Osud

Chvěl se zimou a tiše stál,

chvíli plakal, chvíli se bál.

Hlavou se mu honilo myšlenek tisíce,

ale přežít – to si přál nejvíce.

Kolem něj létaly granáty, střepiny,

zabíjely ostatní – i ty bez viny.

Viděl přátele v boji umírat

a lidské supy mrtvé obírat.

Viděl mnoho krve a ještě více zášti,

obyčejnou nenávist zabalenou v plášti,

jež se tváří jak spravedlivá odplata,

ale denně pohřbívá lidí víc, než hrobníkova lopata.

Chvěl se zimou a tiše stál,

chvíli se modlil a Osud se smál,

jak naivní je to lidské nic,

když chce zůstat naživu – vždyť to je víc,

než mohl si kdo z ostatních vůbec přát,

a když Osud by si tak chtěl hrát…

Rozhodí kostky, zamíchá taroky…

padne mu třináct a vytáhne Smrt.

Jo, s Osudem jsou někdy trampoty,

po lidském životu je mu holt prd.