Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTady mi to podepište
22. 06. 2006
0
0
564
Autor
xy64
Tady mi to podepište,“řekla mladá zaměstnankyně personální agentury, „Potom tady, tady a sem přijde taky jeden.“ Podepsal jsem. A byl jsem v tom. Ten okamžik jsem se snažil oddálit co nejvíce a najednou byl tady. Měl jsem práci. Já, velký „revolucionář, řečník a vůdce mas“, jsem byl chycen spáry vražedného systému.
Sny se rozplývaly. Poděkoval jsem a vyšel z kanceláře do mrazivého březnového odpoledne. Brodil jsem se ušlapaným sněhem a rovnal si to v hlavě. První práce, tu bychom měli. Teď by měla přijít první manželka, první dítě, auto, dovolená v Chorvatsku… Míjel jsem lidi s tím všudypřítomným výrazem ve tváři. Důchodci se síťovkami na odpoledních pochůzkách po lékárnách, poštách, úřadech a magistrátech všeho druhu. Přihlásit psa, zaplatit za plyn, vodu, elektřinu, vzduch, zdanit život a odepsat si své radosti. Tak mě taky chytili.. V ruce jsem držel neúplnou smlouvu. Chybělo číslo účtu, který jsem neměl. Mířil jsem k bance. Šlapal jsem zimní břečkou a nebylo mi vůbec dobře. Sakra jak se to mohlo tak rychle seběhnout? Ještě před chvílí jsem byl plný myšlenek jak předělat svět, naivní spratek vydržovaný matkou. Bez závazků, schopný se kdykoliv sbalit a vyrazit neznámo kam. A teď? Loudal jsem se rozbředlým sněhem, boty už promočené a v kapse mě tlačila „Dohoda o uzavření pracovního poměru“. Došel jsem do banky a mžoural po vizitkách na stolech, nechal jsem doma brýle. Tak jsem se posadil na volnou židli u přepážky. Vedle zůstala stát vyjevená babka, že prý jsem ji předběhl. Úřednice mě odbyla letákem o druzích účtů . Spakoval jsem se a zase vypadl.
Z toho už se asi nevyhrabu. Dneska to byl začátek. První krok nikam.
Sny se rozplývaly. Poděkoval jsem a vyšel z kanceláře do mrazivého březnového odpoledne. Brodil jsem se ušlapaným sněhem a rovnal si to v hlavě. První práce, tu bychom měli. Teď by měla přijít první manželka, první dítě, auto, dovolená v Chorvatsku… Míjel jsem lidi s tím všudypřítomným výrazem ve tváři. Důchodci se síťovkami na odpoledních pochůzkách po lékárnách, poštách, úřadech a magistrátech všeho druhu. Přihlásit psa, zaplatit za plyn, vodu, elektřinu, vzduch, zdanit život a odepsat si své radosti. Tak mě taky chytili.. V ruce jsem držel neúplnou smlouvu. Chybělo číslo účtu, který jsem neměl. Mířil jsem k bance. Šlapal jsem zimní břečkou a nebylo mi vůbec dobře. Sakra jak se to mohlo tak rychle seběhnout? Ještě před chvílí jsem byl plný myšlenek jak předělat svět, naivní spratek vydržovaný matkou. Bez závazků, schopný se kdykoliv sbalit a vyrazit neznámo kam. A teď? Loudal jsem se rozbředlým sněhem, boty už promočené a v kapse mě tlačila „Dohoda o uzavření pracovního poměru“. Došel jsem do banky a mžoural po vizitkách na stolech, nechal jsem doma brýle. Tak jsem se posadil na volnou židli u přepážky. Vedle zůstala stát vyjevená babka, že prý jsem ji předběhl. Úřednice mě odbyla letákem o druzích účtů . Spakoval jsem se a zase vypadl.
Z toho už se asi nevyhrabu. Dneska to byl začátek. První krok nikam.