Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Byla jsem v knihovně a prohlížela si nějaké staré knihy o dynastii Pugan. Zdejší knihovna je rozsáhlá místnost s regály, v nichž jsou tisíce knih. Mezi každými regály je dřevěný stůl a několik židlí. U vchodu do knihovny hlídá knihovnice a vše si pečlivě zapisuje. Nejraději však sleduje, jestli někdo neruší, proto musí být naprostý klid. Ta bába slyší i špendlík cinknout o zem. I když označit ji bába je přehnané. Není starší než já a já se za bábu nepovažuji. Prochází regály a kontroluje, jak lidé s knihami zacházejí.
No už je zase tady, nevím, při čem mě chce nachytat, jak vytrhávám listy? Otočila jsem se na ni a mile usmála. Sjela mě přísným pohledem a šla dál. Teď mi, ale přišla nějaká povědomá, jestli já ji neznám ještě odněkud. Pokrčila jsem rameny, jen tak pro sebe a pozornost opět upřela do knih.
Vlastně jsem ani nenašla knihu, která by pojednávala pouze o dynastii Pugan. Vždy to byla historie celé Barmy. No nic, vzdychla jsem a vypsala si aspoň něco.
„Čau.“ přisedl si Kryštof a svůj batoh hodil hlasitě na stůl. Záhy, než jsem stačila odpovědět na pozdrav, se zpoza rohu vynořila knihovnice a zasyčela:
„Šššš.“ Kris se usmál, ale ona ne, káravým pohledem se podívala na něj a poté i na batoh na stole. Okamžitě jak pochopil, dal ho pod stůl.
„Ahoj.“ šeptla jsem, jen co byla pryč.
„Ta ženská je hrozná. Je tady furt a furt hlídá. Se člověk nemůže ani na dechnout.“ řekl Kryštof a díval se na místo, kde knihovnice stála.
„Hm. Přijde mi nějaká povědomá.“ zamyslela jsem se.
„Mám ti vyřídit od mámy, že tě zve na večeři.“ Kris se zadíval do knih, jež byly na stole otevřené. „Barma?“ divil se.
„Na večeři? Upf. A kdy?“ rodinné večeře jsou fajn, ale někdy na ně není prostě správný čas.
„Dneska večer. Koukej přijít, bude tam celá família. Vil konečně dorazí z Liberce.“
„Já vím. Rodinná večeře, no to zas budou otázky.“ obrátila jsem oči v sloup a zaklapla knihu.
„Zdravím.“ řekl přicházející. Nejdřív jsem nějak nepoznávala, na obličeje nemám hlavu ani omylem, ale pak mi došlo kdo to je. No jasně, viděli jsem se tady i minulý týden.
„Ahoj Marku.“ slušně jsem pozdravila, i když dojem, že mám vymeteno se už zachránit nedal.
„Pořád kradeš?“ zeptal se ho neomaleně Kryštof.
„A ty?“ odpověděl mu otázkou.
„Kde se tu bereš? Naposled jsem tě viděl na letišti, když jsme se vraceli z Indie, ale to už jsou dva měsíce.“ vyzvídal Kris.
„V tomhle městě bydlím a tady konkrétně si půjčuju knížky. Můžu přisednout?“ zeptal se a ukázal na jedno z volných míst.
Usmála jsem se a kývla hlavou, za to Kris řekl razantní: „Ne!“ a odešel.
Marek byl lingvista a zatraceně dobrý, to taky s jeho pomocí jsme se dostali z těch jeskyní.
„Udělal jsem něco?“ reagoval na Krisovo jednání.
„Ne, on je strašně náladovej.“ řekla jsem a koukla do další knihy.
„Co to máš?“
„Snažím se něco najít o jedný dynastii, ale moc mi to nejde.“ podepřela jsem si hlavu a bezradně koukla na mé výpisky. Otočila jsem stránku v knize a koukla, co je tam dál. Marek se nejdřív díval se mnou, ale pak otevřel své knihy a něco hledal. Bohužel až moc horlivě hledal a šustění papíru přivolalo knihovnici.
„Pane, mohl by jste toho nechat. Rušíte ostatní.“ nasupeně na něj hleděla.
„Ale jistě,“ zvedl se, zaklapl knihu „zatím ahoj.“ pozdravil mě a odešel. Knihovnice se za ním otočila a bedlivě sledovala, kam jde. Potom se na podpatku otočila zpět a zůstala strnule stát, dívajíc se mi do tváře.
A sakriš, co jsem provedla, pomyslela jsem si a zvedla k ní hlavu. Zkoumavě si mě prohlížela a pak se mile usmála. Mile? a usmála? No teda!
„Melinda? Nyklová?“ s napětím v očích očekávala mou reakci.
„Ehm.“ kývla jsem. Knihovnice ke mně přiskočila a objala mě.
