Huňáči II.

Po třech dnech cesty ze statku obývaného vlkodlaky jsme celí utrmácení konečně přibyli domů, do Balmory. Jaká to úleva vrátit se z náročné výpravy a popatřit, že zde zůstalo vše při starém! Zvláště pak nyní, ve válce. V naší oblíbené hospůdce stále nalévali medovinu a vařili báječnou večeři. A kousek od ní pořád stál Ilmirilův domek, kde jsme mohli složit své bolavé kosti. Navíc jsme se opět shledali se svými přáteli.

Bylo milé přivítat se s Ranisem, učeným alchymistou, jenž dočasně vyměnil svou honosnou rezidenci v obléhaném Suranu za skromný domek svého předčasně zesnulého bratra Ilmirila.

Byl tu však i Dároš, který se vrátil z delšího pobytu u druidů v rozlehlém hvozdu blízko Suranu. Prý mu to věčné sbírání kořínků a kouření durmanového listí, na kterém si vždy tak zakládal, začalo lézt na nervy. Na své cestě musel projít kolem barbarských vojsk obléhajících Suran a poté lesy a odlehlými oblastmi rozprostírajícími se mezi Suranem a Balmorou. Na hlavní silnici mezi oběma městy se, anžto sám barbar, neodvážil. Sem za městské hradby nakonec pronikl pod rouškou tmy. Bylo to skutečně veselé shledání.

Plánovali jsme, že si nyní dopřejeme pár dnů až týdnů odpočinku. Chtěli jsme nabrat ztracených sil a dát svým zraněním, která jsme utržili, čas řádně se zahojit. Kóža ale byla z vidiny neplodné zahálky celá nesvá a hned druhý den se vypravila do zlodějského cechu za Kocourem, dalším členem naším družiny. Ten s námi poslední dobou nepobýval zrovna často, protože měl mnoho důležité práce právě pro cech.

Kóža od něj zamýšlela nenápadně vyzvědět nějakou tu informaci, kterou by pak mohla využít při akci na vlastní pěst. To aby se nenudila, zatímco my se budeme celé dny jen válet. Sice to nevyšlo, protože Kocour byl, co se týče poskytování informací lidem zvnějšku, stejně skoupý na slovo jako všichni ostatní ze zlodějského cechu. Přesto návštěvy nelitovala.

Kocour totiž, ve snaze předejít dalším pokusům o to rozvázat mu jazyk, přivedl Kóžu na myšlenku, že by do cechu mohla sama vstoupit. Zkušenosti by na to prý měla, a když by na to přišlo, mohl by za ni nějaké to slovo na patřičných místech ztratit. Pak by již záleželo pouze na ní, na jakou pozici se v cechu vypracuje a tedy s jakými informacemi bude přicházet do styku.

Členství ve zlodějském, jako v každém jiném, cechu bylo prestižní záležitostí. Nemohl do něj vstoupit jen tak někdo z ulice. Uchazeč musel mít jednak patřičné schopnosti, jednak se za něj musel zaručit některý ze stávajících členů.

Kóža o členství samozřejmě uvažovala již před tím. Nebyla si však jista, jakou má k přijetí šanci. Když ji Kocour ubezpečil, že v tom nevidí větších překážek, zcela té představě propadla. Nemohla se dočkat dne, kdy mezi zlodějskou elitu skutečně vstoupí. Naléhala proto na Kocoura, nyní zcela nepokrytě, ať v tom podnikne patřičné kroky co nejdříve. Nejlépe hned.

S tím ovšem Kocour nebyl tak úplně srozuměn. Její přijetí měl spíše za téma k zamyšlení, než že by to měla být hotová věc. Na druhou stranu by jí ale docela rád vyhověl. Cítil se její návštěvou polichocen a chtěl se těšit z její společnosti i do budoucna. Skutečnost, že ji musel prve ohledně prozrazení důvěrných informací odmítnout, ho v jejích očích bezpochyby stavěla do značně nepříznivého světla. Přímluvou za její přijetí by si mohl svůj obraz napravit.

Nemeškal tedy a zavedl Kóžu za představeným cechu, jenž o přijetí rozhodoval. Cestou si musel dobře rozmyslet, jak mu Kóžu představí, aby o její přijímací zkoušce byl vůbec ochoten uvažovat. Potřeboval něco, čím by zaujal jeho pozornost. A nebo ho naopak tak unudit, že bude ochoten přistoupit takřka na cokoli, napadlo ho nakonec.

„Vážený Esdreku,“ započal svou řeč, když před ním oba stanuli. „Již nějakou dobu se v cechu potýkáme s nedostatkem schopných žen. Často nám schází jejich úhel pohledu, abychom zadaných úkolů dosáhli rychleji a efektivněji. Ale nejde jenom o jejich úsudek. Ženy se díky svým vlastnostem lépe hodí k vykonávání některých činností, které nám mužům tolik nejdou a jen s velkou námahou je v nich zastupujeme. Ještě důležitější pro cech je však skutečnost, že proti nám dokáží využívat své vysloveně ženské zbraně. Mnohdy se ani nenadějeme a mají nás tam, kde nás chtěli mít.“

„Jistě, jistě,“ přerušil ho Esdrekus netrpělivě. Jak Kocour věděl, byl to starý praktik a na teoretické úvahy si nikdy příliš nepotrpěl. „To je všeobecně známo. Vynech ten úvod a přejdi rovnou k věci. A začni vysvětlením, co je to s tebou za mladou dámu. Ještě jsem ji tu neviděl.“

