Jak to bylo....

Tak už spolu zase ponocujem....sedíme na okně, bavíme se o ničem a kouříme jednu od druhé....Atari Teenage Riot hrají do ticha sobotní noci....sedíme, díváme se na sebe, miluju ho, on to ví, aspoň v to doufám....taky mě miluje, aspoň já to tak cítím....tyhle věci si neříkáme....není proč, vyplynou ze situace...sedíme hledíme si do očí, sem tam se políbíme...“Jsi úžasná“ šeptne mi....začnu se smát, červenám se, je tma tak to nevidí....“děkuju“ špitnu a potáhnu si....jsem ráda že ho mám....ten Love Planet měl něco do sebe....bylo to víc než fajn....náhoda jako hrom s úžasným koncem...tak nenápadný začátek...“nevíš kolik je hodin?“ to byla první věta co mi řekl...stál nade mnou a já nestíhala kdo to je....došlo mi co chce až po delší době, musela jsem vypadat jak dement....nakonec to skončilo mnohahodinovým sezením pod stromem, pitím všeho možného a bavením se snad
o všem na světě, divim se že si ještě pořád máme co říct....přespání na jeho hotelovém pokoji to akorát završilo....popravdě nečekala jsem že z toho bude víc než jedna noc..číslo jsem pak ráno dala jen aby se neřeklo...ozval se, vzal mě s sebou do L.A., dokonce i přežil návštěvu
u nás doma, nedávno zvládl i narozeniny mojí babičky...fakt to nechápu...sedí tu, dívá se na mě jak píšu a potutelně se usmívá...“nech už toho klofání“ tahá mě za deku co mám přes záda „nech toho a pojď sem, ať si tě užiju než zase odjedu“...“nechci abys odjel“ protestuju i když vím že musí odjet...je to jeho práce, když není v Praze volá mi, skoro každý den...fakt to nechápu...nikdy bych to do něj neřekla....“Karle nech mě dopsat, aspoň větu, jo?“ snažím se ho přimět aby mě netahal od počítače...nedaří se....sedám si k němu na okno...“jednou tě zabiju“ často si takhle vyhrožujeme...“můžeš hned“ miluju ho, vážně jo...a netěšim se až to skončí....to nebude fajn...ale jednou to skončí...možná už brzo, přece jenom je ten věkovej rozdíl velikej....no uvidíme....

Sedím na lavičce, kouřím a čekám na něj....má zpoždění....jako vždycky....v tomhle mi připomíná Petra...jinak jsou ale jak oheň a voda....každej úplně jinej...díky bohu....už dávno Petra nemiluju...za poslední rok jsme se dost sblížili...vlastně nikdy jsme nebyli takový kamarádi jako jsme teď....zvláštní....nevim co se stalo, možná je to tim že už ho nebalim....těžko říct....chodí teď s Gábinou....konečně....pořád se bránila a teď je šťastná jak blecha.....dorazil......“Ahoj, pitomý letadlo, zase mělo zpoždění!“ miluju když se rozčiluje
a omlouvá zároveň....políbili jsme se....jsem ráda, že je zase zpátky....asi tři měsíce jsme se neviděli....nepředstavitelně mi chyběl....turné po USA....nesnášim to....nejradši bych ho měla pořád u sebe....jenže to nejde....štve mě to....ale o to víc si užívám každou minutu a vteřinu toho kdy jsme spolu....je mi skvěle....jako by najednou všechno zlý a špatný zmizelo pryč a já se nad tím vznášela na růžovém obláčku aniž by mi mohlo cokoliv ublížit...procházíme letištní halou....dost lidí se otáčí....ani se nedivím....jsme zvláštní pár.....

Je tu krásně....sluníčko svítí....auta jezdí....ptáčci zpívají....miluju L.A.....pláže, věčně se usmívající Američané na každém kroku.....já a Karel....je tu báječně....nám je báječně....jsem ráda, že mě vzal s sebou....odpočinu si od Prahy....od školy.....od všeho všedního
a nudného....jdeme po Sunset boulevard......držíme se za ruce....stejnej výraz.....stejný brejle....stejný růžový trička....jsme ujetý....tváříme se jako největší celebrity...jsme takový....aspoň já jo....mohla bych tu žít pořád....od rána do večera nasazený výraz důležitosti a výjimečnosti....tak jako teď....“chvíli se tak tváříš a pak se tak začneš i cítit“....to mi řekl, když jsme přijeli jako radu na přežití v L.A.....smála jsem se....teď už vím, je to pravda.....

