Anděl

„Prach jsi a v prach se obrátíš.“

Ta věta, která ji tak dlouho děsila, se najednou nezdála tak strašná. Spíš naopak. Stála tam, v šedavé záplavě mrazivého jitra, shrbená postava čekající na úsvit. Posadila se na velký kámen a trochu zašmátrala v černé tašce přes rameno. Plamen sirky, kterou si připalovala cigaretu, odhodila do hlubin pod sebou a pak jen tiše pozorovala dým vznášející se v oblacích. Jak mu záviděla, že může letět, vznést se do výšin.
Bylo to zvláštní ráno. Plné bolesti a vzpomínek.

Už jsou to dva roky od té chvíle, kdy se jí zhroutil celý svět. Dva roky, co se dozvěděla o té nemoci……
Na klín jí přistála slaná krůpěj bezmoci. Bylo to zvláštní, ale nemohla si vybavit, kdy se naposledy rozplakala. Neuměla plakat. Bála se, bála se ukázat svou slabost. Všichni si mysleli, jak je silná, jak je v pohodě…
Nevím, proč se nikdy nikomu nedokázala otevřít. Možná se bála zklamání, možná nepochopení, možná lítosti….

Slunce ukázalo první paprsky a obloha se náhle zbarvila do překrásné vínové barvy. Na tuhle chvíli čekala. Milovala ten nádech naděje, kterou ji dával rozbřesk. Tady nahoře byl ještě krásnější. Svět se tu zdál tak malý jako by se vešel do dlaně.

A je to zase tady... Sakra……
Pomyslela si, když uviděla svou ruku, jenž se začala mohutně třást. Za malý okamžik už se třásla celá. Křeč se vinula celým jejím tělem a ona měla pocit, že se každou chvíli rozpadne na milión kousíčků….. Naštěstí to netrvalo tak dlouho. …
Tohle se teď stávalo moc často. Víc než kdykoliv předtím. Věděla, že se blíží konec. Sakra, konec…. vždyť je jí 19….

Když se uklidnila, připálila si další cigaretu. Myslela na Peťu. Jak spolu chodili tajně kouřit, aby je jejich rodiče neviděli… jak spolu chodili na výlety… jak si dali první polibek… Bylo toho tolik, tolik, co by stálo aspoň za malou vzpomínku….

Oči se jí najednou zalily zvláštním leskem. Vybavila si jejich poslední rozhovor. Přemítala si v hlavě těch několik mlhavých vět, kdy mu řekla sbohem….
Kolik lidí asi najde tu opravdovou lásku?? A ona ji takhle zničila, zničila to nejkrásnější co měla….
Ale takhle to bylo lepší! Nemohla ho zatáhnout do svých problémů, do té nemoci… Raději zůstala sama, sama se svým trápením…

Je zvláštní, jak si osud pohrává s našimi životy. Chvíli nahoře, chvíli dole… jako horská dráha… Ale ona byla už tak dlouho dole v tom bahně. A nemohla se zvednout. Už nemohla, už neměla sílu…

Podívala se nad sebe, na modravé nebe, a hluboce vydechla. Připadala si jako motýl, který se chce nechat unášet větrem. Zdvihla ruce a chytla se za krátké rozcuchané vlasy. Paprsky slunce ji hladily po tváři, tak jemně a něžně. Vstala, upažila ruce a zachvěla se.

„Prach jsi a v prach se obrátíš,“ zašeptala svýma mokrýma očima.

Odrazila se od země a nechala se vést větrem. Vznášela se, vznášela se jako motýl. Poprvé a naposled. A bylo to tak nádherné.
Nebylo už nic! Žádná bolest, žádné vzpomínky. Jen ona a její potrhaná křídla, jen ona, padlý anděl s krvavými slzami…