Vzpomínky - válejí se po zemi,

nikdo je nevnímá,

onehdá ptal jsem se tě na tvé znamení,

tedy na měsíc tvého narození,

však odpověď v nedohlednu,

nevím, ale zdá se mi,

že o mé nulové existenci ani nevíš,

a ani sis mě nevšimla.

Tahle zdlouhavá část  mého bezvýznamného života,

je pro mne dočista neznámá,

tváří se zle - jak temnota,

jak most, jenž se mi pod nohama rozpadá,

není úniku, ni cesty zpět

a vypadá to, že není ani cesty vpřed.

Prý čekám na ono světlo,

i když myslel jsem donedávna,

 že si jen tak zhynu,

a pak z popela svého, jak Fénix, povstanu,

tato slova jsou zahalena v mlze, a proto jsou tak nejasná.

„Psal jsem, a pak, zčista jasna usínám,

sotva jsem zavřel oči, hned jsem se probudil,

neb v té náhlé tmě jsem něco zahlédl,

při tom slyšel hlas,

takový, který by mohl každý závidět.

Jen tak si to po sobě pročítám,

Rozhodl jsem se psát dál, abych papír a tužku nezradil,

asi jsem psaní a kreslení dočista propadl,

neb poslední dobou se mi vše tvoří snáz,

toto vypadá, na další můj výkvět.“

Člověk si přestane vážit života,

jen co ztratí něco, co nevlastnil,

nevím, jestli jsem to někde slyšel,

 nebo je to moje vlastní myšlenka,

a jen tak mimochodem; přemýšlím na kterém řádku je klíčová věta.

Měla jsi pravdu, hůř bude,

to je jedna z věcí, kterou jsem si nedávno uvědomil,

nevím, zda lituji, že jsem v únoru do školy přišel,

snad proto přemítám; co se mnou bude?

Dozvěděl jsem se, že v den mého narození,

Navštívili mě tetky sudičky a konstatovali:

„Tvá bolest a utrpení budou věčná

a tvá lidská blbost – nekonečná

a nedostaneš ani poslední pomazání.“

Sudičky jsou svině, na můj účet se pobavili.

Prozatím jsem přežil, a tak do teď straším,

psát, nebo aspoň kreslit se snažím.

Chystám se usnout,

 naposledy,

snad se již nevzbudím,

dyť stejně nikomu nechybím,

jisté je, že si na mne nikdo nevzpomene.