Dneska kluci hrajou.....na to se vždycky těšim....baví mě ty slečny v první řadě...jejich výrazy....nesnáší mě, vím to....znám ten pocit....tu zvláštní bezmocnost, když někoho miluješ, on tě ani nezná a navíc má jinou, kterou si klidně vodí na koncerty a předevšema líbá.....až moc dobře to znám....až moc ty holky chápu....několik let jsem strávila stejně jako ony....
v první řadě....se stejným výrazem.....kde jsou ty doby.....ty časy blažené nevinnosti kdy jsem nevěděla co je to žít s umělcem.....teď už si neumim představit žít s někym normálním....třeba se zedníkem....nebo já nevim železničářem....divná představa....ráno v šest vstane, jde do práce, ve čtyři se vrací domů....každý den....365dní v roce.....v létě se jede do Chorvatska na dovolenou....po dvou letech manželství máme první dítě....školka, škola, střední, vysoká...pak se odstěhuje a nás strčí do domova důchodců....super...to mi s umělcem nehrozí....díky bohu...takovej život bych nesnesla....nesnáším nudný stereotypy....

Rok a půl je pryč....začíná se to hroutit....málo se vídáme...skoro si nevoláme....myslim, že má jinou...dost určitě se vrátil k Lenny....já taky nejsem svatá....ale až od chvíle kdy cejtím že je to jiný...poslední měsíc je jinej....já jsem jiná....Karel je jinej....asi to dost brzo skončí....nevim jestli to ví...je to možný...nikdy jsem neuměla bejt nenápadná....už měsíc poněkud nechtěně ulítávám s Michalem....asi to hned tak neskončí....neumím to zarazit....spěje to totiž pořád dál a dál a z našeho skvělého kamarádství se začíná stávat mnohem víc.....nechci být druhou Janis, ale asi se tomu neubráním.....

Nechal mě...je konec....dalo se to čekat....po dvou letech se vrací k Lenny....zmetek....dvakrát na 14 dní L.A.......párkrát Anglie, Německo, všechny Prahy, skoro všechno v ČR.....
a najednou je to všechno pryč....příští rok maturuju....obávám se že bez jeho podpory to nezvládnu...bude to hodně těžký....hodně moc...už teď je to těžký....sedím sama na tom samém okně na kterém jsme vysedávali spolu a kouřím, ale už se na mě neusmívá, nehladí mě po vlasech....je to pryč...není tu a už nebude....je mi smutno...stéká mi slza po tváři....pořád doufám, že rozrazí dveře a prohlásí „Jakto, že kouříš beze mě?“ a já se jen usměju a podám mu otevřenou krabičku aby si nabídl.....nemůžu najít kapesníky....bylo to tak strašně krásný....a teď už to není....mohlo mě napadnout že si tu pitomou Lenny jednou vezme...svět je na hovno...neni fér a nebude...tuhle jsem potkala kámoše z Pávku....zase ho nechala holka...kráva....nepochopim, takhle skvělej a krásnej kluk a už asi třetí holka ho vyfuckovala.....holky jsou debilní stvoření....chlapy taky....všichni jsme stejný svině....jiný nebudem....je mi z toho zle...

Mám novýho kluka....žádná výhra.....známe se dlouho....není mi věrnej....já jemu taky ne....nějak tohle neřešíme.....možná proto to už měsíc klape....ani nevim proč spolu jsme....původní záměr byl že díky němu zapomenu na Karla a nechám bejt i Michala...ale to nehrozí....zvlášť ne, že opustím Michala....ne kvůli Davovi......ani nevím proč spolu jsme....jsme kámoši už pár let....jezdíme spolu na Pávek....občas spolu spíme nic víc....takový normální kamarádství.....