„Ach ano, hned bych se k tomu byl dostal,“ odpověděl Kocour co nejledabyleji. Jako by to oproti jeho předešlým slovům nebylo zas až tak důležité. „Jmenuje se Kóža a je to nadějná zlodějka. Ráda by rozšířila naše řady.“

„Tak nadějná zlodějka, říkáš?“ chytil se Esdrekus první konkrétní věci v Kocourově sdělení. „Ženy potřebujeme, to máš pravdu. Ovšem nikoliv každou, která se zde ukáže. Předchází ji nějaká doporučení?“

„Já osobně její práci sleduji již drahný čas,“ odpověděl Kocour. „A musím říci, že je velice schopná. Po mém soudu se stane velice přínosnou členkou naší organizace.“

„Příliš předbíháš událostem,“ upozornil ho Esdrekus. „Měli jsme tu i nadějnější tváře. A jak to s nimi dopadlo? Pohořeli již na přijímací zkoušce!“

„S Kóžou to ale bude jiné,“ dovolil si mu Kocour oponovat. „Jsem si jist, že zkoušku zvládne na výbornou. Chovám v ni plnou důvěru.“

„Nikde není psáno, že se nemůžeš mýlit. Ale ať je po tvém,“ rozhodl Esdrekus po chvilce přemýšlení. „Nechám Kóžu tu zkoušku podstoupit, i když jsi mě o jejím úspěchu příliš nepřesvědčil. Naopak mi je velice podezřelé, že o ní nemáš alespoň sebemenší pochybnost. Buď je opravdu tak dobrá, jak říkáš, nebo jsou tvá slova vedena jinými než rozumovými pohnutkami. Vzbudil jsi ve mně podezření a proto se potřebuji přesvědčit, že se na tvůj úsudek mohu nadále spoléhat. Její zkouška tak bude i tvou zkouškou.“

Kocour nevěřícně zamrkal očima. Esdrekovo rozhodnutí na něj zapůsobilo jako studená sprcha, která svlažila jeho dosavadní sebejistotu. Nešlo již jen o nějaké nezávazné doporučení. V sázce se ocitlo celé jeho postavení v cechu, které si tak těžce vydobyl usilovnou prací. Stačilo, aby Kóža zrovna neměla svůj den, a mohl začít zase pěkně od začátku. Co ho to vlastně napadlo, že ji před Esdrekem tak vychvaloval? Vždyť ji pomalu ani neznal! Jako bumerang se mu vrátila jeho vlastní slova o ženských zbraních, která před chvílí tak bezelstně pronesl.

Esdrekus nečekal na to, co tomu Kocour řekne. Obrátil se na Kóžu a zeptal se jí: „Jsi připravená podstoupit přijímací zkoušku do cechu?“

„Jsem připravená,“ odpověděla hrdě.

„Dobře. Vzpomínám si, že jsem Kocoura musel poslat skládat zkoušku do jiného města. On a ta jeho banda dobrodruhů, ke které se z nějakých citových důvodů stále ještě počítá, zde totiž měli mnoho přátel, kteří mu zkoušku mohli značně usnadnit. Předpokládám, že k nim patříš i ty, takže to s tebou nebude jiné.“

„Jestli dovolíte, není to tak úplně přesné,“ namítla Kóža. Vůbec ji nelákala vyhlídka skládat zkoušku opuštěná v cizím městě. „Jsem v Balmoře velice krátce. Kocour s ostatními mi pomohl ze začátku, kdy jsem zde ještě nikoho neznala. Vždy jsem však byla zvyklá spoléhat se jen sama na sebe.“

„Nebudu tě posílat pryč,“ ubezpečil ji Esdrekus. „Mám pro tebe mnohem lepší úkol. Před pár dny jsme byli nuceni vystavit dlužní úpis místodržícímu města. Nejedná se o velkou částku, takže jeho získání zpět pro nás není nejdůležitější. Jako tvá zkouška to však velmi dobře poslouží. Podle mých informací u nového místodržícího, na rozdíl od toho starého, žádné kontakty nemáte. Tento si totiž zakládá na své modré krvi a s neurozenými se nepřátelí. Jedinou možností, jak ten úpis můžeš získat, tak zůstává vloupat se na radnici do pokladnice, kam jsou všechny úpisy ukládány. To je úkol hodný budoucí členky zlodějského cechu. Předem tě ale upozorňuji, že pokud tě při tom chytí, nikdy jsme se neviděli. Rozuměla jsi zadání zkoušky?“

„Ano, rozuměla,“ odpověděla Kóža sklesle. Až dosud se domnívala, že když se za ni Kocour přimluví, bude zkouška v podstatě jen formální záležitostí. Že bude tak těžká, ji vůbec nepřišlo na mysl. Jak se měla vloupat do pokladnice, když se nacházela v té nejhlídanější budově ve městě?

„V tom případě je to vše. Můžeš jít,“ propustil ji Esdrekus.

Kóža se uklonila a podívala se na Kocoura, odchází-li také. Měla na něj spoustu otázek a ráda by je probrala co nejdříve.

„Ty tu zůstaneš,“ nařídil ale Esdrekus Kocourovi. „Uvidíte se až po zkoušce. Nepřeji si, abys jí jakkoliv pomáhal. A to ani radou. Ona sama musí dokázat, že si tvé doporučení zasloužila.“

Kocour se s Kóžou alespoň rozloučil a popřál jí hodně zdaru. A ať mu neudělá ostudu, když jí to tak pěkně zařídil. Nato Kóža opustila cech a s hlavou plnou starostí se vracela zpět k nám do Ilmirilova domku.