Huňáči I.

Utíkali jsme před neviděnými, co nám síly stačily. Proběhli jsme kolem soch, jež po nás na cestě sem šlehaly blesky, a pak klopýtali po nekonečných schodech vedoucích nahoru k těžkým dveřím. K těm, jež oddělovaly prastaré podzemí od sklepních prostor pod statkem. Až když jimi proběhl poslední z nás a rychle je za sebou zabouchl, mohli jsme se konečně zastavit a vydechnout si.

Byli jsme vskutku v hodně zbědovaném stavu a navíc pěkně naštvaní. Tam dole na nás čekalo nějaké prastaré tajemství a my nebyli sto jej odhalit. Ač bylo těžké přiznat si to, vůbec jsme nebyli takoví bohatýři, za jaké jsme se pokládali. Utěšovali jsme se, že jsme čelili přesile a že v takovém případě je lépe dát se raději útěk, než přijít o život. Moc to ale nepomáhalo. Zvláště pak když jsme si uvědomili, že vlkodlaci to tajemství jistě znají. Přece nemohlo být dílem náhody, že si svou základnu zřídili právě na tomto místě.

Co tedy podnikneme dále? Byli jsme ve sklepeních statku, kde vlkodlaci, elitní jednotka našeho nepřítele, vyráběli ze síry nějaký jed. Podle indicií, které jsme objevili dříve, ho zamýšleli použít proti civilnímu obyvatelstvu v Balmoře, možná i v dalších větších městech našeho království. Zřejmě měli v úmyslu vyvolat v našich řadách paniku a oslabit tak naši obranu proti obléhatelům.

Samo o sobě to bylo zlé. Ještě horší však mohlo být, pokud vlkodlaci v podzemí nalezli něco, co by proti nám mohli též použít. Ať by to bylo cokoli, bylo by to velice staré, možná až z bájných časů elfských válek. Před takovými věcmi bylo třeba mít se na pozoru. Již nikdo totiž pořádně nevěděl, k čemu byly určeny a co by mohly způsobit. Pokud by se ale vlkodlakům nějakým způsobem podařilo takovou věc ovládnout, mohlo jim to propůjčit obrovskou moc. Důsledků, jaké by to pro další vývoj války mělo, jsme se raději ani nechtěli nedomyslet.

V úvahu jsme ale museli vzít i tu možnost, že vlkodlaci na sestup zatím sbírají síly a dolů se ještě nevypravili, nebo se odtamtud, alespoň prozatím, nevrátili s úspěchem. I když jich tu bylo více než nás, nemuseli být zas o tolik silnější. Když jsme neuspěli my, nemuseli uspět ani oni. Výstražný nápis „Nevstupovat!“ nade dveřmi do podzemí by tomu mohl nasvědčovat. Ovšem mohla to být jen otázka času, kdy se jim to podaří.

Nejlepší by tak bylo všechny vlkodlaky, co tu byli, jednoho po druhém, zneškodnit. Pak by již žádné nebezpečí nehrozilo. Avšak na to, abychom se jim postavili tváří v tvář, jsme byli příliš zesláblí bojem v podzemí. Navíc byl úplněk a oni byli ještě silnější a ještě zuřivější než obvykle. Spíše bychom se tak sami stali obětí, čímž bychom rozhodně ničemu neprospěli.

Jako nejrozumnější se nám nakonec jevilo vrátit se zpět do Balmory a na přítomnost vlkodlaků upozornit kouzelníky z kouzelnického cechu. Ti by si již s vlkodlaky poradili jedna dvě. Navíc by je mohlo zajímat, co tak významného se tu v podzemí ukrývá. Tento plán však měl jednu velkou slabinu. Bylo by to sice jen pár dní, než by se sem kouzelníci dostali, přesto možná dost dlouho na to, aby vlkodlaci výrobu jedu zcela nerušeně dokončili a navíc i prozkoumali podzemí. A tomu jsme museli stůj co stůj zabránit! Potřebovali jsme je tedy do té doby v jejich činnosti zastavit, či alespoň významně zdržet. Když jsme se nad tím zamysleli, nepřišlo nám to zas až tak složité.