Rok je v prdeli a já opakuju maturitu....nezvládla jsem to....pokusila jsem se najít si někoho jinýho...ani jednou to nedopadlo dobře....pořád Karla miluju....on mě už ne...nedávno jsem ho potkala v Táboře v Sedmě když jsem tam čekala na Janis....aspoň, že ta je šťastná....čekají s Kuřetem první dítě....strašně se těším až se jim to narodí....půjdu za kmotru, Janis mi to slíbila.....taky bych chtěla miminko....jenže na to bych potřebovala někoho spolehlivýho k sobě....nějakýho kluka co je jako Kuře...jenže takovýho nemám....nikdy takovýho mít nebudu....na to mám moc velkou smůlu....jsem kráva...příští měsíc znovu maturuju....zase to neudělám.....vim to....na to jsem v moc velký depresi....neučim se....seru na to....stejně v životě nic nedokážu....na to nemám....na to jsem moc neschopná.....neumim si ani najít pořádnýho chlapa....nějakýho normálního....tak moc bych chtěla ale nedokážu to....jsem levá....ach bože....

Je to kluk.....bude se jmenovat Martin...prý po mě....naváděla jsem Janis ať mu dá jméno Michal, ale nechtěla....se divim, takový hezký jméno =)....Lenny je taky těhotná.....doufám, že potratí.....nezaslouží si bejt mámou dítěte jehož táta je nejlepší chlap na světě....mohlo to bejt moje dítě....mělo to bejt moje dítě....pořád ještě nemám tu maturitu....opakuju jí už po třetí....budu jí muset udělat....teď už jo....do třetice všeho dobrého....

Udělala jsem to...opustila jsem Michala....jsem 100% volná....a mám i tu blbou maturitu....nevím jak se mi to povedlo....ale dokázala jsem to....balím kufry a stěhuju se pryč....je toho tu na mě moc....Michal...Petra....Karel....Lenny...dokonce i Kuži.....všichni jsou až nechutně šťastný.....lezou mi s tim na nervy....strašně jim to závidím...pro trochu štěstí šla bych světa kraj....asi půjdu....půjdu za štěstím....nevím kam, ale rozhodně někam pryč...

Je to v hajzlu....nikam nejedu....jsem těhotná....jenom tuším kdo je otec...není to jistý.....nehlásí se k tomu....asi je to výsledek jedný z mnoha společnejch akcí....ach bože....nechci to dítě.....ani s nim....ani s nikym jinym...chci pryč....

Byl to planej poplach....nejsem těhotná.....chyba matrixu....ale stejně posunu odjezd tak o šest měsíců......pro jistotu.....

Po delší době jsem opět na koncertě Sunshine....pracovně.....Amak na mě vrhá pochybný pohledy....nevím co si myslet....po koncertě se jde kalit....koukám, že zvyky se za tu dobu co jsem tu nebyla moc nezměnily...chlast, chlast, chlast....nic jinýho kluky nezajímá....ještě občas sex...ale to jen občas a jen aby se neřeklo.....

Sedím na okně, dívám se do tmy....je to to samé okno....ta samá tma...jen proti mě sedí jiný člověk....Karel se propadl do temnoty....sedím...kouřím....dívá se na mě a dlouhé vlasy mu padají do tváře....Bára mě zabije....plánujeme svatbu....a děti.....Bára mě asi zardousí.....nikdy ho nezískala....dokonce ani do postele....a to se tak snažila....chudák....teď ho mám já....nějak mi nedochází, že svatbou s ním se asi až do smrti budu vídat s Karlem....jedna kapela....skoro jedna rodina....

Nesnášim ho.....je to vůl.....všichni kluci ze Sunshine jsou debilové.....Amák ten největší....odřekl svatbu a odjel někam pryč...ani nevim kam....ať si trhne nohou....kašlu na chlapy....nechci je....ať si všichni trhnou nohou....tohle já nemam za potřebí....

Jsem sama....je mi smutno....dívám se na kabelku od Vuittona co mi koupil Karel
a vzpomínám na naše výlety do L.A.....chybí mi to....rozhlížím se po pokoji....diplomy z Pávku....vzpomněla jsem si na Dava....taky mi chybí....vůbec s nikým se teď nestýkám.....nevim proč....prostě nemám potřebu chodit s někym někam kalit....už jsem tomu odrostla....Janis čeká druhý dítě....chci se vdávat....nemám za koho.....někdy mám chuť jít do města s velkou cedulí na krku „Chci se vdávat! Kdo si mě vezme?“......stejně by se nikdo nepřihlásil...jsem ošklivá.....tlustá....úplně blbá....a nemožná....nikoho nezajímám...přemýšlím, že se zabiju....možná bych tím ledacos vyřešila...dost věcí bych tím vyřešila....ale jsem na to moc velkej srab....