„Martina Stránská!“ BLESK! Jako by někdo stiskl vypínač, se mi v hlavě rozsvítilo. Jasně Martina, proboha, jak jsem mohla zapomenout. Byla jsem šokována. Objala jsem ji.
„Já tě vůbec nepoznala.“ usmívala jsem se na ni. „Seš jiná, vážně.“ při posledním slově jsem zvážněla.
„No trochu, to víš studium. Teď dělám třetí vejšku, to člověka změní, než, když si užíval gymplu.“ mluvila tak strašně pedantsky. Vždyť tohle nebyla Martina ani, ne? „Ale ty ses vůbec nezměnila,“ povídá dál, „pořád stejný culík, stejný styl oblečení.“ To se o tobě říct nedá, pomyslela jsem si se smutkem.
Martina dřív nosila rifle, trika, kozačky, různý čepečky. Jasně, že se změnila, už jí není patnáct, ale ona se změnila razantně. Na sobě měla látkové kalhoty, košili a sáčko. Vlasy svázané do pevného drdolu. Takto si ji opravdu nepamatuji.
Hodnou chvíli jsme si povídaly. Pak už jsem přímo letěla, musela jsem jít domů a pak na tu večeři. Chjo, pomyslela jsem si. Bydlím na druhém konci města, takže jsem měla zdravý pozdně odpolední sprint.
Domů jsem dorazila udýchaná, jak lovecký pes. Koukla jsem na hodinky, no snad to stihnu. Červené světélko blikající na záznamníku mě překvapilo. Nevím, nač jsem si záznamník kupovala, nikdo mi vzkazy obvykle nenechával. Stiskla jsem tlačítko.
„Ahoj Mel, dneska je rodinná večeře. V Liberci jsem všechno domluvil. Pojedeme, co nejdřív. A koukej přijít včas. zatím čau Vil.“
Rychle se vysprchovat a pak vybrat, co na sebe. Tak s vybíráním oblečení nemám problém. Vezmu na sebe, co uvidím. Sice jsem jako první uviděla deku s rybkou – Hledá se Nemo, ale pokaždé to neplatí. Nakonec to vyhrály červené sportovnější kalhoty a bílá mikina.
Po menším sprintu přes město jsem konečně dorazila. Už tam byli skoro všichni a vedli diskuzi. Dům mé tety stál na odlehlejším místě od ruchu města. Byl veliký, hned za vstupními dveřmi se táhla delší chodba. Při vstupu byl po levé ruce velký vchod do obývacího pokoje. O kousek dál byla jídelna a chodba ústila přímo do kuchyně. Zhruba uprostřed chodby byly schody do patra.
Přivítala jsem se s tetou a zamířila do obývacího pokoje, odkud se linuly hlasy.
„Ahoj.“ vešla jsem dovnitř a mnou zvolené oblečení vykouzlilo na obličeji mé matky velký neklid. Raději nic nekomentovala a otočila se zpět na svou sestru.
Přisedla jsem si za Vilémem.
„Ahoj, víš něco blíž o tý dynastii?“
„Něco málo, jak to šlo v Liberci?“ šeptala jsem, aby nás ostatní nezaslechly.
„Dobře.“ usmál se.
Konverzace u bohaté večeře se opět otáčela k mezi lidským vztahům. Jakmile se teta zeptala Vila, jestli chodí s Jůlii, začala jsem očekávat příval dotazů na mně. Když se Vil nadechoval na další větu: „No ehmmm.“ Leona zavedla řeč na sebe.
„Uff, ježiši, to nesnáším. Ještě, že zas odjedeme.“ zašeptl Vil mým směrem.
„Kdy vyrážíme?“ zeptala jsem se, šťourajíc vidličkou do neznámé stravy.
„Ve středu, letenky mám v kapse.“ jedl, jak o závod.
Rodinné večeře mě nijak neberou, a proto jsem po večeři zamířila do patra, kde má Vilém menší knihovnu. Něco o dynastiích v Asie se tam určitě najde, pomyslela jsem si a hledala ve svazcích knih. Dynastie Jin, Šan, Chan. Bloudila jsem mezi knihami a ze zdola byly slyšet hlasy a občas nějaké to uchechtnutí. Bylo slyšet zavrzání posledního schodu a ve dveřích se objevil Kryštof.
„Utekla si, dezertére.“ naklonil hlavu a nakouknul do knihy, kterou jsem právě otevřela. „Kam se jede?“ zeptal se.
„Ty nikam.“ oznámila jsem mu a mírně se usmála. Díval se na mě trochu zaraženě.
„Proč?“
Poslední schod zavrznul a do místnosti vešel Vilém.
„Tentokrát ne.“ řekl rozhodně tónem říkajíc *už se o tom nebudem bavit*, Kris se naštval a odešel s mírným třísknutím dveřmi.
