Babiččino Křeslo

Babiččino křeslo

Matně si vzpomínám, je to přece jenom několik let, co jsme jeli k babičce. Umírala. Vždy jsem tvrdil, že je trochu blázen, ale co, zbývalo jí pár let života, nechtěl jsem dělat potíže. Tenkrát jsem tam byl já, bratranec, moje matka a otec. Babička byla jako vždy plná elánu, ale bylo vidět jak je slabá. Jednou mi řekla, že už slyší zvonit umíráček. Nevím zda je to dáno poblázněním mysli, ale vůbec se nebála smrti. Jako by věděla co ji čeká a co nemine.

Její umíráček jsme teď už slyšeli všichni. Seděla v křesle a čekala. Zvláštní bylo, že na to její křesílko nikoho nepustila, bez vysvětlení. Patřilo jí. Pekelně páchlo, ale ona ho milovala. Přišla Smrt. Umřela, snad se to dá říct, spokojeně. Usmívala se celý život a smála se i po smrti. Jenomže její úsměv byl jako jizva, jako pokroucený slizký had. Děsila mě. Ostatní zařizovali pohřeb, uklízeli, vyjednávali s právníky a já jsem dostal za úkol ji připravit na poslední štaci pod zem... To znamenalo, že jsem ji musel převléknout. Pěkný hnus. Na jejím těle mi přišlo něco zvláštního, krom toho, že smrděla, byla skoro celá poškrábaná. Tržné rány šly hluboko do masa, na takové škrábance potřebujete sakra sílu. Vypadalo to jako po nějaké zápase na život a na smrt. Tenkrát jsem si s tím moc nelámal hlavu.

Kdežto dnes, v den mých 25 narozenin, po probděné noci, se slzami na víčku, hledím na sebe, v hluboké depresi z nedávného pohřbu mé matky, posledního člena rodiny, jsem se rozhodl opět navštívit staré rodinné sídlo, kde žila babička. Po bezmála patnácti letech jsem si to tam docela pamatoval.. procházel jsem pokoj po pokoji a vzpomínal na své blízké. Vystoupal jsem do podkroví, kde byl pokoj, na který jsem zcela zapomněl. Vprostřed něm babiččino křeslo. Pořád páchlo a vypadalo jako by tu bylo snad pět set let. Co mě k tomu vedlo, nevím, ale neubránil jsem se a začal si jej prohlížet, zkoumat. Pár vybělených fleků, zašité trhliny, spousta zašitých trhlin. Zlomené jedno opěradlo, druhé nejspíš slepené. Prohledal jsem i pokoj. No zajisté, našel jsem tam to ulomené opěradlo... na něm otisk zubů? Lidské zuby. Zvědavost rostla... Pevně jsem se rozhodl na to křeslo sednout... se strachem jsem se usadil. bylo nevídaně pohodlné. ale, něco mě tlačilo do zadnice. Na první pohled to nešlo zahlédnout, ale na dotyk tam byl opravdu nepatrný výčnělek. byl ovšem uvnitř matrace. grrrr.... strašně mě to vytáčelo, v tak pohodlném křesle, taková nesrovnalost... planu zvědavostí, nemůžu vydržet na to nemyslet... jdu pro nůž, řežu do matrace... už to vidím, něco je uvnitř... vypadá to jako sáček, uvnitř něco rudého........ fůj...... je to maso, je nasolené... v pokročilém stádiu rozkladu... matrace prosáklá uschlou krví.... proboha, co to nacházím za poklad.... pářu celou matraci... nacházím asi další tři sáčky se stejným obsahem.... do prdele.... je mi špatně.... to jsou snad oči.... nenacházím slov.... sedím vedle toho hnusu na podlaze, a snažím se dýchat zhluboka, jde to těžko... v tomhle pokoji je víc smrti než se zdálo... za spod křesla je ještě jedna matrace.... jsem připraven na nejhorší... beru nůž... rozřezal jsem ji skrz na skrz, ale po žádném sáčku ani stopa... snad jen nějaký papír.... otvírám....čtu.... na první pohled je to parte... Miroslav Dýšek.... proboha můj děda.... „bla, bla, bla .... dne 26.6.1901 zmizel“.....