Včera jsem šla parkem....bylo asi šest večer a já si najednou uvědomila, že je to přesně 6let co jsem začala chodit s Karlem....pekelně dlouhá doba.....stejně mi pořád chybí....sedla jsem si na lavičku a zadívala se do korun stromů...bylo mi zvláštně...zase jsem se zvedla a pokračovala v cestě.....myslim, že to bylo na Karláku, ale nejsem si jistá.....na lavičce asi pět metrů ode mě seděl kluk....no spíš chlap...tak o čtyři, pět let starší než já.....vypadal že se v příští chvíli snese k zemi....bílej jak stěna, vyhublý tváře....od pohledu smažka jak hrom....ale poznala jsem ho....Ondra....můj milovaný Ondra.....léta jsem ho neviděla....na Pávku byl jen jednou za tu dobu co já tam jezdila....pak už nikdy nepřijel....skoro jsme se nepotkávali...jen výjimečně jsme na sebe natrefili v nějaký hospodě....a teď tohle....vypadal děsně....bylo vidět, že od doby co jsem ho viděla svůj životní styl moc nezměnil....“Ondro?“ promluvila jsem na něj a on zvedl oči.....seděl v předklonu na lavičce a držel se za břicho....vypadal že buď omdlí nebo se pozvrací.....“Vábníku, jsi to ty?“ sklonila jsem se k němu a on jen zakýval hlavou na souhlas....bylo mu zle....víc než to....bylo mu příšerně.....“Můžu ti nějak pomoct?“ sedla jsem si vedle něj a položila mu ruku na rameno....zavrtěl hlavou „mě už nepomůže nic“.....podíval se na mě...pořád měl stejně nádherný oči jako kdysi....pořád měl ten samej „psí“ výraz....bylo mi ho líto....věděla jsem, že ho tam nemůžu nechat....nebydlela jsem zas tak daleko od Karláku abych ho tam nedostala.....v bytě, v posteli a s hlavou v kýblu mu bude určitě o dost líp než na Karláku v parku na lavičce....“pojď Ondro, u mě ti bude líp než tady“....“Nech mě bejt. Nešahej na mě. Nech mě tady, mě je tu dobře.“ byl hnusnej, bránil se....bylo mi jasný, že se něco děje....vzala jsem ho za ruku...měl v ní až moc velký díry....že klesne takhle hluboko by mě nenapadlo...najednou mi došlo proč je tak protivnej....absťák...prostě nemá na dávku
a je mu zle....Elis, moje spolužačka, bejvala taky taková....pak si šlehla na záchodě a byla jako vyměněná....“Pojď ke mě, věř mi. Pomůžu ti. Bude ti líp.“ přehodila jsem si jednu jeho ruku přes rameno a pomohla mu vstát....nevážil skoro nic....měl tak třicet kilo....ale
i s postelí....dotáhla jsem ho k sobě.....půl dne jsme strávili společně na záchodě...bude to těžký....ale já to dokážu....nenechám takhle skvělýho kluka na dně...to by mi svědomí nedovolilo....pomůžu mu, ať to stojí co to stojí....aspoň budu mít pro co....a hlavně pro koho.....žít

„Strašně se podceňuješ. To nesmíš. Vykašli se na všechny představy o tom jak jsi nemožnej, neschopnej a ošklivej. Já vim, že to tak neni a ty to víš taky a jestli ne, tak já tě o tom přesvědčim. Piš si že jo!“ začínala jsem být nepříčetná....už asi hodinu jsem na něj ječela
u sebe v obýváku....“Už jednou jsem tě nechala jen tak jít když si mi tvrdil, že se k sobě nehodíme a že jsi zevlák a já mám na lepšího. Už to neudělám, vidim kam to vedlo. Prostě ne Ondro. Já bych ti taky klidně můžu říct, že jsem ošklivá, blbá a zřejmě úplná kráva protože mě nikdo nechce. Ještě minulej tejden jsem se chtěla zabít, víš? Jenže když vidim, že lidi který mám ráda jsou v prdeli a že potřebujou pomoc tak je prostě nemůžu jen tak nechat na pospas osudu a zmizet ze světa, mám aspoň trošku důvod žít. Tak mi tady netvrď, že jsi ztracenej případ, protože pro mě jsi důvod k tomu se nepodřezat ve vaně.“ práskla jsem dveřma svýho pokoje....padla na postel a rozbrečela se.....stejně mě ve většině případů vůbec nevnímal....musí na léčení, nemůžu ho věčně držet doma a schovávat klíče aby nemohl odejít....odejít a za prvnim rohem si něco narvat do žíly....bylo mi strašně....bylo to úplně zbytečný.....vim, že se tyhle věci nevyřeší za týden, ale, já nesnášim když neni vidět výsledek....tady nebyl žádnej....bylo to zbytečný....a  řvala jsem na něj taky úplně zbytečně....jenže to muselo ven....muselo a on to odnesl....jsi blbá, bože Martino ty jsi tak blbá to nemá obdoby....byla jsem naštvaná sama na sebe....chtěla jsem kafe....kafe
a cigáro....nemohla jsem do obýváku....určitě tam pořád sedí.....v tom samým křesle...a stejně tupě zírá před sebe....tohle mě zabije....

