jsem mu dobrou služebnicí.“

„Proč ti nedal více času? Proč?“ znovu se jí po tvářích rozkoulely slzy.

„Protože to byla má volba. Můžeš mluvit, můžeš opustit tuto zem, můžeš dělat to, co mě bylo zapovězeno. Je to můj dar pro tebe.“ Jemně ji pohladila po tváři. „Věř těm, kterým jsem nevěřila, doufej však v ty, do kterých jsem i já vkládala naděje na budoucnost Ardy.“

„Budu.“

Stařena se usmála a nechala dívku stát osamocenou. Kolébavým krokem se rozešla do vesnice, ve které chtěla také zemřít.

---