Barbara Büchner - Co máme vědět o sektách

Protože se už delší dobu zajímám o problematiku sekt, vybrala jsem si na referát knížku právě na toto téma.

          O autorce, německé spisovatelce Barbaře Büchnerové, jsem našla několik informací, z nichž bych vyzdvihla to, že kromě děl o sektách a okultismu se zabývá psaním krimi povídek.    

          Teď něco o knize samotné: je rozdělena na dvě části - oddíly:

·               Oddíl 1. Falešní spasitelé  obsahuje konkrétní příklady sekt a ukazuje na nich znaky, které mají sekty společné. Autorka zde také čtenářům přibližuje, jak se člověk cítí, když do takového společenství vstupuje, jak se chová po dobu, kdy je jeho členem i s jakými aspekty musí bojovat, když se rozhodne sektu opustit. Pravděpodobně pro zpestření četby zde naleznete i dva testy osobnosti, dle mého názoru však nepříliš podařené.

·               Oddíl 2. Tipy pro rodiče   pro mě už byl méně zajímavý. Obsahoval rady rodině takového „sektáře“, například jak se k němu chovat a nechovat, jak mu nabídnout pomocnou ruku. Jak jsem již uvedla, čtení těchto textů mě moc nebavilo, a to ze dvou důvodů : jednak žádného rodinného příslušníka (s největší pravděpodobností) v sektě nemám a jednak mi přišlo, že se autorka ( v popisu pocitů) opakuje z oddílu prvního.

          Nyní uvedu to nejdůležitější, co mi kniha přinesla. Začnu třeba definicí slova sekta, o němž byla samozřejmě nejvíc řeč.

          Sekta je vlastně náboženská extremistická skupina věřících. Na rozdíl od církve  je  v  naprosté  většině  vedena  žijícím  člověkem, nazývaným porůznu - -  Mistr,  Vůdce,  Pastýř... Občas také  Prorok, který zažívá (hlavně ale nadšeně popisuje) všemožná vidění o konci  světa  a o možnosti  spasit svět. K němu je vzhlíženo  jako  k  bohu.  Lidem,  kteří  se  k němu  přidají, nedojde, že je pouze klame. On sám si myslí, že je nadčlověk. 

          Kde končí církev a začíná sekta však nelze úplně přesně vymezit, a proto také nemůžeme říct, že sekta je vždy špatná a církev  vždy  dobrá.

          Kromě Vůdce mají tato společenství další členy, Buchnerovou označeny za verbíře  a  ovečky.  Zjednodušeně  se  dá  říci,  že  každá  taková  Pastýřova ovečka se postupem času, bude-li velice poslušná, může stát verbířem a lákat do sekty další a další lidi.

          Každá sekta má pravidla  přesně vymezená svým vůdcem.  Obecně platí, že  jedině on  hlásá  tu  jedinou  pravdu  o  světě  a  životě. Všichni  lidé patřící

do skupiny jsou dobří a za dodržování pravidel mají šanci přežít apokalypsu či jinou katastrofu. Všichni ostatní  lidé na celém světě jsou špatní, bez šance na přežití a bavit se s nimi  je  považováno za hřích. Při vstupu do sekty je obvyklé vzdát  se  veškerého  svého  jmění,  protože  majetek  přivádí  lidi  k pokušení a hříchu. To, že si tímto nařízením  Pastýř docela slušně zvýší své příjmy, je snad zřejmé... Existují  i  přesná  nařízení  a  pravidla  ohledně  sexu, oblékání, jídla a celkově chování.

          Všechny tyto hrůzné „podmínky členství“ mě přirozeně přivedly k otázce, proč se vlastně lidé k těmto nebezpečným skupinám přidávají. I na  tento dotaz jsem v knize našla odpověď. Důvodů je několik:

·                Strach z konce světa provází některé lidi už od magického roku 2000, kdy se jako houby po dešti ukázalo hned několik „zaručených“ zpráv o tom, že Země co nevidět přestane existovat. A nastala živná půda pro ty sekty, které hlásají, že pouze bude-li člověk věřit tomu, co hlásá Vůdce, má šanci přežít. Šikovní verbíři už pak nemají s vystrašeným jedincem mnoho práce...