Vypadá hrozně....vyhublej, pobledlej....dneska ho tam bezpodmínečně musim odvést....už neni zbytí.....bydlí u mě už měsíc....už měsíc nic neměl...ale odmítá jíst....poslední dobou už
i pít....vůbec nemluví.....nic mi neřekne....kašle na mě...a na celou mojí snahu taky....“Ondro?“....čekám reakci...nic....“Ondro?!“ přidávám na intenzitě hlasu.....nic....“Ondro?!?!“ pomalu ale jistě začínám křičet....v poslední době mě strašně lehce něco vytočí....“ježišikriste Ondro!!!“ vlezla jsem do pokoje...leží na sedačce a nehejbe se...položila jsem mu dva prsty na krk...“no tak, no tak, kde je ten blbej puls. Ne, tohle ne, to mi nedělej.“....našla jsem ho..slabě, ale našla....volám záchranku.....panebože, co mám dělat....rozhlížim se po pokoji....lahev vodky leží pod stolem...na něm je asi milion platíček od Ibalginu....a sklenička od Brufenu....no výborně.....DEBILE!....zakřičelo něco ve mě.....já zapomněla schovat prášky...jak jsem mohla....ježiš já jsem takovej idiot....nesmí umřít....to nedovolim....kde je sakra ta záchranka....“No tak Ondro, vydrž. Už jedou.“ stále se snažím kontrolovat tep....bojim se....strašně se bojim.....nikdy jsem se o nikoho takhle nebála.....“Nesmíš mi umřít. No tak. To jsem tak strašná, že po měsíci semnou se radši zabiješ? Ne to ne. Na to zapomeň! Ty prostě budeš žít! Musíš!“ neslyší mě, určitě ne....ale já to musim říct....nevim proč, ale musim...asi doufám, že mě poslechne....zvonek...už jsou tady.....běžím dolů.....“Jak dlouho už je v tomhle stavu?“.....“Nevím, našla jsem ho tak před deseti minutama. Byla jsem vedle v pokoji, volala ho a když neodpovídal vešla do obýváku
a našla ho takhle.“.....“Dobře, myslíte že má v sobě všechno to co leží na tom stole?“....“Nevím, zřejmě jo. Nevim kolik toho mohl spolykat. Těch Brufenů ale bylo málo. Ta lahvička nebyla plná.“ snažím se uklidnit a popsat co se asi stalo , zatímco běžím vedle nosítek do sanitky....“Můžu jet s vámi?“....“Jistě, nastupte si.“ podává mi ruku záchranář a já se snažím ubránit slzám....přijdu si hrozně provinile....“Je to moje chyba.“ špitnu po chvíli....“Ne, paní, to není. Nesmíte si to vyčítat. Jestli to chtěl udělat tak byste tomu nezabránila. A nevěšte hlavu, my ho zachráníme.“ utěšuje mě mladý zdravotník a mě se koulí slzy po tváři.....sedím na chodbě motolské nemocnice a čekám už pekelně dlouho...20....30 minut.....hodina....proboha, co se tam děje....chvěju se a kutálí se mi slzy po tvářích....pořád ještě brečím....nervózně pobíhám po nemocniční chodbě....vypila jsem už hektolitry kafe z automatu....posmrkala metrák kapesníčků....nikdy mi nebylo hůř....blíží se ke mě doktor....“To vy jste přijela s tím mladým mužem?“....“Ano, jak to s ním vypadá?“ modlím se aby to neřekl...prosím.....“Vypumpovaly jsme mu žaludek, myslím, že jste přijeli akorát. Teď spí, je vyčerpaný, ale bude v pořádku.“ vytryskly mi slzy radostí.....objala jsem toho doktora....nedokázala jsem se udržet....“díky panebože“ říkám v duchu a dívám se k nebi....“Pojďte semnou, myslím, že bychom si měli o něčem promluvit.“ jdu za ním....už je mi líp...