Neomylně jsme zamířili ke kotli, který byl nedílnou součástí útrob tohoto sklepení. Vlkodlaci ho nepochybně využívali při výrobě jedu. Z našeho minulého setkání s kotlem jsme již tušili, za které páčky asi vzít, abychom v něm zvýšili tlak. Stačilo tak jen z vedlejších místností, na vozíku k tomu určeném, přivést zásobu dřeva a uhlí a pořádně pod kotlem přiložit. Pro jistotu jsme sem ještě dopravili sudy s olejem ze skladu o několik místností dále a rozmístili je kolem kotle. Aby byl výsledný efekt co největší.

Ručičky na cifernících spojených s kotlem se počaly povážlivě vychylovat z normálu, nejvyšší čas vzít nohy na ramena. Nahoru přes statek se nám nechtělo, ještě by nás tam někdo zmerčil a třebas i zdržel. Zvolili jsme proto delší cestu tajnou chodbou, kterou jsme sem prve přišli. Ta končila ve zchátralé věži u starých lázní kousek od dolu, ve kterém vesničané pro vlkodlaky těžili síru.

V tom jsme si vzpomněli na nebohého kuchaře, kterého jsme při průzkumu sklepení potkali v kuchyni a zanechali ho tam spoutaného. Byl to obyčejný vesničan, který zde akorát vařil. Nemohli jsme ho nechat bezmocného uprostřed pekelné výhně, jež se tu za chvíli rozpoutá. Vrátili jsme se pro něj a společně pak pospíchali chodbou do věže a z ní ven do lesa.

Stihli jsme se to sice dříve, než kotel vybuchl, to však ještě neznamenalo, že jsme byli v bezpečí. Ba právě naopak. Jak jsme opustili sklepení statku, kde jsme tuto noc byli v relativním bezpečí, nepočítáme-li ono starobylé podzemí, ocitli jsme se nyní před vlkodlaky zcela nechráněni. Na zpáteční cestě do vesnice jsme tak museli být stále ve střehu, neuslyšíme-li někde blízko vlčí zavytí. Boj s nimi by nás totiž mohl stát poslední síly.

Nebyli jsme ani v půli cesty, když se stalo, čeho jsme se obávali. Před sebou jsme spatřili tři vlky křížíc nám cestu. Na místě jsme strnuli a s obavami vyčkávali, jestli si nás všimnou. Zprvu to vypadalo nadějně, stále běželi svým směrem. Tím se však k nám dostávali čím dál více po větru a to znamenalo, že nás co nevidět ucítí. A také že ano. Za chvíli v běhu zpomalili a čenichem zkoumali pachové stopy. Pak již zcela neomylně změnili směr a rozeběhli se přímo na nás. Bitka se ukázala býti neodvratnou.

Bahňák s Kóžou, kteří byli nejvíce zraněni, a kuchař se raději schovali za stromy. Na tři vlkodlaky jsme tedy zůstali s Hyattem sami. Vzal jsem do ruky kuši a založil do ní předposlední šíp se stříbrným hrotem, který jsem měl.

Hyatt v pěstích sevřel svou válečnickou sekeru a ač již dosti zraněn, vrhl se s válečnickým pokřikem vlkům vstříc. Ti zřejmě neočekávali větší odpor, takže se mu vzápětí podařilo jednoho z nich seknout do zad. Sice to nebylo vážné zranění, ovšem stříbrné žilky z ostří jeho sekery vlkodlaka velice nepříjemně popálily. Zakňučel bolestí a stáhl se o krok zpět. Druhý vlk to ale Hyattovi bez meškání oplatil.