·                Dále jsou tu lidé, kterým připadá dnešní svět příliš složitý na to, aby na něm mohli existovat. A jako na zavolanou se objeví nějaký ten Mistr, který tvrdí onu jedinou pravdu na světě a člověk, který mu věří, už nemusí dělat nic jiného. Mistr už za něj všechno ví a jemu stačí jen být hodný...

·                Poslední podnět mi připadá v podstatě pozitivní: mladí lidé chtějí horlivě vyřešit   všechny  problémy  dnešního  světa  -  hladomor,  války,  násilí, nezaměstnanost, ... A jako by našli vysvobození, potkají lživého fanatika, který mu slibuje krásnější a bezproblémovější svět, stačí jen věřit. Ale za jakou cenu...?

         Podle autorky život v sektě člověka úplně zbaví identity. Není divu, když vezmu v potaz, že se k němu Vůdce chová jako ke zvířeti, které nemá za úkol nic jiného než být hodné a věřit tomu, co je mu vtloukáno do hlavy. Pokud se takový člověk náhodou vzpamatuje - a neděje se to prý často - je velmi těžké vrátit se zpět do normálního života. Hlavou mu prolétají otázky: Co když měl Mistr pravdu a svět venku je zlý? A pokud nezapomněl na své příbuzné a přátele, od nichž byl nucen se odtrhnout, napadne ho: Neodsoudí mne? Zvládnu to? Není také jisté že svou rodinu vůbec najde. Navíc je totálně bez majetku. Asi si neumíme představit, jaké pocity takový člověk prožívá.

        Oddělení od skupiny může probíhat dvojím způsobem - v „lepším“ případě se člen sekty zprotiví nějakým neodpustitelným hříchem a ze společenství je jednoduše vyloučen. Takto se to děje např.u Jehovistů.

         V tom druhém případě je odchod pouze a jen rozhodnutím „ovečky“. Vyšší lidé v sektě se mohou zachovat následovně: buď to nechají být, protože člen si skupinu znevážil a už nemá nárok být jedním z nich, nebo, což je složitější, vyhrožují zběhovi trestem, mnohdy i smrtí.

         Asi nejvíce mě  v  knize zaujaly  stránky  o  satanistech a jejich protikladu, vymítačích ďábla. Když jsem četla ty hrozné výpovědi svědků, vůbec jsem si nedokázala představit, že bych kdy k někomu takovému patřila.

         O rituálních  masových  sebevraždách  ani  nemluvě.  Nechápu,  jak  může jeden jediný člověk přesvědčit stovky lidí, že smrtí dosáhnou blaženosti nebo že se dostanou na jiný, lepší svět.

         Velmi oceňuji doslov  PhDr.  Zdeňka Vojtíška, který se problematikou sekt zajímá již šest let a v této knize přehledně zmapoval situaci sekt u nás. Zároveň poradil, kde v naší republice vyhledat pomoc a informace. Nejvíce jsem však ocenila kapitolku Co dále číst, v níž je přehledně vypsáno dílo k jednotlivým tématům - satanismu, hnutí Hare Kršna, jakož i množství slovníků zahrnující všechna náboženství a sekty dohromady.

     Napadá mě jedna věc. Jestlipak tyto publikace četly i ony tolikrát zmiňované „ovečky“? Možná ano, a z toho mám divný pocit. Přese všechna varování se k sektě přidali....??

         Každopádně  tato  kniha  splnila  svůj účel  -  informovala  mě  o   hlavních psychologických aspektech sekt a rozšířila moje obzory. Byla zajímavá, dobře se četla a rozhodně bych ji doporučila všem, kteří nejsou úplně zaslepeni a vidí, že problém náboženského extremismu tady je a bude tu stále.