Večeři jsem přežila se zdravou kůží. Většinu času jsem strávila mimo ostatní, a hlavně mimo dosah mé nevlastní sestřičky Leony.
Během další návštěvy rozsáhlé veřejné knihovny jsem objevila další knihy a dokonce i něco víc o dynastii Pugan. Vilém mezitím zařizoval organizační věci a Kris s námi stále nemluvil. Ignoroval nás.
Venku padal sníh a bylo stále zamračeno. Jemné bílé vločky se pomalu snášely k zemi, o chvíli později padaly rychle se pohybující různými směry. Vítr foukal velkou rychlostí. Celá zasněžená jsem dorazila na letiště. Vilém už tam čekal. Všude byl velký mumraj, blížící se svátky, nákupní horečka, samý shon a spěch. Konečně jsme dorazily do letadla.
„Uff.“ setřela jsem si sníh z čela.
„V Barmě je teď určitě líp.“ zamumlal Vil a oddechoval. Celý let doprovázelo smrkání a kašlání. Skoro každý byl aspoň trochu nemocný. Zařadila jsem sama sebe do škatulky zdravých, ale ke konci letu na mě lezla rýma.
A měl pravdu. Když jsme vyšli z Barmského letiště v Rangoonu, jako bychom se ocitli úplně na jiný planetě. Po sněhu ani vidu ani slechu. Sluníčko hřálo a my v šálách a čepicích jsme museli vypadat komicky.
Chytli jsme si taxi a jeli do hotelu. Pšík. Sakra, a rýma je tu. Taxi vypadalo zajímavě, snad se při cestě nerozpadne. Skoro jsem měla strach zavřít dveře, aby mi nezůstaly v ruce. Vil se domluvil s řidičem, který vypadal, že se taky brzy rozpadne. Připadala jsme si celkem ne svá. V duchu jsem ještě přepočítala kyaty, barmské peníze.
„Viléme Nykle, to je ten tvůj hotel?“ strčila jsem do Vila, když jsme stáli před budovou, která se napravo opírala o další a celé její základy byly v posunu. Dveře nebyly, nač to. Jen díra dovnitř. Některá okna vytlučená, jiná zabedněná.
„Dobře, motel, ale je to ideální.“ obhajoval se. Určitě mají v Barmě i lepší hotely. Jakmile jsme vešli do budovy, první místnůstka byla tmavá. Menší pult a za ní postarší muž.
Náš pokoj byl až ve čtvrtém patře, což znamenalo hodně schodů. Před dřevěnými dveřmi s nápisem od fixy „27“ jsem se zastavila.
„27?“ koukla jsme na Vila, jenž za mnou nesl zavazadla.
„Jo.“ odsouhlasil. Pokoj byl prostorný, dvě matrace, stoleček a kuchyňka. Sociálka je na konci chodby. Odhodila jsem batoh na postel a hnala se k notebooku. Vyvolala jsem si soubor s medailonem.
„Tak, co máš?“ přisedl si Vil na mou matračku a podíval se na obrazovku.
„Medailon z dynastie Pugan. Dědici, králové si ho předávali z otce na syna. Pak se najednou ztratil těsně před vpádem Mongolů. Údajně se medailon ocitl v rukou Suai´sa, což byl nějaký poddaný posledního krále. Suai´sa měl sídlo v Syrriam.“
„To de. Já mám menší info o politice. Vem si na sebe nějakej hábit a kdyby se ti zdálo, že tě někdo sleduje, tak se ti to nezdá.“ informoval mě a řadil menší papírky do hromádek.
„Fajn, a jak to chceš ukrást?“ nasadil mi brouka do hlavy.
„Šak ono to pude.“ usmál se a pokračoval. Četla jsem si na notebooku ještě nějaké články, které jsem našla na googlu, než mi písmenka začala utíkat po obrazovce. Nasadila jsem si brýle, ale do práce se mi moc nechtělo. Myšlenky mi utíkaly jinam. Začala jsme mít trochu strach. Přeci jenom jsme právě byli ve vojenském státě. Menší odbojové organizace zde byly na každém rohu.
„Pšík.“ ale kuš, popšikala jsem si obrazovku.
„Zdravíčko. Co takhle vyrazit ráno, tak v pět?“
„Klidně. Ale doufám, že sis posunul hodinky o ten časovej posun.“ Utírala jsem papírovým kapesníkem obrazovku.
„Neboj, mám. Chceš?“ právě si rozbaloval nějakou čokoládovou tyčinku. Negativně jsem zakroutila hlavou, nemám chuť na mls. Za to jsem se ale opět ponořila do práce.
Barma, medailony, staré dynastie, co všechno se dá najít na internetu. Překládala jsem si pár nápisů z tehdejší doby a zkoumala písmo. Na medailonku podle těchto údajů nemají být žádné symboly, ale jak se pak pozná, že je to ten pravý?