Sedím mu u postele už celou věčnost....sestřička říkala, že mě zavolá až se probudí, ale já chtěla sedět u něj....je tak nádhernej když spí.....jako nemluvňátko....probudil se....“Co tady děláš?“ poměrně nevěřícně se na mě podíval.....“Sedím. Sedím a čekám až se probudíš abych měla jistotu že žiješ.“ dívám se na něj a usmívám se, spadl mi ze srdce nepředstavitelnej balvan.....najednou mi přijde všechno daleko lehčí a je mi o dost líp....“Proč?“ dívá se na mě tím svým smutným výrazem opuštěného pejska v útulku „Proč ti na mě tak záleží?“.....nevím co mu říct....sama nevím proč to dělám.....“Protože v nouzi poznáš přítele. Ty v nouzi jsi a já jsem tvůj přítel. Přece tě nenechám ve štychu ne?“.....“Vykašli se na mě. Seš mladá, máš celej život před sebou. Je přece úplně zbytečný aby ses zahazovala s někym jako jsem já“....“Už zase se mě snažíš poslat do háje? Tentokrát ne. Tentokrát se ti to nepovede, nedovolim aby to skončilo jako minule když jsem slyšela že mám celej život před sebou a nemám ho ztrácet s tebou.“.....vybavilo se mi všechno co jsem prožila od chvíle kdy mě Ondra poslal do háje....dva roky s Karlem, skoro rok s Michalem....mnoho a mnoho vztahů na jednu noc.....drobně víc než přátelství s Davem.....pár kluků co nestojí za řeč....a pak ta vypečená svatba s Amákem....je mi sice 22, ale že bych chtěla ještě něco moc prožívat....to snad radši ani ne.....chytla jsem ho za ruku....“Já tě nedám. Nechci aby si umřel. Nečekám od tebe za to vůbec nic. Chci ti prostě jenom pomoct.“......“Kašli na mě. Nestojim ti za snahu.“.....“Ondro! Stojíš mi za mnohem víc než za snahu. Mám asi slabost pro ztracený případy. Sama jsem ztracenej případ. Tak nech mě ať ti pomůžu. Já se pak třeba někam ztratim a už o mě neuslyšíš, ale dovol mi ať se pokusim ti zlepšit život. Prosím....“ už jsem nevěděla co říkat....chtěla jsem mu pomoct a nedokázala jsem pořádně říct proč....sama jsem to nevěděla...“Jsi strašně hodná, ale já to zvládnu. Fakt. Běž a ukaž celýmu světu jak jsi výjimečná holka. Já to zvládnu.“ vytrhl mi ruku a otočil se ke mě zády....rozbrečela jsem se....vyběhla z pokoje a utíkala nemocniční chodbou pryč....běžela jsem a ani nevěděla kam...bylo mi strašně...mělo jsem pocit že můj život nemá žádnou cenu...nikdo mě k ničemu nepotřebuje...vyšla jsem z nemocnice....stále ještě jsem brečela....tekly mi potoky slz a já je nedokázala zastavit....nasedla jsem do taxíku a nechala se odvést domů....