Já jsem ve spěchu namířil na třetího vlka a vystřelil. Bohužel jsem trefil pouze jeho zadní nohu. Příliš mu to neuškodilo a stříbro v hrotu šípu jej spíše ještě více rozběsnilo. Vztekle zavrčel a rozeběhl se na mě. Nebyl čas hledat další šíp. Zahodil jsem kuši a od opasku odepnul svou věrnou sekerku. Sice také měla stříbrné žilkování jako ta Hyattova, ovšem nebyl jsem si tak docela jist, stačím-li ji použít. Vždyť vlk byl stejně velký jako já a když se rozeběhl, již samotná jeho váha by mě dokázala povalit na zem. A už vůbec jsem si nebyl jist, dokážu-li si v poloze vleže uchránit proti hbitějšímu vlkovi vlastní krk. Dostal jsem strach.

Hyattovi se mezi tím podařilo na chvíli odehnat druhého vlka. Uvolnil si tím ruce a snadno pak dorazil vlka prvního, jenž si stále ještě lízal bolestivou ránu.

Přede mnou se třetí vlk již odrážel k obrovitému skoku. S předzvěstí svého konce jsem na sucho polkl, když tu se mi kolem hlavy přehnala vlna energie, která vlka zasáhla těsně přede mnou. Následovala nepříliš pěkná podívaná, kdy se z něj stala hromádka beztvarého slizu, jenž postupně skapal na zem. Až mě z toho pohledu v zádech zamrazilo. Vzpamatoval jsem se však docela rychle a ohlédl se na Bahňáka schovaného za stromem. S povděkem jsem na něho kývl.

V tom ale Hyatt po dalším vlčím kousnutí zavyl bolestí. Nevypadalo to s ním vůbec dobře. Čekal jsem, že mu jeho sekera každou chvílí vypadne z ruky a on sám že ji bude vzápětí k zemi následovat. Bahňák však ani nyní nezklamal a seslal své poslední kouzlo, které mohl toho dne vykouzlit. Z očí mu vyšlehl fialový blesk, který vlka seškvařil k nepoznání.

Zvítězili jsme. Všichni tři vlci byli po smrti. Kouzlo pominulo a oni se proměnili zpět do své lidské podoby. Tedy až na toho, co z něj zbyl jen sliz. Neměli jsme zájem potkat v lese dalšího vlkodlaka, takže jsme nemeškali a co nejrychleji se vydali zpět do vesnice.

Když jsme tam dorazili, svítalo. Byli jsme sice velice unaveni, přesto jsme zde nechtěli setrvávat byť i jen pár hodin navíc, abychom si trochu odpočinuli. Po událostech dnešní noci nás budou zbylí vlkodlaci hledat po celém okolí a na střet s námi budou dobře připraveni. Co jsme mohli, učinili jsme. Ještě aby tak bouchl ten kotel v podzemí statku a mohli jsme se s klidným svědomím vrátit do Balmory.

Právě jsme se loučili s kuchařem, když jsme konečně zaslechli vytoužený, sice tlumený, leč dosti mohutný výbuch. Podívali jsme se po sobě a usmáli se. Tak to se nám povedlo. Kuchař ale naše nadšení nesdílel. Střídavě se díval směrem ke statku a na nás a vypadal dost rozčíleně. Nemusel ani nic říkat, pochopili jsme velice rychle. V obytných budovách statku spali lidé. Nebyli to vlkodlaci, byli to vesničané, které vlkodlaci najali stejně jako najali kuchaře.

Když jsme se na to ale podívali rozumně, podle toho tlumeného zvuku jsme usoudili, že se jednalo pouze o podzemní výbuch. Až na povrch, zdá se, nepronikl. Otřes však mohl způsobit sesutí budov. V tom případě by se ale nejspíše jednalo pouze o hospodářské budovy, protože právě ty se nalézaly nad kotlem. Ty obytné byly trochu dále. Vesničanům se tak nic přihodit nemuselo. Vysvětlili jsme si to sice dobře, ale jisti jsme si být nemohli. Proto jsme jen rozpačitě pokrčili rameny a raději hned vyrazili na zpáteční cestu do Balmory.