Teplý vzduch byl na každém kroku a za chvíli bylo v místnosti k nevydržení, i když venku bylo ještě hůř. Setřela jsem si pot a vykoukla z otevřeného okna. Neměli jsme nijak zvlášť velký výhled. Menší ulička pod námi vypadala opuštěné a stejně tak se tvářil i dům naproti nám. Co mě, ale zaujalo, bylo něco naprosto jiného. Slunce zapadalo a na nebi pouze s malými obláčky tvořilo neskonale krásné obrazce. Červánky poskakovaly na obloze a mě chytl záchvěv romantiky. Sedla jsem si na parapet do okna a pozorovala hru barev, která se přede mnou odehrávala. Něco tak neskutečného jsem ještě neviděla. V duši se mi rozhostil naprostý klid, tak příjemně jsem se necítila dlouho.
Z mého snění mě probudil výstřel. Otevřela jsem oči a seskočila z parapetu. Srdce mi zrychleně tlouklo.
„Co... co to k sakru bylo?“ řekla jsem, ležíc na zemi.
„Výstřel, asi se zase někde něco stalo. Drž se dál od lidí.“ řekl poměrně klidně Vilém a přivřel okno. Jeho klid mi vyráží dech. Vždy je klidný, ať se děje, co se děje, on je naprosto v pohodě. „V sobotu letíme zpátky, nezapomeň.“
„Jasně.“ sbírala jsem se ze země a nevěřícně se koukla z okna. Slunce zapadlo. Byla jsem tak unavená, že jakmile jsem lehla, ihned jsem usnula.
Šla jsem chodbou, nevím, kde, kdy, proč. Kamenná chodba se táhla dál a dál. Na stěnách byly pověšeny lucerny. Najednou se přede mnou ozval výstřel, byl vidět zážeh světla...
Trhnutím jsem se probudila. Vzduch byl neskutečně teplý a dusno mě ubíjelo. Celá zpocená nad zlým snem či snad tím vedrem jsem vstala a šla se projít. Dlouho jsem to nevydržela a zase se vrátila. Vilém už vstával.
„Kde si byla?“ ptal se.
„Venku, vlastně na chodbě, dál jsem v tom dusnu nedošla. Kolik je?“ divila jsem se, jelikož byl už oblečený.
„Brzo, ale když si vzhůru, tak jedem, ne?“ kouknul a já souhlasila.
Vyjeli jsme s půjčeným autem, no autem, jelo to a buďme rádi, z města. Pohybovali jsme se stále v okolí, na dohled města, a podle mapy se řítili k bývalému sídlu, kde by se snad náš hledaný medailon mohl nacházet.
„Vile, jak to tady vypadá s tou politikou?“ zeptala jsem se pár kilometrů od Syrriam, kde bylo sídlo Suai ´sa.
„Vojenský stát. Dřív tu byly větší nepokoje, střílelo se na potkání. To vedlo k řadě osvobozovacím procesům, některé části se osvobodili, jiné zase ne. V roce 1994 se vládě povedlo nepokoje ukončit, ale stále tu jsou. Dej si bacha. Cizince vláda nemá ráda.“ jeli jsme dál po cestě.
Zase bylo teplo a já jsem se v mém „hábitu“ vařila. Cestou jsme žádné auto nepotkali a přibližovali jsme se k zříceninám starého města.
„Si to sundám.“ nevydržela jsme to a šátek s mikinou letěly na zadní sedadlo. Vil se jen usmál a zastavil u pozůstatcích zdí v písečnaté oblasti. Zbořené zdi dosahovaly cca mé výšky, některé byly větší a některé dokonce ještě vytvářely místnosti.
„Myslíš, že to bude tady?“ zeptal se mě nejistě Vil, když jsme tam bloudili sotva dvě hodiny a nenašli sebemenší známky po medailonu. Nápisy na zdech hovořily o Sua´samovi.
„Podle mě určitě.“ přejížděla jsme rukou jeden z dlouhých nápisů, aby se dal lépe přečíst.
„Kdyby vláda zjistila, co tady děláme, seděli bychom v letadle.“ potvrdil Vil.
Nápisy byly výmluvné, co se týče Sua´sa, ale o jeho krádeži medailonu se nikde nic nepsalo.
„Myslíš, že tu budou tajný chodby?“ přemýšlel Vilém.
„Jo.“ řekla jsem prostě a četla jeden z nápisů.