Ležím doma na posteli, dívám se do stropu...piju pivo....je mi zle....všude kolem mě se válí prázdné flašky od Heinekena a plné popelníky....několik lahví od Finlandie se zakutálelo pod topení....smetí jsem nevynášela už hodně dlouho....můj byt je takové malé soukromé smetiště.....cítila jsem smrad z plesnivých potravin...nevadilo mi to...posledních pár měsíců mi bylo všechno jedno....nikoho jsem nezajímala....každému bylo jedno co semnou je....kdybych se zabila ani by si nikdo nevšiml....už několikrát jsem držela žiletku v ruce...neudělala jsem to...vždycky mě něco zastavilo....zazvonil telefon...pošťák nebo sousedka....polykala jsem prášky jak na běžícím páse a stejně to semnou nic nedělalo...jen jednou jsem viděla něco co v mém bytě nemělo co dělat....jinak nikdy nic....bylo mi zle....ze smradu plísně a zaschlých zvratků se mi zvedal žaludek....žila jsem hůř jak bezdomovci....byla jsem na tom hůř....i když jsem měla domov.....byla jsem strašně sama...všichni mě opustili a nechali mě bez povšimnutí....pomalu jsem umírala...nebylo mi ani 23 a pro celej svět jsem byla mrtvá....spadla jsem z postele....odplížila jsem se do obýváku.....následně do koupelny....bylo mi čím dál hůř....sedla jsem si na dlaždičky....a udělala to....nikdo nezazvonil....nikdo mi netelefonoval....nikdo....nikdo o mě nestál....pramínek krve stékal po černobílých dlaždicích směrem k pračce.....“Martino? Hej holka, cos to udělala?“....neslyšela jsem ho....byl jediný kdo měl klíče....dávno jsem na to zapomněla.....ležela jsem v koupelně na zemi, tekla ze mě krev, Amák klečel vedle mě a tiskl mi zápěstí ručníkem.....zavolal záchranku....odvezli mě do nemocnice...zachránil mě na poslední chvíli....nevím kde se tam vzal....ani proč přišel...bylo mi to jedno...proklínala jsem ho že mě zachránil...zachránil a vrátil do světa ze kterého jsem chtěla utéct.....utéct pryč a už se nevrátit....nikdy....

Konečně venku....strávila jsem půl roku v léčebně....zkoumali proč jsem se podřezala....nepochopili mě....odcházela jsem jako někdo jiný....poznamenaná....navěky....jako by mi někdo vypálil cejch....jen nebyl vidět...byl na duši....čekal na mě v autě....vrátil se před pár měsíci z Ameriky....našel doma náhodou klíče mého bytu a chtěl mi je vrátit, když otevřel dveře našel mě podřezanou v koupelně.....rozhodl se zůstat....dost mi pomohl...jako jediný....omluvil se za to co udělal....stejně jsem mu to dávno odpustila....převyprávěl mi všechny drby co mě zajímaly....a všechny novinky normálního světa....Jana a Kuře čekali třetí dítě....Markéta se vdala minulý měsíc do Finska...vzala si nějakého bubeníka....Kay se rozváděl s Lenny....tolik věcí se stalo zatímco já byla mimo....Amák byl zasnoubený s Bárou....slíbil mi že jí neudělá to co mě....můj byt nechal uklidit a vyměnil ho za jiný....zařídil ho...věděl přesně co se mi líbí....Bára bude šťastná, napadlo mě když mi ukazoval můj nový domov.....na stole v obýváku ležela krabice....v ní růže a dopis....Karel mě zval na večeři....nevěděla jsem jestli jít....spoustu let jsem ho neviděla...nepřišlo mi jako dobrý nápad se s ním scházet....zvlášť když se rozváděl a já právě vylezla z léčebny a měla jsem zapomenout na starý život a začít nový.....nešlo to...nemohla jsem se toho jen tak vzdát....příliš moc to pro mě znamenalo.....musela jsem Karlovi zavolat....musela jsem se s ním sejít....nechtěla jsem ho zpátky, jen jsem ho chtěla vidět....mluvit s ním....zeptat se ho jak se má....co dělal celou dobu co jsme se neviděli....musela jsem....

Neměla jsem to dělat.....chtěla jsem ho jen vidět...popovídat si po letech....nemělo to takhle dopadnout.....taky bych se už mohla naučit říkat ne....každýmu dám.....pořád jsem ta malá hloupá naivní holčička....někdo mi jen malinko podá prst a já mám hned pocit, že mě bere kolem pasu.....sakra.....

Je můj, můj a jenom můj…..alespoň teď….jsem nejšťastnější člověk pod sluncem….konečně ho mám zpátky….trvalo to, ale je zase můj….zase spolu pojedeme do L.A…..zase budeme ten skvělej dokonalej pár co dřív…je můj a já ho už nikomu nedám….už nikdy….

