Den kdy reknes...

Když vidím tvá smyslná ústa,srdce mé svíjí se v křeči..když cítím tvůj horký dech,vzduch jako by se v popel proměnil..když vidím tvé tělo,v pohybu či v klidu,mám pocit jako by mě něco svíralo uvnitř..tam kde hoří srdce mé jen pro tebe lásko moje.Hoří a mění se v popel,který jemným vánkem rozletí se v dál.Žiji jen pro tebe,každé šedé ráno patří tobě,s úsměvem jdu do nového dne jen pro tebe..Když chytneš mou ruku a silně stiskneš ji,vím,že je tady někdo kdo mou lásku opětuje a cítí stejnou vášeň jako srdce mé ukryté v ohni a plamenech.A teď,když nemám tě vedle sebe,necítím vůni tvých vlasů a neslyším tvůj krásný hlas,vím že brzy stane se něco čeho budu litovat.Ukaž mi jak máš mě rád.Ukaž mi jak ti na mě záleží..ukaž mi že nejsem sama na tomhle světě..Stačí slovo,které na duši pohladí mě..slovo,které říká co cítíš každý den když jsem pryč..co cítíš když nejsme spolu..co cítíš když znova vidíš mě..Snad se bojíš to vyslovit,nebo nechceš udělat mě šťastnou ..ale já toužím po tom slyšet jak říkáš „miluji tě“..toužím po tom čím dál víc..každou vteřinou se má touha stupňuje..kdy nastane ta chvíle,ve které budeme stát sami na travnaté pláni,všude kolem jen rozkvetlé stromy a jejich šum znějící nám v uších.Slunce,zářící v mlhavém plášti mraků,jenž nás svými paprsky hladí po tváři.Přítel vítr,svištící ve strništích a odhánějící zlo civilizace.Příroda,slunce..ale hlavně ty.Ty a já.Jen my dva.Lehce mě obejmeš,tvé vlasy šimrají mě na tváři.Slyším tvůj líbezný hlas v mém uchu.Šeptáš buď se mnou..šeptáš miluji tě..Tahle chvíle,ač je zatím jen snem,mě plní přesvědčením uskutečnit ji..snad někdy budu šťastná..pomoz mi..

Dracek..