Boje nepřestávají, naše jednotky jsou slabé, obsadili severní oblast... četla jsem a domnívala jsem se, že se jedná o vpád Mongolů, což by mohla být stopa. Ukazováčkem pravé ruky jsem očistila rýhu jednoho písmena od písku a má domněnka byla potvrzena. Ano, vpád Mongolů. Znak pro Mongoly, ale neměl typickou čárku. Byla prodloužená a zatočená, že jsem dostala pocit, zda to není jiný znak, jehož význam neznám. Očistila jsem celou čárku a rýha byla daleko hlubší než ostatní. Byla jsem přitisknutá ke zřícenině stěny a přitlačila jsme na rýhu.
„Áááá.“ zaskučela jsem při letu do podzemí. O dva metry níže jsem stanula v černé místnosti a ze shora na mě dopadala jemná zrníčka písku.
„Hej, je ti něco?“ přispěchal Vil a shodil na mě další várku písku..
„Ne, nic mi není. Vezmi louče a pojď.“ Popošla jsem ke stěně a sledovala nápisy, které byly vidět ve světle ze shora. Za chvíli dole přistál i Vilém a zapálil louče. Chodba se tak ukázala dlouhá a barevná. Za námi byl otvor a v něm schody vedoucí někam na povrch. Nápisy kolem nás popisovaly války Mongolů, kteří zpustošili celou zem.
„Musíme si pospíšit, jsme zde už moc dlouho.“ popoháněl mě Vil, když jsem si začala číst nápisy. Se zapálenou loučí šel dále do chodby.
„Ne, musíme být hlavně opatrní.“ napomenula jsem ho a snažila se ho přibrzdit. „Můžou zde být pasti nebo nebo já, já nevím co všechno!“ chytla jsem ho za ruku.
Procházeli jsme dlouhou táhlou chodbu a každý si vzal na paškál jednu stěnu. Nečetla jsem zrovna pozorně a Vilém znaky přejížděl jako titulky v novinách. Celá tato chodba byla věnovaná útěkům před Mongoly a jejich vůdci. Vypadalo to, že se zde schovávali několik let. Občas byl ve stěně otvor pár metrů široký a dlouhý, který podle mě sloužil jako malý pokoj či tak něco. Byla jsem tak pět metrů za Vilem a jeho přehlížení možná důležitých zpráv na zdech mě znepokojovalo.
„Mel?“ zavolal, když byl zas o kousek dál. Přispěchala jsem k němu beze slova a nahlédla do dalšího výklenku. Bylo tam pár kostí. V biologii jsem nikdy nevynikala a nevěděla jsem zda jsou lidské. Za to Vilém si tím byl příliš jistý. Půda pod kostmi byla vlhká a bahnitá. Zarazilo mě, že je tam jsou jen dvě podlouhlé. Zatím co já jsem otupěle koukala do výklenku, Vil si začal číst nápisy na zdi.
„Co se tam píše?“ postavila jsme se opět na nohy.
„Nevím, nemám zdání na vymřelý jazyky moc nejsem, ale přeložil bych to jako druhá garda .“ pokrčil rameny.
„Cože?“ podivila jsem se. „Ukaž se na to kouknu.“ přečetla jsem si několik řádků a Vil zatím opatrně postupoval dál i přes má varování.
Druhý můstek, tři členové řádu, hlídají tuto část chodby... Poslední zápis byl nečitelný až na jedno slůvko přicházejí. Připadalo mi to až strašidelné, jak to bylo napsáno. Jako válečný deník těsně před útokem, jakoby věděli, že brzy zemřou.
„Tak co ses tam dočetla? Že tady na nás číhá nějaký staletá obluda a sežere nás za živa?“ zeptal se mě Vil, když jsem ho znovu dohnala. Trochu mě urazil a jen jsem zaťala pěsti.
„Ne.“ procedila jsem skrz ně. Pokračovali jsme dál. Skoro mi přišlo, že se chodba táhne zpět do města. Dlouhý rovný tunel pod starým královstvím.
Najednou se před námi chodba mírně rozšířila a uprostřed bylo něco na podstavci. Něco zlatého, kulatého...
„Medailon.“ řekl Vil a rozhlížel se okolo po rozšířených stěnách.
„Myslíš, že tu budou pasti?“ zeptala jsem se.
„Nechci nic riskovat.“
„Ty? Od kdy?“ pronesla jsem prupovídku.
Vzal propisku a hodil ji do prostoru před námi. Nic se nestalo. Teprve teď jsem si všimla pomalovaných dlaždic.
„Že by tu nic nebylo?“ ptal se sám sebe. Zatahala jsem ho za rukáv a ukazováčkem ukázala na zem. „Ne, to by bylo moc lehký. Sakra, že si tenkrát lidi nedali pokoj a neschovali cennosti jen do šuplíku, že oni to museli takhle komplikovat.“ brblal Vilém o starověké civilizaci. Z kapsy vytáhl své složené papírky s informacemi o tomto státě a začal je rozhazovat. Červený čtvereček dopadl na nějakou dlaždici a z stěny napravo vystřelily tři šípy. „Na tu nešlapej.“ prohlásil inteligentně.
