Duše

V chladném tichu bezhvězdné noci se jako tóny ponuré hudby ozýval přiškrcený vzlykot a spěšná chůze. Potemnělým parkem běžela dívka s tváří zalitou slzami. V zarudlých očích výraz absolutní nenávisti, chvějícími se rty bezhlasně šeptala slova plná zášti. Kolikrát už takhle plakala a do nekonečného prázdna beze slov křičela? Kolikrát proklínala celý svět, za to, že se k ní zachoval tak krutě i sebe, že si to nechala líbit, že se podvolila a ve své slabosti doufala v něco lepšího? Kolikrát prosila Boha o pomoc, aby mu vzápětí mohla spílat za to, že ji opustil, když ho nejvíce potřebovala?

Bylo ji sedmnáct a právě mohla vstupovat do otevřené náruče života, který ji měl přinést všechno to krásné a vzrušující, po čem celou dobu toužila. Usmála se. Ne, to nebyl úsměv. Doopravdy nemohlo existovat nic, co by se úsměvu podobalo tak málo. Ironický posměšek a oči plné bolesti byly tím jediným co dokázala, pokaždé když si vzpomněla na všechny náruče, do kterých kdy vstoupila. Na odporné polibky a vlezlé dotyky nenáviděných rukou, pokaždé jiných, pokaždé cizích. Živila se svým tělem, ale platila svou duší. Někdy měla pocit, jakoby se ji v prsou vznášela bytost s bělostnými křídly, která jen tiše poletovala a jemným peřím ji lehce hladila. Teď už však byla mrtvá. Musela být. Nevěděla přesně kdy zemřela, ale muselo to být tehdy, kdy je opustil otec nebo když zemřela matka. A možná to bylo tehdy, když to udělala poprvé, podruhé, poosmnácté… Tolikrát prodávala rozkoš, že si už nedokázala vzpomenout, kdy začala okřídlená bytost slábnout a na její místo nastoupila tma a špína. Snad tam někde pořád byla, pokrytá vrstvami bahna, tichá a zraněná, čekala až přijde její chvíle a ona se jako bájný pták Fénix znovu narodí z vlastního popela. Povstane z temnoty slabá a zjizvená, ale živá.

Dívka se zastavila. Studené, šedé oči zabloudily směrem ke stromu, na kterém se v bledém měsíčním světle leskla pavučina. V jemné síti uvízl malý motýl a nyní se z posledních sil snažil vyprostit ze smrtící pasti, ale každým zoufalým pohybem se víc a víc zamotával do stříbrných nití. V temných očích se na malý okamžik objevil záblesk soucitu. Se zvláštní bolestí pohlédla na motýla. Tolik se jí podobal. Myslí ji proběhla chuť pomoct ubohému tvorovi v jeho nesnázi, touha udělat něco dobrého, něco, zač by se nemusela stydět, slabý záchvěv naděje. Třepot bílých křídel někde uvnitř těla ji zlehka zašimral. Ale… proč by měla? Ozval se tvrdý hlas uvnitř její hlavy. Chladný pohled odvrátila jinam. Pomohl snad někdy někdo jí? Jediná slza se zatřpytila na bledé tváři. Znovu se ozvaly zrychlené kroky, ale tiché lkaní ustalo. Dívka se s lhostejným výrazem postrádajícím jakýkoliv cit vydala vstříc nelítostné náruči života. Nemohla si všimnout, že její duše právě poražená klesla k zemi a polámanými křídly přikryla krvácející tělo.