Stala se mi taková zvláštní věc....potkala jsem zvláštního kluka....seděl proti mě v tramvaji...vlastně tam sedí každý den ráno když jedu do práce....je úplně obyčejný, ale utkvěl mi v paměti....prostě na něj pořád myslím a každý den když do té tramvaje nastupuju si říkám že se s ním dám do řeči...neudělala jsem to ještě ani jednou a vím dokonce že to ani neudělám.....je to zvláštní.....

Budu se vdávat....mám vybrané šaty...boty...šperky....kytici...prostě všechno....perfektní místo....všechno je perfektní....vypadám nádherně....ulička kostela je vyzdobená květinami....procházím a zní Beethovenova symfonie no.9....netradiční svatební píseň....ale já jí chtěla...černá široká sukně se šustivě vlní kolem mě....růžová květová výšivka se jemně blízká flitry a perličkami....netradiční šaty.....nechtěla jsem bílé...jsem prase, nikdy bych je nevrátila v původním stavu a na všech fotkách bych byla s flekem na šatech....černou jsem vždycky milovala...a růžovou taky....a zůstalo mi to...jemu taky...stojí tam, dívá se na mě a celý září štěstím....černý oblek....růžová košile....stejně růžová jako výšivka na mých šatech.....miluju ho....procházím uličkou a dívám se kdo tam všechno je....zahlídnu Michala...ani nevím proč jsem ho pozvala...je tam bez Petry....Michal...můj Michal....který mi tvrdil že mě miluje, že jsem láska jeho života....jestlipak přeruší obřad bleskne mi hlavou....je hezčí než Karel....je stejně starý, ale vypadá mnohem líp....zvažuju útěk z vlastní svatby.....stačilo by říct ne...ostuda jak hrom...když ostuda tak pořádná....když vyvádět tak do rána....mohla bych vyvádět až do rána...mohla bych všechno kdybych byla s Michalem...podívám se na něj...usměje se...dávám mu očima znamení...vždycky nám šla telepatie....přikyvuje....rozhoduji se....řeknu ne....udělám ostudu...skandál...vezmu si Michala....šrotuje mi to hlavou....přemýšlím...najednou jsem u oltáře a nevím...nevím ani jak se jmenuju....je mi divně...nechci s ním být až do smrti...ne s Karlem...ne s Michalem...ne se svou minulostí...chci toho kluka z tramvaje a mít děti....normální vztah....normální rodinu....otáčím se na podpatku a chystám se vyběhnout z kostela.....zmizet a už se nevrátit....z leva mě někdo chytá za ruku.....“nedělej to“....šeptá....“budeš až do smrti litovat“....je to Martin....můj skoro manžel....je mi až moc jasné čeho to tak moc lituje....Bára se s ním po roce rozvedla.....znal jí dlouho....nikdy jí nechtěl....najednou si jí vzal a ona která o něj bojovala ho najednou pustila k vodě.....dívám se na něj a nedochází mi jestli budu litovat toho že uteču nebo toho že se vdám...vdám za Karla....stojím tam, tikám očima mezi Karlem, Martinem a Michalem....nevím, vážně nevím....jsem zoufalá....“pomoz mi“....špitnu najednou k Martinovi.....nakloní se ke mě „řiď se srdcem, ničím jiným, to jediní ví co máš dělat. Já se ženil z rozumu a jak to dopadlo. Měl jsem si tehdy vzít tebe a byl bych šťastnej.“ dívá se na mě psíma očima....mám to ještě horší....Karel si mě měří nechápavým pohledem....“Co je s tebou?“ ptá se naráz a já nevím co říct...to jsem celá já, mám krizi i na vlastní svatbě....budeš toho litovat....budeš toho litovat...ozývá se mi hlavou....už to nepůjde vzít zpátky...pořád uvažuju, musím rychle lidi už se začínají nervózně vrtět....naposled se otáčím na Michala....tváří se jako by mu uplavalo mejdlo.....nevím co dělat...Karel je o dvacet let starší než já, bojím se že nebudu šťastná...Michal je o 19 let to nic neřeší....Martin je jenom o 10let...a vzal by si mě hned.....jsem si tim jistá, obzvlášť po tom co mi teď řekl....to Karlovi neudělám...zničila bych kapelu....to nemůžu a ani nechci....chytám ho za ruku, dívám se mu do očí a usmívám se....dívá se na mě a pevně mi tiskne ruku....miluju ho....cítím, že je na tom stejně....najednou mě opustila touha utéct, tak nějak mi došlo že s ním mi bude nejlíp.....