„Díky za radu.“ řekla jsem. Koukla jsem na stěny před místností, ale zrovna na nich žádné znaky nebyly. „Laptop mám v tom autě, co?“ vzpomněla jsem si na moji tolik ceněnou pomůcku.
„Jo.“ odpověděl a hodil další papírek.
„Tak fajn.“ přičupla jsem si na pomyslný práh místnosti a zkoumala znaky. Věděla jsem, co znamenaly, ale netušila jsem, jaký je v nich rozdíl. Na které stoupnout a na které ne. Vypadalo to jako dva rozdílné články, jejichž odstavce jsou rozeseté po podlaze. Něco hovořilo o Mongolech a něco o Suai´samovi. „Na kterých dlaždicích to vystřelilo?“ zeptala jsem se.
„Na tam té a té.“ ukázal na dvě rozdílné.
„Myslím, že to mám.“ stoupla jsem si.
„Fakt, jen po půl hodině?“ řekl ironicky.
„Stoupni na tu.“ ukázala jsem před sebe na dlaždici hovořící o Suai´samové manželce. Tedy o jedné z jeho manželek.
Vilém se na mě ještě podíval, nadechl se a vykročil vpřed. Pevně zavřel oči. Nic se nestalo. Otevřel jedno oko a ještě se díval.
„Si pašák.“ povolil svou mimickou křeč.
„Díky.“ usmála jsem se a ukázala mu další cestu. Správné neškodné dlaždice byly se znaky o Suai´samově rodině. Vilém pomale postupoval dál a dál, přeskakoval nášlapné „miny“ a blížil se našemu cíli. Konečně došel k podstavci kolem nějž byly normální dlaždice.
Přímo před ním ležel malý kulatý medailonek bez jakéhokoli nápisu. Jeho zlato bylo už zašlé a nezářilo. Vil natáhl pro něj ruku a lehce se ho prsty dotkl. V ten moment se z protější stěny vyhrnuly šípy. Rychle se skrčil a zakřičel: „K zemi.“ šla jsem jeho příkladem a šípy doletěly někam do chodby za má záda. Vilém rychle vzal medailon a přikrčen čekal, co se bude dít dál. Nic. V dlani mu ležel medailon a Vil se zarazil.
„Co se děje?“ zeptala jsem se ho, stále sedíc na zemi.
„Sakra.“ zaklel a hodil mi ho. Moje reflexi byly vynervované a předmět jsem nechytila. Zdvihla jsem ho ze země.
„Co to, ale, to je podvrh.“ zírala jsem na zadní stranu medailonu. Prohlížela jsem si ho a zkusila odloupnout kousek. Jistě, málem se mi rozpadl v rukou. Nebyl zlatý, ani to nebyl náš hledaný medailon. Suai´sa byl až moc chytrý a nedivila bych se, kdyby si ho vzal s sebou do hrobu.
„Sakra, sakra, sakra...“ poskakoval Vil a zlostí kopal do zdi. „Všechno bylo k ničemu.“ uklidnil se Vilém, ale vztek ho jen tak neopouštěl. „Na tohle mi ten kupce neskočí.“ vytrhl mi medailon z ruky a chtěl s ním praštit o zem.
„Ne!“ křikla jsem a zastavila jeho ruku. „Když už nic, je to starý bůh ví, jak dlouho!“ vzala jsem si medailonek, než s ním stačil cokoli udělat.
Chvíli jsme tam jen tak seděli a bědovali. Asi po půl hodině jsme vyrazili zpět. Vládlo naprosté ticho. Medailon, jenž jsem měla v ruce neměl pro sběratele ani zlatníky nejmenší cenu. Jediní, kdo by ho ocenili, byli muzejní vědci. Ale to by bylo zbytečně mnoho vysvětlování. Všechna ta opatrnost a ostražitost ze mě opadla a zklamaná jsem šla za Vilémem. Měla jsem pocit i tak trochu úlevy. Únava z celého dne se na mě navalila v jednom okamžiku až jsem zmateně zamžikala víčky. Cesta zpět se nám táhla a připadala třikrát delší než cesta tam. Občas jsem ještě koukla na stěny s nápisy, ale byla jsem tak unavená, že se mi oči sami od sebe zavíraly.
Náhle se Vil zastavil u jednoho z výklenků. Když jsem ho dohnala, klečel a pozoroval kosti, jenž jsme našli v jednom z výklenků.
„Co se děje?“ zeptala jsem se ospale.
„Já jen, že tohle je jediný voják, kterého jsme tu našli. V ostatních výklencích není ani stopa po lidech.“ uvažoval.
