E55 poblíž Olbramovic

Slunce svou sklání hlavu, staví hráze z mraků

pocity nálady se komíhají, jak oči smutné paní

v dálce průrvy žlutě svítí, poslední je to lásky pohlazení

bolí mě osud, bolí mě smrt, v očích mám hrůzu

zavírám běsy do plechovky, kdo ji otevře,

zjistí jak bolí dýchat a žít

Zavřít oči je vysvobození,

auto rychle najede na svodidla,

nebude už probuzení

míhání slunce a odrazů se stupňuje,

kdo z nich asi vyhraje

silnice se stáčí, gumy skřípou a hrazení se zabodává...

Otvírám své oči, něco tu divně bzučí,

ta bolest na prsou nezná mezí,

Ze zad mi krev pomalu stéká

na trávě má ruka rameno hledá

cítím chladný kov místo jater,

pusa se plní krví černou jak uhel

zapadá slunce nebo se mi to zdá,

že v dálce je tunel?

V bolesti úpět to je můj úděl,

jak celý život jsem jen sám musel.

Lásko nezlob se, spletl jsem si pedál,

černý havrani mě v rakvi už zvedaj

Teď už jen pomníček tomu schází,

zapal tam svíčku, až přibrzdíš,

zaplakat nad smutnou duší.

Mám, co jsem chtěl,

konec v opojení z rychlosti,

jen kdyby volant mi neserval maso od kosti

Teď už to nebolí, žár tělu prý svědčí

popel se rozpráší a dost bylo řečí.