„Vždyť ani nevíme, zda jsou ty kosti lidské, můžou být čehokoli.“ opřela jsem se o zeď. Vilém na mou poznámku nijak nereagoval a vypadal zadumaně. Rukou prohrábl vlhkou zem a vytáhl další kosti. „Bože.“ otočila jsem se. Tak tohle fakt nemusím. Vila další nalezená kost však neodradila, spíše naopak. Hledal něco, cokoli. Začal půdu ve výklenku rozhrabávat a pomalu se mu skládal obraz toho, co tam bylo pohřbeno.
„Co to:“ něco upoutalo jeho pozornost a Vil trochu popošel do výklenku. „Sakra, co to...“ nedopověděl.
„Co se děje?“ zneklidněla jsem, když přestal mluvit. Nahlédla jsem za jeho zády a viděla, jak vyhrabává něco světlého, žlutého, zlatého. Našel ho. Celý od hlíny věky ležel v půdě. Vilém klečel a v ruce držel zašpiněný zlatý medailon. Už kvůli jeho tíze nebylo pochybností, zda je či není zlatý.
Vypadal úplně přesně jako ten podvrh, jenž jsme našli v místnosti. Jen byl o hodně starší.
Bylo to jako droga, která Viléma nakopla. Já už sice za chůze nespala, ale unavená jsem byla i tak. Ani nevím, jak dlouho jsme v podzemí byli, ale určitě několik hodin. Vil vypadal úplně jako vyměněný. Medailon už nedal z ruky.
„Ale zajímalo by mě, co dělal tam.“ trápilo mě, ale Vil si s tím hlavu nedělal a to samé radil mě. Konečně jsme uviděli světlo proudící z povrchu a lano spuštěné dolů. Lezla jsem jako první, protože mi to moc nejde, a proto mě Vilém popostrkoval.
Vylezla jsem, ale raději bych zůstala dole. Nejenže zde byl hic, to byl ten nejmenší problém, a ostré slunce pálilo do očí, přede mnou stáli nějací muži a vůbec se mi nelíbilo, jak vypadají nebo co mají oblečené.
„Hej, Mel, tak tohle...“ lezl Vil za mnou, ale sotva co měl hlavu nad povrchem, zarazil se.
„Hups.“ řekla jsem a jukla na Viléma, jenž sledoval návštěvníky. Jeden z mužů, oděný do světlých plátěných kalhot a košili s velkými černými brýlemi a knírkem k nám šel od auta. Zamumlal něco barmsky nebo tak nějak. Vilém vylezl na horký písek a nespouštěl oči z ozbrojených mužů. „Co se děje?“ špitla jsem mu, ale Vilém si mě nevšímal, na místo toho něco řekl asi taky v barmštině. „Já jsem tady bohužel taky.“ zatahala jsem ho za rukáv.
Muž s knírkem začal s Vilem diskutovat a já tak měla plno času panikařit, jak to dělám vždycky. Zlé myšlenky mě zaplaví a pak nevím, co dřív, ječet, brečet, třást se, Kryštof by to nazval hysterka. Tentokrát to bylo jiné. Nechtěla jsem ječet ani brečet. Připadalo mi, že nás ti muži nechtějí zabít a ty zbraně mají jenom jako nejmodernější doplněk módy. To jsem si však jen planě myslela, když mi jeden z nich dokázal opak, tím, že vystřelil.
„Jé.“ vypadlo z Viléma konečně pro mě srozumitelným jazykem.
„Tys ho naštval?“ zeptala jsem se a hysterismus se začal probouzet.
„Trochu, chce po tobě ten medailon.“ mluvil sice na mě, ale stále sledoval muže.
„Po mně?“ zarazila jsem se, vždyť medailon má Vil.
„Jo.“ přitakal. Sáhla jsem do kapsy po „mém“ medailonku, který nebyl pravý. Vilém mi ho vzal z ruky a předal muži s knírkem. Ten si ho začal prohlížet.
„Si myslíš, že na to skočí?“ šeptala jsem.
„Nevím, za zkoušku to stojí.“ přikrčil rameny.
„Co ti říkal?“ vyzvídala jsem ve chvíli, kdy muž stále medailon testoval.
„Že nám moc děkuje, že jsme zachránili nějaký kus jejich historického bohatství atd atd a teď nás prosí, abychom jim to předali.“
„A když jim to nedáme? To nás můžou jen tak zabít?“ divila jsem se a začala se bát.
„No třeba a nebo nás šoupnou do pěkné kopky s mřížemi a prohlásí za zloděje jejich historického bohatství.“ vysvětloval Vilém a nenápadně sledoval onoho muže.
„Ale přesně to jsme nebo ne?“ rýpla jsem do něj, i když odvaha mě dávno opustila.
„Víš to ty, vím to já, ví to on, ale moje máma by to nemusela vědět.“ pousmál se na mě. Věděl, čím mě uklidnit. Vilém je pohodář, ale hlavně si vždy zachová chladnou hlavu a tak mu jde řešení problémů lépe než mně.
Muž s knírkem se na nás otočil a šel naším směrem. Něco zamumlal a Vilém mu na to odpověděl. Muž zrudl vztekem a dal znamení ostatním, ti zvedli zbraně.
„Vile, začínám panikařit!“ otáčela jsem se o 360 stupňů. „Dej mu to. Dáš mu to?“ přemáhal se, ale přeci jen ze své kapsy vyndal identický s kopií. Podal ho muži.
„Tak to nespolkli. Zlato je přeci jen těžší.“ řekl trochu zklamaně.
„Co teď bude s náma?“ zeptala jsem se ho. Vilém chvíli přemýšlel a pak něco promluvil barmsky. Muž schoval medailonek a ten falsifikát mi hodil. Vzala jsem si ho ochotně, přeci jen mohl být tak z 14. století. Nastoupili jsme do terénních aut obklopeni vojáky. Cestou jsme sotva promluvili. Byl klid. téměř jsem přes ostré slunce neviděla, ale nikdo nepohnul ani brvou.
Najednou se ozval výstřel a já nadskočila. Všichni se zformovali a zamířili. Seděli jsme mezi nimi s Vilémem a nevěděli co se děje. Vil se zřejmě barmsky zeptal jejich vůdce. Ten jen něco zaštěkl a vytáhl taky zbraň.
„Co se děje? Do Barmy už nepojedem.“ doplnila jsem a krčila se.
„Odboj.“ odpověděl mi Vilém a také se kryl.
Můj strach nabyl gigantických rozměrů a nebyla jsem se schopná pohnout. Jakoby v křeči jsem se schoulená za sedadlem a nechtěla vědět co se děje u auta. Všude se ozývaly výstřely. Svištěly kolem nás než si našly cíl, jenž zasáhly. Měla jsem pevně stisklá víčka a klepala jsem se.
„Mel.“ žduchnul do mě Vilém. „Už přestali.“ zašeptal. Měl pravdu. Ani jsem si toho nevšimla, čekala jsem jen, kdy se staneme zajatci nějaké odbojové organizace. Nenašla jsem odvahu zvednout hlavu a podívat se ven. Vilém byl ale jiné nátury a vykoukl z okénka. Ozval se velký výstřel, který zaduněl krajinou. Vil rychle sklouzl do auta.
„Odstřelili jednoho vojáka.“ informoval mě, ale nejsem si jistá, jestli jsem to chtěla slyšet. „Musíme odtud. Jsme u města, pojď.“ přelezl přes mě a mými dveřmi vylezl z auta. Stále se krčil a rozhlížel se. „Pojď.“ pobídnul mě a já se konečně pohnula. Vylezla jsem z auta a uviděla jsem, že měl pravdu. Na dohled bylo předměstí Rangoonu. Plížili jsme se skrčeni za autem a ozval se další výstřel. Tentokrát jsme neviděli, co se stalo, jelikož jsme neměli takový výhled jako z auta. Na předním sedadle ležel muž s knírkem, byl zastřelen.
„Bože.“ ucítila jsem pocit z žaludku a vše šlo ven. Vilém zvracením netrpěl a dokonce měl odvahu a pootevřel dvířka od auta. Prohledal mu kapsy, dokud nenašel, co hledal. Medailon.
„V pořádku?“ zeptal se mě.
„Jo, myslím, že jo.“ ujistila jsem ho. Ozval se další výstřel. Ohlédla jsem se tím směrem.
„Pojď.“ ponuknul mi Vilém a začali jsme spěchat k městu. Jelikož jsme již byly na hlavní silnici do Rangoonu, nebyl zde nikde nekončící písek, ale příjemná flora. Schovávali jsme se dál od silnice, ale vypadalo to, že odboj se vydal jinou cestou.
Plahočila jsem se z posledních sil. Byla jsem vyčerpaná, psychicky na dně a ke všemu ještě hladová. Vil na sobě nedal nic znát nebo má nějakou tajnou drogu, protože vypadal pořád stejně, i když už jsme byly beze spánku, pití a jídla přes dvanáct hodin. Neměla jsem pomale sílu se bát a skoro ani chodit. Pozdě jsme dorazili do našeho hotelu a vyšlapat horu schodů mi přišlo jako momentálně nadlidský úkol. I přesto jsem pomalu, ale jistě, vyšla až do čtvrtého patra. Vil měl více energie a tak už byl v pokoji.
Plácla jsem sebou bez mocně na postel.
„Kdy odletíme?“ zeptala jsem se už ze spánku.
„Hned ráno, určitě něco poletí kamkoli jinam, pak se dostanem domů.“ řekl a taky ležel na posteli. Už jsem si jen pomyslela, ještě že máme *bezednou kreditku* a usnula jsem.
Písmák